ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

More Thomas (*07.02.1478 - †06.07.1535)

­­­­

Utopie (2)

KNIHA PRVNÍ

Řeč znamenitého Rafaela Hythlodaia o nejlepším stavu státu, jak ji zapsal slovutný Thomas More, měšťan a podsudí slavného britského města Londýna

Když nedávno měl nejnepřemožitelnější anglický král Jindřich, toho jména Osmý, znamenitě ozdobený vlastnostmi výborného vladaře, nemálo důležitá sporná jednání s nejjasnějším vládcem kastilským Karlem, vyslal mě k jejich smírnému projednání jako vyslance do Flander, jakožto průvodce a druha Cuthberta Tunstalla, kterého nedávno povolal za všeobecného jásotu v čelo apelačního soudu. O chvalných vlastnostech tohoto nevyrovnatelného muže věru nic nepovím, ne že bych se obával, aby mi pro přátelství nebyla upírána svědecká hodnověrnost, nýbrž proto, že jeho mravní zdatnost i učenost jsou větší, než aby mohly být ode mne velebeny, a dále všude známější a proslulejší, než aby velebeny být musily, ledaže bych se chtěl podobat tomu, kdo, jak se říká, lucernou svítí na slunce.
V Bruggách - podle předchozí úmluvy - přišli nám vstříc ti, kterým ten úkol uložil vladař, mužové vesměs výborní. Mezi nimi byl vůdcem a hlavou bruggský starosta, velkolepý to muž; jinak ústy a srdcem byl casselský starosta Jiří Temsicius, nejen školením, ale již od přírody výmluvný, nadto vynikající právník a svým nadáním i hojnou zkušeností znamenitý odborník v projednávání záležitostí. Když se po několikeré schůzce nedospělo v některých věcech k dostatečné dohodě, oni rozloučivše se s námi odjeli na několik dní do Bruselu, aby se vyptali na rozhodnutí svého vladaře. Já jsem se zatím - tak se to nahodilo - odebral do Antverp. Za tamního pobytu mě často mezi jinými, ale jako host nad jiné milejší, navštívil antverpský rodák Petr Aegidius, mladý muž, který se u svých těšil veliké důvěře a čestnému důstojenství, jsa hoden nejčestnějšího. Nevím, zda je učenější či mravnější (je totiž předobrý i velmi vzdělaný), nadto mysli ke všem bezelstné, k přátelům však tak oddané srdečnosti, lásky, důvěry a tak upřímné náklonnosti, že bys stěží nalezl druhého nebo třetího, kterého by sis troufal s ním srovnávat ve všech příznacích přátelství. Vzácná je jeho skromnost. Nikoho není vzdálenější přetvářka, v nikom rozvážnější prostota. Dále je v řeči tak půvabný a tak neškodně vtipný, že mi svým přesladkým obcováním a medovým rozprávěním z velké části zmírňoval touhu po vlasti a domácím krbu, po manželce a dítkách, po jejichž zhlédnutí se mi více než úzkostlivě stýskalo - byl jsem tehdy totiž již déle než čtyři měsíce vzdálen domova.
