Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

První, a asi nejznámější z autorových knížek, byla jeho prvotinou. Je to soubor povídek, nebo spíš úvah o různých situacích běžného života, o vztazích mezi lidmi, o autorově vztahu k věcem. Autor s milým, nenápadným humorem dává obyčejným situacím lehce fantaskní rozměr, často s trochou absurdity vysvětluje situace, o kterých normálně nepřemýšlíme, přisuzuje věcem záměr, vykládá si svérázně chování lidí, kterému jakoby nerozumí.
Například úvaha, jejíž název použil jako název celé knížky, vysvětluje situaci, kdy s manželkou a synem někam odcházejí a oni na ni čekají již venku. Za podobných situací vždy uvažuje, co asi může žena ještě doma dělat, když při jeho odchodu bývá už také oblečena a není, co by ještě měla udělat. Když se pak syn zeptá, co tam máma ještě dělá, tak, jak píše "v zoufalé snaze vysvětlit nevysvětlitelné", mu odpovídá: "...myslím si, že naše malá maminka má někde ukryté housle, o kterých my nevíme a vědět nemáme...". A tak čekají, až si maminka tajně zahraje na housle. Neboť, jak uzavírá: "Mezi lidmi je, žel, příliš mnoho netrpělivosti. A přece by stačilo takové malé vysvětlení, aby jeden chápal druhého...".
V jiné úvaze rozvádí myšlenky o své oblibě žen malých postav, neboť "...malá žena dodá bytu útulnosti ...bytem se pohybuje jako cukřenka...". Libuje si v podobných poetických přirovnáních, ale vždy je vyváží lehkou ironií, když například dále píše o pocitech muže, vidí-li malou ženu vynášet do třetího poschodí dva kbelíky plné uhlí: "...sledujete s obdivem, co všechno unesou ta bílá, útlá zápěstí...".
Ve Chvále netušeného rozvádí, jak asi žena dokáže v době jeho nepřítomnosti přestavět nábytek, což jeho žena (a ostatně mnoho žen), činí ráda a často. S jistým obdivem popisuje situaci, kdy bylo třeba zvednout nohu od klavíru, aby pod ni mohl být zasunut koberec. Jako typický muž začal rozvažovat situaci, a jeho žena, jako typická žena, rázně přistoupila k činu a "zvedla ... obouruč klavír a jakýmsi poskokem obounož ... zasunula pod něj koberec".
Dozvíme se o případu s umyvadlem (potřeba poslat "nezabalitelné" umyvadlo poštou), o Malém přehledném pořádku, přečteme si Chválu klidu, Chválu kosího zpěvu, Chválu pravé chvíle. Dozvíme se o žertíku, který autorovi připravil jeho přítel, Jiří Šlitr ve spolupráci s autorovou ženou, když na místo oblíbeného Vermeerova obrazu dívky v modrém turbanu, před kterým autor rád sedával a díval se na něj, pověsili přesnou kopii, avšak namísto dívčího obličeje s obličejem autorovým (kterou zdařile vyvedl Jiří Šlitr). Žertík dovedl k dokonalosti, když se vzápětí vzteklému autorovi ozval do telefonu "Tady Vermeer".
Některé úvahy ani nemají název, autor zřejmě žádný výstižný nenašel. Například o tom, jak v noci honil kolem chalupy štěkajícího pejska své bytné, o tom, jak si pořídili psa a o soužití s ním, o cestě vlakem na dovolenou (opět s Jiřím Šlitrem), o samoúčelném humoru (a o svých tetách, které, aby se zbavily nevítané návštěvnice, upekly jí jednou bábovkou plněnou pilinami).
Ať už autor píše o své ženě, přátelích, zvířatech vlastních i cizích, nebo třeba jen o věcech, vždy k nim má úctu, porozumění, často obdiv či láskyplný vztah. Věci nepříjemné se v jeho podání stávají zajímavými, obyčejné věci ozvláštní fantazií. Přitom mistrně zachází s jazykem, jeho přirovnání jsou úžasná a originální. Po přečtení jeho úvah máme najednou pocit, že nic v životě není tak špatné, abychom v tom nenašli něco hezkého, abychom se s tím nemohli vyrovnat bez ztráty důstojnosti a dobrého rozmaru.