ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Bloch Robert (*05.04.1917 - †23.09.1994)

   
­­­­

Psycho

  • ukázka (1. kapitola z celkem sedmnácti kapitol v knize)
  • hororový příběh o schizofrenním vrahovi, který byl námětem pro stejnojmenný film Alfreda Hitchcocka (USA, 1960)

Kapitola první

Norman Bates uslyšel hluk a překvapeně sebou trhl.
Znělo to, jako když někdo ťuká na okenní tabulku.
Spěšně vzhlédl, napůl připraven vstát; kniha mu vyklouzla z rukou do širokého klína. Pak zjistil, že tím zvukem byl jen déšť. Déšť v pozdním odpoledni bubnující na okno jídelny.
Nevšiml si jeho příchodu ani padajícího soumraku. Místnost se už zcela utápěla v šeru a on sáhl po spínači lampy, než se znovu zabral do čtení.
Byla to jedna z těch staromódních stolních lamp, ten druh s ozdobným skleněným stínítkem a křišťálovým lemem. Patřila Matce od nepaměti a ta se jí odmítala zbavit. Nestěžoval si. Prožil v tomto domě celých čtyřicet let svého života a bylo příjemné a uklidňující být obklopen známými věcmi. Všechno zde mělo svůj řád a své místo; to jenom tam venku se děly změny a většina z nich obsahovala potencionální vyhrůžku. Řekněme, že by strávil odpoledne na procházce. Mohl by být na nějaké pusté silnici nebo dokonce v močálech, když začalo pršet, a co pak? Byl by musel - celý promočený - hledat cestu domů ve tmě. Mohl by se nachladit k smrti a mimoto, komu se chce být v noci venku? Oč hezčí je sedět pod lampou s tak dobrou knihou.
Světlo dopadalo na jeho kulatý obličej, odráželo se od brýlí bez obrouček a koupalo jeho růžovou pleš pod řídnoucími pískovými vlasy. Sklonil hlavu, aby pokračoval ve čtení.
Byla to opravdu fascinující kniha - Říše Inků, Victora W. Von Hagena, není divu, že si nevšiml, jak rychle uběhl čas. Norman se ještě nikdy nesetkal s takovým bohatstvím zajímavých informací. Třeba tenhle popis cachua, tance vítězství! Válečníci utvoří velký kruh a pohybují a svíjejí se jako obrovitý had. Četl:
Rytmus vycházel z něčeho, co bývalo tělem nepřítele. Kůže byla stažena a břicho napnuto, aby zformovalo buben, a celé to fungovalo jako hrací skříňka, zvuky zaznívaly z otevřených úst - groteskní, ale působivé.
Norman se pousmál, v zádech ho příjemně zamrazilo. Groteskní, ale působivé - to tedy určitě bylo. Představte si: stáhnout člověka - nejspíš zaživa - a udělat z něj buben! Jak to vlastně dělali, že se maso nekazilo? A když už jsme u toho, co to bylo za mentalitu, jež zplodila takový nápad?
Nebyla to zrovna nejpříjemnější představa na světě, ale když přivřel oči, skoro tu scénu viděl: dav pomalovaných, nahých bojovníků; kolébají se jako jeden, pod žhavým sluncem na divokém nebi, a shrbená babizna udává rytmus na nabobtnalém břichu mrtvoly. Rozšklebená, násilím otevřená ústa. Údery se prodírají jícnem skrz vadnoucí průdušnice a duní mrtvým hrdlem.
Na chvíli to Norman skoro jakoby slyšel, pak se rozpomenul, že to déšť má ten takový rytmus a kroky...
Vlastně si jich byl vědom, aniž je slyšel. Letitý zvyk pomáhal jeho smyslům, kdykoli Matka vstoupila do pokoje. Nepotřeboval ani vzhlédnout. Věděl, že tam je.
Předstíral, že čte. Matka obvykle podřimovala ve své ložnici a on věděl, jak dokáže být mrzutá, když se probudí. Bylo nejlépe mlčet a doufat, že nemá žádnou ze svých špatných nálad.
"Normane, víš, kolik je hodin?"
Vzdychl a zavřel knihu. Teď už věděl, že bude nepříjemná. Samotná otázka byla provokací. Matka musela na své cestě sem minout v hale dědečkovy hodiny, takže snadno viděla, kolik je hodin.
Nemělo smysl dělat z toho problém. Norman pohlédl dolů na své náramkové hodinky. Pak se usmál. "Je pět pryč," řekl. "Neuvědomil jsem si, že je tak pozdě. Četl jsem."
"Myslíš si, že jsem slepá? Přece vidím, cos dělal." Stála u okna nepřítomně hledíc ven. "A taky vidím, co jsi neudělal Proč jsi nerozsvítil poutače, když se setmělo? A vůbec, proč nejsi v kanceláři, kde bys měl být?"
"No, tak silně se rozpršelo, nečekal jsem žádné hosty."
"Nesmysl! Právě v takovém nečase se dělá obchod. Spousta lidí nerada jezdí v dešti."