Spatřil jsem ho jednoho dne v chrámu Panny Marie, překrásném svou výstavností a taktéž věřícími velmi navštěvovaném, když jsem v něm byl na službách božích a po skončených obřadech se chystal vrátit odtud do hostince. Petr právě náhodou rozmlouval s jakýmsi cizincem, věku chýlícího se k stáří, opálené tváře, dlouhých vousů, s pláštěm nedbale splývajícím z ramene, kterého jsem podle vzezření i ústroje pokládal za lodníka. Ale Petr, jakmile mě spatřil, popojde a pozdraví, a když jsem se chystal odpovědět, odvede mě maličko stranou a praví: "Vidíš jej?" Zároveň ukazoval na toho, s nímž jsem ho předtím zhlédl v rozhovoru. "Toho," pokračoval, "jsem se chystal odvést odtud přímo k tobě." "Byl by mi přišel velmi vhod," odvětil jsem, "již kvůli tobě." "Ba," namítl on, "kdybys jej znal, i kvůli němu samému. Není totiž dnes na světě člověka mezi všemi smrtelníky, který by ti mohl vyprávět tolik příběhů o nepoznaných lidech i krajích, a vím, že ty jsi neobyčejně dychtiv o nich něco slyšet." "Tedy jsem nehádal docela špatně," odpověděl jsem. "Vždyť na první pohled jsem měl dojem, že je to nějaký lodník." "A přece," odvětil, "přenáramně ses zmýlil. On se sice plaví, ne však jako Palinúros, ale jako Odysseus, ba jako Platón. Je to Rafael - tak se totiž jmenuje, rodným jménem Hythlodaios, muž latinského jazyka ne neznalý, ale v řeckém přeučený. Řečtině se věnoval s větší horlivostí než latině proto, že se plně oddal filozofii a seznal, že v tomto směru není po latinsku psáno nic, co by mělo nějaký význam, kromě některých spisů Senekových a Ciceronových. Otcovský statek, který měl ve své domovině - je totiž Portugalec - zanechal bratřím a z touhy pozorovat svět přidružil se k Amerigu Vespucciovi. Na třech pozdějších ze čtyř námořních výprav, o nichž lze číst již všude, vytrvale jej provázel, ale z poslední se s ním nevrátil. Usiloval totiž, a dokonce si vynutil na Amerigovi, aby sám byl mezi těmi čtyřiadvaceti muži, kteří byli ke konci poslední výpravy zanecháni v pevnůstce. A tak tam byl zůstaven, aby se poslechlo jeho ducha, zajímajícího se více o putování než o hrob. Vždyť z jeho úst lze častěji slýchat: ,Nebesa pokryjí toho, kdo nemá posmrtné schrány' a ,Odevšad je do nebes cesta stejně dlouhá'. Ten jeho úmysl by mu byl přisel příliš draho, kdyby při něm nebyl vlídnou ochranou stál bůh. Když pak po odchodu Vespucciově s pěti průvodci z osazenstva pevnůstky procestoval mnoho krajin, nakonec byl podivuhodným řízením osudu zanesen do Taprobany a odtud dorazil do Calicutu; zde výhodně nalezl portugalské lodi a konečně mimo nadání přijel zpět do vlasti."
Po tomto Petrově sdělení jsem se poděkoval, že byl ke mně tak pozorný a tolik se staral o to, abych se mohl těšit z řeči muže, s nímž, jak předpokládal, byla by mi rozmluva milá, a obrátil jsem se k Rafaelovi. Jakmile jsme se navzájem pozdravili a pronesli ony obvyklé věty, jaké se říkají při prvním setkání hostí, vykročíme odtud hned k mému domu a usednuvše tam v zahradě na sedadlo, pokryté travnatými drny, dáme se do rozmlouvání.
Vypravoval nám tedy, jak po Vespucciově odchodu on i jeho druhové, kteří zůstali v pevnůstce, schůzkami a lichotkami počali se ponenáhlu sbližovat s obyvateli tamní země a brzy se stýkat s nimi nejenom všedně, ale i přátelsky, a také jak počali být milými a drahými jistému knížeti, jehož vlast a jméno mi vypadlo z paměti. Vypravoval, jak jeho štědrostí byla jemu i jeho pěti průvodcům poskytnuta hojnost zásob a cestovních potřeb spolu s velmi spolehlivým vůdcem cesty, kterou podnikali po vodě v člunech, po souši ve voze. Ten je měl zavést k jiným knížatům, ke kterým směřovali opatřeni jsouce bedlivým doporučením. Po mnohadenních cestách vskutku našli - tak vypravoval - městečka i města a velmi lidnaté státy s neobyčejně pozoruhodným státním zřízením. V rovníkových končinách a dále odtud po obou stranách v pásu vymezeném asi šířkou sluneční dráhy leží prý rozsáhlé pouště, vyschlé ustavičným vedrem; všude tam pusté a neutěšené vzezření krajiny, vše hrozné a nepěstěné, obývané šelmami a hady a konečně i lidmi neméně dravými, než jsou šelmy, a rovněž neméně škodlivými. Pronikneš-li však dále, shledáš, jak se vše stává ponenáhlu mírnějším: podnebí méně drsné, půda pokrytá potěšující zelení, povaha živočišstva mírumilovnější. Nakonec se otevřou národy, města a městečka, a v nich čilý pozemní i námořní obchod nejenom mezi nimi a sousedy, ale i s kmeny daleko rozsetými.
