ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Svobodová Růžena (*10.07.1868 - †01.01.1920)

­­­­

Marné lásky

  • 1919 (druhé vydání)

Ach lásko, nejsem než láska. Nemohla bych
žíti, kdybych nemilovala. Má duše, mé srdce,
všechny mé myšlenky a pocity, všechno, čím
jsem, mění se v jediný cit lásky, v cit, který
přetrvá celou věčnost.

Emilia Viviani

HISTORIE POŠETILÉ LÁSKY.
LEGENDA SHELLEYOVSKÁ.

Starý muž Řehoř Antony, velkostatkář neúrodných statků, otec dospívající dcery, zamiloval se, deset let po smrti své druhé ženy, a tato láska byla záhubná jemu i všem ostatním.
Stalo se to tak:
Ve vetchém zámku rodiny Řehořovy žil zámecký kaplan, člověk vášnivý, stále ženami vznícený, úplně bezhumorný. Jezdil do hlavního města, kde poznal ve společnosti krásnou ženu z rodu Putifarek, a vzpomínal na ni a živě popisoval její štíhlou postavu, její živé způsoby, až se stařec tak roztoužil, že, chtěje ji viděti, odhodlal se uspořádati koncert pro vůkolní statkáře a pozvati ji.
Napsal jí tajně a netrpělivě prosbu, aby přijela, jako dítě neprozřetelně očekával hned druhý den odpověď, a zesmutněl, když nepřicházela.
Čtvrtý den byl již tak roztržit, že odpovídal své dcerušce zmateně jako v horečce.
Pátý den, kdy by se byl bezpochyby ze své touhy vybavil, přišel dopis od krásné Anny, která slibovala ochotně svou návštěvu.
V zámku Antonych nebylo od smrti paniny, po celých deset let, ničím hnuto. I v salonech, i v hlubokých alkovnách byly kladeny při uklízení předměty i nábytek s největší přesností tam, kde stály o pohřbu panině.
Před příjezdem zpěvaččiným pán domu i zámecký kaplan seznali, že je třeba byt nějak osvěžiti a přestavěti, že působí pohřebně.
Salon s vysokými krby byl temný a muzeálně chladný. Stály tam vždycky bez květin a bez vody staré vázy satsumské a chlubné vázy sevrěské. Nyní vyložili sál narychlo bledými tapetami, naplnili vázy růžemi a podlahy pokryli hedvábnými koberci orientálními, uloženými doposud ve sbírkách.
Starý muž sezval důležitě vůkolní šlechtu, jako by jí chtěl ukázat první znamenitost světa, ačkoliv o zpěvačce nevěděl nic víc, než co mohl vypozorovat z podobizny, kterou kaplan nosil v náprsní kapse a po obědě a po večeři mu ji půjčoval.
Napomínal stále své krásné, tiché děvčátko, aby se chovalo k umělkyni uctivě, a dohlížel na zařízení hostinských pokojů tak bedlivě, že by jeho první žena, která tvrdila, že se o nic nedovede postarat, nebyla vyšla z údivu.
Den před koncertem, po dlouhé poradě, usnesli se oba pomatení pošetilci, že bude nejlépe, pojede-li na nádraží kaplan a uvítá-li ji on jako pán domu ve dvoraně.
Krásná žena přijela velmi rozveselena novou nadějí.
V městě se právě rozešla se dvěma milenci, s malířem a s velkostatkářem. U divadla, kde ji nevypovídali jen pro důvěrné vztahy k pánům z ředitelství, bylo jí trudno. Měla zničený hlas a věděla, že tu není budoucnosti. Děkovala něžně kaplanovi, že jí zaopatřil pozvání k bohatému velmoži. Slíbila ho odměniti a obratně se ho již cestou vyptala na všechny majetkové i rodinné poměry starého Antony.
Krásná, rozkvetlá a smělá žena starce okouzlila. Vrátil se do mladosti, zazářil, odložil myšlenku na smrt a přemítal, kterak obnoviti život.
Na koncertu poznali všichni sousedé, proč je sezval. Dámy litovaly jeho dcerušky, muži, podle rozumu, někteří krásné zpěvačky, jiní jeho.
Panstvo se rozešlo, zpěvačka zůstala.
Zdráhala se sice trochu, když ji stařec uprošoval, ale jen tolik, aby tomu neuvěřil.
Během čtrnácti dní, které tam strávila, získala svými úsměvy i správce, rozhovořila se s ním o hospodářství, a dověděla se, že kaplan buď přepjal jmění hostitelovo anebo že byl špatně informován. Pro člověka bezdětného bylo by bývalo slušné, ale rozděleno dceři a jemu, nestálo za to, aby za ně prodala svou mladou krásu.
Od té chvíle dala se k dalšímu pobytu skutečně přemlouvati, což neušlo lačnému starci. Litoval, že nepromluvil dříve, dokud mu byla Anna příznivá; zoufal, nespal, hryzl polštáře, anebo pobíhal po zahradě se zaťatými pěstmi. Jeho muka rostla, někdy plakával. Konečně odhodlal se promluviti, požádati ji, aby mu darovala svůj smích, pohledy černých očí, svítících v olivové pleti; učil se celou noc, jak jí řekne, aby mu darovala svou kouzelnou osobností celé znovuzrození života.
Odhodlal se a vyzval ji k vyjížďce.
Vyjeli. V sadě odkvétaly cinie, tabák a vanilka, tytéž květiny, které ji uvítaly, když sem před měsícem přijela. Stromy za tu dobu zcela zežloutly a nyní ve větru, v bledém slunci odpoledním, pod blankytem, pokrytým drobnými obláčky, připomínaly krásnou ženu, která po dlouhých radovánkách odchází spat a odhazuje umdlená prsten po prstenu, šperk po šperku, jako by již napolo usínala.
Oba pozorovali krásnou jeseň, ztichli a zamyslili se.
Den, zdálo se, nesváděl k hovorům, ale k úvahám.
Stařec, který věděl, že každým okamžikem pozbývá smyslu nového života, určoval si, že promluví, až dojedou k příští skupině platanů, ale mlčel vytrvale, i když ji dávno minuli.
Teprve večer, v neosvětleném sále, kde voněly pozdní růže, zastavil Annu u klavíru a promluvil s ní o své lásce.
"Vy se přece nemůžete ženit," odpověděla Anna studeně.
"Proč?"
"Máte dceru, a mladá macecha a dospělá dcera, to je malé předpeklí."
"Vdá se."
"Dáte jí věno, a já s vámi budu šetřit na vaše vnuky, budu žít život stařecký. Ale já jsem mladá, chce se mi nádhery, veselí, světa."
"Snad si ji vezme někdo i bez věna," zachraňoval se stařec.
"Bez věna? Budu čekat snad deset, snad dvacet let a zhořkneme tu spolu. Ne, ne, jen ji vybavte a nechte mne jít."
Stařec prosil, plakal, zlobil se.
Pak, zdrcen možností jejího odchodu, slíbil, že zaveze dceru do kláštera, kde setrvá do doby, až se provdá beze věna, a ji že učiní paní celého svého jmění.
Zavolal dceru.
Řekla:
"Není mi třeba věna, ponechte si vše, ale nezavírejte mne!"
Stařec se vrátil ke zpěvačce a sdělil s ní námitku dceřinu.
"Dejte mi zapřáhnout, pojedu. Dlouho jsem prodlévala," odpověděla.
Stařec slíbil odvézti druhý den dceru, krásnou Emilii, do kláštera.
Měsíc na to oddával kaplan a zpovědník starce Antonyho s drzou světačkou.
Řekl jí při hostině svatební, kdy její muž byl odvolán:
"Dostanu dnes svou odměnu? Přijdeš?"
"Co mu namluvím?" zeptala se.
"Řekni, že se chodíš vždycky k večeru modlit. Projdeš-li kostelem a kaplí svaté panny Barbory, přijdeš do sakristie, odkud si tě odvedu."

