Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jedná se výjimečné dílo Antonína Sovy, který je znám především svou básnickou tvorbou. Žánrem se jedná o quasilegendu [čti kvazilegendu] - tedy vlastně povídku, která má vypadat jako legenda, ale legendou není, protože hrdina je smyšlenou postavou. Legendy jsou nadto o životě svatých a významných osobností.

Knihu psal Sova v době, kdy již byl vážně nemocen (částečně ochrnutý) a vzpomínal (jako mnoho jiných spisovatelů v těžkých chvílích života) na své dětství a svůj rodný kraj. Zatímco například Božena Němcová v Babičce vzpomíná na své dětství v kontextu se členy své rodiny a sousedy, Sova vytvořil postavu kantora Budeciuse, kterého postavil do prostředí mu velmi dobře známém.

V 18. století žil kantor Pankrác Budecius, uměl hrát na všechny nástroje, učil děti, hrál na muzikách, miloval život a zanedbával svou ženu. Po její smrti si uvědomil, že se k ní špatně zachoval, hryzaly ho výčitky svědomí, musel se sám postarat o domácnost o hlavně syna Karla Mariu. Odpuštění hledal v modlitbách.
Jednou byl pozván k hraběti Sternberkovi na zámek Červená Lhota, aby spravil clavicembalo. Šel tam společně se synem a panstvo se k nim chovalo velmi nadřazeně. Hrabě s hraběnkou spolu mluvili francouzsky, aby jim prostý člověk nerozuměl. Byla tam i komorná Liselotte, která kantora tajně milovala. Kantor se jí zpočátku dvořil, potom si ale vzpomněl na zesnulou manželku, uviděl v komorné ďábla a utekl.
Ze zámku mu domlouvali, aby si komornou vzal za manželku, on se vymlouval, ale nebylo mu to nic platné, za rok byla svatba.
Doma si to Lízinka (tak se jí říkalo v chalupě; když byla na zámku, byla Liselotte) zařídila po pansku, kantora komandovala, musel vydělávat, aby si manželka mohla zvát hosty.
Do kraje přišel mor, všichni byli zavření doma, jen kantor chodil po pohřbech a hrál zemřelým na poslední cestě. Chodil jak na katolické, tak evangelické obřady. Bral to jako zkoušku Boží a svojí Lízinku považoval za Archanděla Gabriela.
Když Lízinka ze strachu před nákazou odešla na zámek, otec se synem se zaradovali, jakoby ožili, chodili po zábavách a při jedné masopustní zábavě se opili, flámovali, zpívali prostopášné písně. O jejich dovádění se doslechl školní inspektor, syna odňal otci a otce propustil ze služby.
Kantor prosil, aby mu vrátili syna a nechali ho učit, ale marně. Ze zámku se domů měla vrátit Lízinka, ale kantor se jí tak bál, že ze strachu před manželkou utekl z domu. Chodil po kraji, žebral o jídlo a noclech, když ho někde nechali, tak učil a muzicíroval. Myslel si, že syn je mrtev, protože o něm neměl žádné zprávy.
A tak to chodilo celé věky, najednou byl kantor starý. Po mnoha letech dostal dopis, že syn se stal ředitelem na kůru u svatého Jakuba na Starém městě pražském. Kantor na své cestě došel k jednomu zámků, kde tamnějším starých knížatům vyprávěl svůj životní příběh. Slíbili mu, že ho za synem do Prahy odvezou a svůj slib skutečně splnili.
Kantor se ale v Praze nemohl po synovi doptat, nikdo mu nedokázal poradit, všichni se mu smáli pro to, jak vypadal a jak byl oblečen. Až se konečně našli - syn byl ženatý a snacha, která se znala s Wolfgangem Amadeem Mozartem, dala jednomu vnukovi jméno Pankrác a druhému Amadeus.
Syn mu vyčítal, že utekl z domu a nikomu o sobě nedal zprávu. Vodil ho po všech pražských hudebních akcích, ale otci se stýskalo, chtěl zpátky do rodné vsi.
Příští jaro ho syn s manželkou a syny odvezli domů do Červené Lhoty, kde 25 let nebyl. Tam se pozdravil se svou manželkou, ze které již také byla stařenka, usmířili se a žili šťastně až do smrti.