Odtud mu prý vznikla možnost navštívit mnohé země na všechny strany, protože se nevystrojovala žádná loď, aby na ni nebyli on i jeho druhové co nejochotněji připouštěni.
Vypravoval, že lodi, které spatřili v prvních krajinách, měly rovné trupy; jejich plachty byly ze sešitých pruhů papyru nebo rostlinných listů, někde z kůže; později však nalezli lodi s trupy vybíhajícími do špičky a s plachtami konopnými; konečně lodi vesměs podobné našim. Lodníci nebyli neobeznámeni s mořem i s hvězdami. Avšak nesmírně se jim prý zavděčil tím, že jim prozradil užívání magnetky, jíž předtím zhola neznali. Proto se také dříve jen s ostychem svěřovali moři, a to ještě jen v létě; nyní však v naprosté důvěře v onu magnetickou střelku opovrhují zimou, spíše bezstarostně než bezpečně, takže je nebezpečí, aby ta věc, která byla myšlena jako pramen velikého dobra pro ně, nestala se jim z nerozvážnosti příčinou mnohých pohrom.
Bylo by dlouhé vykládat a také to není cílem tohoto spisu, co na každém místě Rafael spatřil. Snad to vypíšeme jindy, obzvláště vše to, co by bylo s prospěchem dobře znát, jako jsou především ony zjevy, které kde u civilizovaných národů spatřil jakožto správná a rozvážná zařízení. Na takové věci jsme se ho totiž velmi dychtivě vyptávali a také on o nich velmi ochotně rozprávěl. Stranou přitom zůstaly dotazy na zjevy zrůdné, nad něž nic není méně nového; vždyť Skylly, rvavé Kelainy, lidožroutské Laistrygony a strašlivé zrůdy toho druhu mohl bys nalézt téměř všude, kdežto občany se zdravými a moudrými zřízeními nenajdeš jen tak kdekoliv. A jako si všímal u oněch nových národů mnohého, co u nich bylo zvráceně zavedeno, tak vypočítával nemálo toho, co může sloužit za vhodný příklad k nápravě omylů našich měst, národů, kmenů a království. Ale, jak jsem řekl, to vše připomenu jindy. Nyní toužím podat zprávu jen o tom, co vykládal Rafael o mravech a zřízeních Utopijských. Ovšem předeslat musím rozhovor, jímž se jakoby postupným řetězem došlo ke zmínce o tom státě.
Když Rafael velmi rozvážně vypočetl různá pochybení zde i tam, na obou stranách zajisté velmi četná, a potom, co je u nás a co zase u nich zařízeno moudřeji - ovládá totiž mravy a zřízení každého národa tak, jako by byl v každém z míst, která navštívil, prožil celý život - vysloví mu Petr svůj obdiv. "Věru se divím, milý Rafaele," pravil, "proč se nepřidružíš k některému králi; vždyť bezpečně vím, že mezi nimi není žádný, u něhož bys nedošel neobyčejné obliby. Svou učeností a svou znalostí krajů i lidí jsi totiž způsobilý každého krále nejen bavit, nýbrž i příklady poučovat a radou podporovat. Zároveň bys tímto způsobem znamenitě prospěl i svému postavení a mohl bys být velikou podporou zájmům celé své rodiny." "Pokud jde o rodinu," odpověděl Rafael, "nemůže mě tvá připomínka rozehřát. Myslím totiž, že jsem svým povinnostem k ní dostál dost slušně. Vždyť všechno to, čeho se jiní vzdávají teprve ve stáří a v nemoci, ba čeho se jen neradi vzdávají tehdy, když to sami již nejsou schopni držet, všechno to jsem rozdal příbuzným a přátelům už v době, kdy jsem byl nejenom svěží a zdráv, ale dokonce mlád. A myslím, že by se měli touto mou štědrostí spokojit a nevyžadovat ani nevyčkávat nadto, abych se v jejich zájmu dával do posluhování králům."