***

Uplynula dvě léta.
Našel se ženich, bohatý šlechtic, za kterého donutili Emilii se provdati. Macecha zvláště činně zasáhla. Víc se o ni nestarali.
Paní Antonyovou znudili již i muž i kaplan. Muže obrala do chudoby, milenec ji omrzel.
"Stále procházeti kaplí svaté Barbory, ztuchlou sakristií, a to jenom pro nudná políbení mlsného hlupce!" rozhodovala se surově před útěkem. Ráno zmizela beze stopy.
Když oba, manžel i milenec, poznali své pokoření a pochopili, že osaměli, dlouho se styděli pohlédnouti druh druhu v tvář nebo se osloviti.
Když začali konečně spolu hovořili, nepojmenovali již té, která je zradila, nýbrž oba stejným postupem myšlenkovým promluvili o své oběti, o uvězněné a z donucení provdané Emilii.
"Nevíme ani, jak se jí vede, je třeba se pozeptati."
Psali, ale nepřišlo vysvětlení.
Emilie byla nezvěstná. Ani od ní, ani od jejího muže nedostalo se jim odpovědi. I vyslal stařec na zvědy věrného přítele svého, zámeckého kaplana.
Kaplan se vrátil po čtrnácti dnech a nevešel k svému patronovi. Zavřel se v svých kamenných světničkách za kaplí sv. Barbory a přemýšlel o tom, co viděl a slyšel.
Antony poslal třikráte pro něho.
Po třetí mu vzkázal kaplan, aby ještě posečkal, že vysvětlení přijde, že nebylo svěřeno jeho nehodným rukám.
Za týden přijely na zámek dvě černě oděné cizinky v dlouhých smutečních závojích, dvě mladé, nemluvné dívky. Odevzdaly zámeckému pánovi popsaný sešitek s nápisem "Vysvětlení" a čekaly po celý den, až je přečte. Večer je vzaly a odjely beze slova. Kniha byla psána rukou Emilinou. Tento byl její obsah:

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 10.07.2013

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný další obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Marné lásky, Marné lásky (2)
­­­­

Diskuse k úryvku
Růžena Svobodová - Marné lásky







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­