"Hezky jsi to řekl," pravil Petr, "ale mne ani nenapadlo, abys králům posluhoval, nýbrž přisluhoval."
"Mezi obojím nevidím jiného rozdílu," namítl Rafael, "nežli ve změněné předponě."
"Ale, ať to již nazveš jakýmkoli slovem, "opáčil Petr, "přece jsem přesvědčen, že je to prostředek, jak nejenom jiným být soukromě i veřejně užitečným, nýbrž i vlastní své postavení učinit šťastnějším."
"Šťastnějším bych je měl učinit," odpověděl Rafael, "užitím prostředku, který se mi z duše příčí? Vždyť nyní si žiji, jak chci - a této výhody se tuším dostává jen mizivému počtu dvořanů! Ostatně je dostatek těch, kteří se ucházejí o přátelství mocných; nemusíš si proto myslit, že vzejde zvláštní škoda, budou-li nuceni se obejít beze mne nebo bez toho či onoho z lidí mně podobných."
Tu jsem do rozmluvy zasáhl já: "Je jasné, milý Rafaele, že nedychtíš ani po jmění, ani po moci. A věru, muže tvého smýšlení si vážím a vzhlížím k němu s nemenší úctou než ke komukoli, obzvláště mocných tohoto světa. Jinak však myslím, že bys jednal způsobem plně důstojným sebe i svého smýšlení tak ušlechtilého, tak v pravdě filozofického, jestliže by ses zařídil tak, abys i za cenu nějaké osobní nevýhody propůjčil své nadání a píli veřejnosti. A to bys nikdy nesplnil s takovým užitkem, jako staneš-li se rádcem některého velikého vladaře a přivedeš-li jej přesvědčováním - nepochybuji ani v nejmenším, že se ti to podaří - k počinům práva a počestnosti. Vždyť vladař je oním nevysychajícím zdrojem, z něhož se na všechen lid takřka vylévá proud všeho dobra i zla. A kterémukoli králi budeš moci být rádcem znamenitým: máš v sobě tak dokonalou učenost, že se obejde i bez valné praxe, stejně jako zase tak bohatou zkušenost, že někdy ani nevyžaduje teorie."
"Dvojnásob se mýlíš, milý More," odpověděl Rafael, "předně ve mně, za druhé ve věci samé. Ani totiž nemám oné schopnosti, kterou mi přikládáš, a i kdybych ji nakrásně měl, přece tím, že bych svou volnost nevýhodně zaměnil vázaností, nijak bych neprospěl veřejnosti. Vždyť především vladaři sami - snad všichni bez rozdílu - raději se zaměstnávají oborem válečnickým, v kterém se nijak nevyznám ani vyznat se netoužím, nežli těmi druhy umění, která slouží míru, a mnohem více usilují o to, jak by neprávem nabyli nových říší, než jak by nabytá území dobře spravovali.
Kromě toho ze všech královských rádců není nikdo, kdo by buď skutečně nebyl tak chytrý, aby potřeboval rady druhého, anebo si aspoň takovou chytrost sám nepřikládal. Ledaže mnozí lichometně pochlebují i nejpošetilejším nápadům osob požívajících největšího vlivu u vladaře, které si chtí svým přikyvováním zavázat. Ba věru, tak to již zařídila příroda, že každému nejvíce lahodí jeho vlastní výtvor. Tak se i havran zhlíží v havráněti a opice má zalíbení v opičátku. Zkuste to a v takovém sboru lidí, závistivě zahlížejících na vše cizí a zamilovaných do všeho domácího, navrhněte něco, o čem jste se dočetli, že bylo v jiných dobách zavedeno nebo o čem jste se na vlastní oči přesvědčili, že v jiných krajích je zavedeno: jakmile to uslyší, budou si počínat právě tak, jako by byla ohrožena pověst celého jejich věhlasu a jako by potom oni měli platit za úplné hlupáky, nebudou-li schopni nalézt, co by na cizím objevu vytkli jako vadu. A nebudou-li se mít čeho chopit, utekou se k tomuhle: ,Toto se líbilo,' řeknou ,našim předkům; jejich moudrosti kéž bychom se vyrovnali!' A s takovýmito slovy si usednou v domnění, že znamenitě uzavřeli rozpravu. Jako by bylo nějaké veliké nebezpečí, kdyby se ukázalo, že je někdo v něčem moudřejší než jeho předkové! Ve skutečnosti s tím, co předkové opravdu dobře zavedli, loučíváme se s naprostým klidem; naproti tomu mohlo-li se v něčem učinit prozíravější opatření, horlivě se chápeme zvyklosti jako záminky a držíme sejí zuby nehty! A tak jsem na takové pyšné, zpozdilé a nevrle úsudky často narazil v různých zemích, jednou také v Anglii." "Prosím tě," pravil jsem, "tys byl také u nás?" "Byl," odpověděl Rafael, "a strávil jsem tam několik měsíců, nedlouho po pohromě oné občanské války, kterou vedli západní Angličané proti králi a jež se skončila jejich žalostnou porážkou. Z té doby za mnoho vděčím ctihodnému otci Johnu Mortonovi, canterburskému arcibiskupovi a kardinálu, potom také anglickému kancléři. Byl to muž, milý Petře - obracím se jen na tebe, protože co povím, je Morovi dobře známo - stejně vážený jako rozumný a úctyhodně ctnostný. Jeho postava byla prostřední výšky, nenachýlená věkem, byť pokročilým. Tvář vzbuzující úctu, ne hrůzu; ve styku nebyl nepřístupný, ale opravdový a vážný. Jeho libůstkou bylo někdy spustit na prosebníky s jistou drsností, ostatně nijak urážlivou. Činil tak, aby vyzkoušel, jakou bystrost a duchapřítomnost kdo dá najevo. Objevila-li se, ovšem aniž zabíhala v nestoudnost, měl z takové duchapřítomnosti radost jako z vlastnosti, která mu byla blízká, a vítal ji jako známku způsobilosti k jednání. Jeho řeč byla vybroušená a účinná; veliké měl vědomosti právní, bystrost nevyrovnatelnou, paměť až zázračně znamenitou - tolik ji, od přirozenosti výbornou, zdokonalil učením a cvičením. V době, kdy jsem byl přítomen, měl jsem dojem, že jeho radám nejvíce důvěřoval král, hojně se o ně opíral i stát. Vždyť téměř od začátku svého jinošství, rovnou ze školy, se octl u dvora, po všechen svůj věk se pohyboval mezi nejdůležitějšími úkoly a ustavičně zmítán rozmanitým prouděním štěstěny naučil se uprostřed mnoha velikých nebezpečí onomu rozvážnému rozhledu, který, byl-li takto získán, nesnadno se vytrácí.
Čirou náhodou jednoho dne, kdy jsem byl u jeho stolu, byl přítomen nějaký nekněz, znalý vašich zákonů. Ten - nevím již, jak se k tomu námětu dostal - začal obšírně vychvalovat tamní říznou spravedlnost, jaká se tam tenkrát uplatňovala proti zlodějům. Vypravoval, že je všude věšejí a někdy, že jich visí až dvacet na jednom kříži. Přitom říkal, že se tím silněji diví, jakým učarováním se děje, že ačkoliv jen málokdo unikne trestu, přece všude řádí tak mnoho zlodějů. Tu jsem se ozval já - u kardinála jsem se totiž mohl odvážit svobodně promluvit: "Nic se nediv, protože takovéto trestání zlodějů jde jednak nad spravedlnost, jednak proti obecnému obyčeji. Je totiž na potrestání krádeží příliš kruté, zato na jejich zamezení nepostačuje. Vždyť ani prostá krádež není zločin tak ohromný, aby musil být smyt utracením života, ani žádný trest není dost veliký, aby zdržel od kradení ty, kteří nemají jiné možnosti obživy. A tak se zdá, že nejenom vy, nýbrž i značná část tohoto světa, napodobíte špatné učitele, kteří žáky raději bijí nežli učí. Vyhlašují se totiž za krádež těžké a hrozné tresty, ačkoli mnohem spíše by se bylo třeba postarat o nějakou možnost obživy, aby na nikoho nedoléhala tak ukrutná nutnost zprvu krást, potom přijít o život."
"Ale," namítl onen, "o to je dostatek postaráno: jsou tu řemesla, je tu zemědělství - odtud by bylo možno nalézt prostředky k živobytí, kdyby o své újmě nechtěli být zlosyny."
"Touhle námitkou neunikneš," odpověděl jsem. "Nuže, především ponechme stranou ty, kteří se často vracejí domů z válek cizozemských nebo občanských zmrzačeni, jako nedávno u vás z bitvy cornwallské a nedlouho předtím z tažení francouzského; takoví lidé dali své údy v oběť za vlast nebo za krále, jejich invalidita jim nedovoluje provozovat staré řemeslo, jejich věk jim brání naučit se novému. Ale, opakuji, ty ponechme stranou, protože k válkám dochází jen občas. Pohleďme však na to, co se děje dnes a denně. Tedy: Příliš mnoho je šlechticů. Ti nejenom sami žijí v zahálce jako trubci z práce jiných, totiž obdělávatelů svých statků, a je odírají až na kůži (tento jediný druh hospodárnosti znají lidé, kteří jinak rozhazují až k zžebračení), nýbrž mají kolem sebe také zástup zahálčivých průvodců, kteří se nikdy nevyučili nějakému počestnému způsobu, jak si opatřit živobytí. Takovíto lidé, jakmile pán zemře anebo sami se rozstůní, ihned jsou vyhozeni. Neboť jednak páni raději živí zahálčivé než nemocné, jednak často dědic umírajícího nestačí hned živit otcovskou čeládku. Tu ti lidé řízně hladovějí, nedají-li se řízně na loupežení. Vždyť co jim zbývá? Když totiž potulováním zbídačeli oděv i zdraví, lidí nemocí znetvořených a v cáry oděných neráčí přijmout urození páni. Ale neodvažují se to učinit ani sedláci, dobře vědouce, že kdo zhýčkán zahálkou a rozkošemi, opásán kordem a ozbrojen štítem míval ve zvyku s tváří větroplacha přehlížet vše kolem sebe a nade všechny se vypínat, nebude nijak vhodný k tomu, aby s motykou a rýčkem za mizernou mzdu a skrovnou stravu věrně sloužil chudákovi!" Na to řekl onen: "A přece lidí tohoto druhu si musíme hledět přede všemi. V nich totiž, protože jde o lidi vyššího a urozenějšího ducha, nežli jsou řemeslníci a rolníci, spočívá síla a jádro vojska pro případ, že by bylo třeba utkat se válkou."
"Zajisté," odpověděl jsem, "stejným právem bys mohl říci, že si kvůli válce musíme hledět zlodějů, a o ty nepochybně nikdy nebudete mít nouzi, dokud budete mít lidi onoho druhu. Vždyť ani lupiči nejsou málo ráznými vojáky, ani vojáci nejsou nejnečinnějšími lupiči: do té míry je dojemná shoda mezi obojím povoláním.
A přece tato hlíza přes svoji rozšířenost není výhradním vlastnictvím vaší země. Je společná téměř všem národům. Ba nadto Francie je nakažena jinou morovou ranou, ještě zhoubnější: Celá země je i v míru (lze-li to ještě nazývat mírem) poseta a obložena žoldnéři, najatými z téhož důvodu, pro který jste u vás pokládali za záhodné živit zahálčivé služebníky. Pošetilým mudrcům se patrně uzdálo, že v tom spočívá spása státu, je-li stále v pohotovosti mocná a pevná vojenská ochrana, složená zvláště z vysloužilců. K nevycvičeným nováčkům totiž nemají dost důvěry, takže již jen proto budou musit vyhledávat válku, aby neměli nezkušených vojáků, a zbůhdarma utracovat lidi, aby - jak vtipně praví Sallustius - ruka nebo duch nezačal nečinností dřevěnět.
Ale jak je zhoubné živit takové šelmy, to poznala Francie svou vlastní pohromou. A poučují o tom již příklady Římanů, Kartágiňanů, Syřanů a mnoha jiných národů, u nichž u všech jejich vlastní pohotové sbory při té či oné příležitosti rozvrátily nejenom říši, nýbrž i polnosti, ba dokonce i sama města. Přitom je nutnost takového opatření valně pochybná, jak vyplývá již z toho, že se francouzští vojáci, odmalička ve zbrani znamenitě vycvičení, nemohou chlubit, že se příliš často z utkání s vašimi dobrovolníky vrátili jako vítězové - nechci o tom říci více, abych nebyl podezírán z lichocení vám přítomným.
Ale před zahálčivými nohsledy šlechticů nemají tuze strachu, jak soudím, ani ti vaši městští řemeslníci nebo nezkušení a venkovští zemědělci, s výjimkou snad těch, kteří byli obdařeni tělem méně vhodným k síle a odvaze nebo těch, jejichž odhodlanost je podlamována hmotnou bídou. A tak vůbec není nebezpečí, že by ti lidé, jejichž zdatná a silná těla - urození páni totiž ráčí kazit opravdu jenom vybrané jedince - nyní buďto se oslabují zahálčivostí nebo se změkčují zaměstnáním takřka ženským, že by ti lidé - opakuji -, kdyby byli vychováni v dobrých znalostech k životu a vycvičeni v mužských pracích, ztratili na své mužnosti.
Ale, ať tomu je již jakkoli, jsem přesvědčen, že státu naprosto nijak neprospívá živit nespočetný zástup lidí toho druhu jenom pro možnost války, k níž přece nedojde, nebudete-li si ji přát. Taková opatření dokonce ohrožují mír a o mír je podstatně více třeba dbát nežli o válku. To však není jediná nezbytnost, která vede ke zlodějství: více váží jiná, a to dokonce, jak se domnívám, vám vlastní." "Jakápak to je?" otázal se kardinál.
Odpověděl jsem: "Vaše ovce, které bývají tak mírné a kladou jen skromné požadavky na výživu, začaly nyní být, jak se vypráví, tak žravé a nezkrocené, že ohrožují i lidi a plení i pustoší pole, domy i městečka. Věru všude tam, kde se v království rodí vlna jemnější a proto cennější, vznešení a urození páni - a dokonce také někteří svatí mužové, opati - nespokojují se ročním výtěžkem a výnosem, jaký ze statků vyplýval jejich předkům. Nemajíce dost na tom, že zahálčivým a okázalým způsobem života nijak neprospívají obecnému zájmu, ledaže mu dokonce škodí, neponechávají ani kus půdy polím, kol dokola všechnu věnují pastvinám, strhávají domy a boří městečka, ponechávajíce stát nanejvýš kostel, aby z něho udělali stáj pro ovce. A tak, jako by málo půdy u vás zabíraly parky se zvěří a obory, oni výtečníci proměňují všechna venkovská sídla, a co kde je vzdělané půdy, v holou pustinu.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 31.10.2011

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Thomas More - Utopie (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­