"Ale málokdo by jel tudy! Všichni používají novou dálnici." Norman slyšel hořkost vkrádající se do jeho hlasu. Usadila se mu v hrdle, až ucítil její pachuť a snažil se ji potlačit. Ale bylo pozdě, musel ji vyzvracet. "Říkal jsem ti, jak to skončí, když jsme tehdy dostali ten tip, že posunují dálnici. Mohlas tenkrát prodat motel, ještě než veřejně oznámili, že budují novou cestu. Mohli jsme koupit jakýkoliv pozemek za pár babek a blíž k Fairvale. Mohli jsme mít nový motel, nový dům, vydělat trochu peněz. Ale tys neposlechla. Ty mě nikdy neposloucháš, že ne? Vždycky je všechno tak, jak ty chceš a jak ty myslíš. Je mi z tebe nanic!"
"Opravdu, chlapče?" Matčin hlas byl podezřele něžný, ale to Normana neoklamalo. Ne, když mu říká "chlapče". Je mu čtyřicet a ona mu říká "chlapče", taky se tak k němu chová, teď je to ještě horší. Kdyby jen nemusel poslouchat! Ale musel, věděl, že musí, že vždycky bude muset.
"Opravdu, chlapče?" zopakovala ještě něžněji. "Tak tobě je ze mne nanic? Ani bych neřekla. Ne hochu, mnou to určitě není. Tobě je nanic z tebe samotného.
To je přece ten důvod, proč pořád trčíš tady, na téhle bohem zapomenuté silnici, že ano, Normane? Nemáš žádnou kuráž. Nikdy jsi ani neměl, že chlapče?
Nikdy jsi neměl kuráž opustit domov. Nikdy jsi neměl kuní; hledat si práci nebo vstoupit do armády, dokonce ani najít si děvče..."
"Nikdy bys-to nedovolila!"
To je pravda, nikdy bych to nedovolila. Ale kdybys byl alespoň trochu chlap, šel bys svou vlastní cestou."
Chtělo se mu vykřiknout, že to není pravda, ale nemohl. Nemohl, protože to, co říkala, opakoval sám sobě po celé ty roky stále dokola. Byla to pravda. Vždycky prosadila svou, ale to neznamená, že musel poslechnout. Matky jsou někdy až příliš majetnické, ale ne všechny děti se nechají takto ovládat. Byly i jiné vdovy, jiní jedináčci, ale málokdo uvízl v takovém vztahu. Byla to stejně tak jeho chyba jako její. Protože neměl kuráž.
"Mohl jsi prosadit svou," řekla. "Mohl jsi nám najít nový pozemek a pak to tady prodat. Ale ne. Jediné, na co ses zmohl, bylo kňučet. Však já dobře vím proč. Mě jen tak neoklameš. Vždyť ty jsi vlastně nikdy odejít nechtěl. Nikdy jsi nechtěl opustit toto místo, a ani neopustíš. Nemůžeš odejít, že ne? Stejně tak jako nemůžeš dospět."
Nedalo se na ni dívat. Ne, když říkala takové věci. Nevěděl kam s očima. Ozdobná lampa, těžký starý nábytek, všechny ty důvěrně známé věci v pokoji ho náhle odpuzovaly právě pro tu důvěrnost; jako zařízení vězeňské cely. Civěl oknem ven, ale to taky k ničemu nevedlo - tam venku byl vítr a déšť a tma. Věděl, že není úniku. Není úniku před hlasem, který tepe, který buší do jeho ucha jako ten nástroj z těla nepřítele; buben mrtvých.
Pevně sevřel knihu, snažil se na ni soustředit svůj zrak. Možná, když ji bude ignorovat, když bude předstírat, že je klidný.
Ale nezabralo to.
"Jen se na sebe podívej!" vyštěkla (tlukot bubnu bum-bum-bum a zvuk vycházející ze znetvořených úst). "Vím, proč ses neobtěžoval rozsvítit poutače, vím, proč jsi ani neotevřel kancelář. Ve skutečnosti jsi nezapomněl. Ty prostě nechceš, aby kdokoli přišel, ty doufáš, že nikdo nepřijde."
"Dobře!" zamumlal. "Přiznávám. Nenávidím práci v motelu, vždycky jsem ji nenáviděl."
"Víc než to, chlapče." (A je to tady zas, "chlapče, chlapče, chlapče!" zaznívalo z čelistí smrti.) Ty nenávidíš lidi. Protože ve skutečnosti se jich bojíš, že ano? Bál ses jich, už když jsi byl malý spratek. Raději ses zavrtal do křesla pod lampou a četl. Dělal jsi to před třiceti lety a děláš to stále. Schováváš se za knihou."
"Jsou mnohem horší věci, které bych mohl dělat. Sama jsi mi to říkávala. Aspoň jsem se nikdy nedostával do potíží, když jsem nechodil ven. Není to tak pro mě lepší?"
"Lepší? Cha!" Cítil v zádech její pohled. "To je podle tebe úspěch? Mě neoklameš, chlapče, ani na chvíli. To není jako číst bibli nebo se vzdělávat. Dobře vím, co čteš. Brak. Hůř než to!"
"Náhodou tohle jsou dějiny civilizace Inků."
"To určitě. A vsadím se, že je to plné nechutných podrobností o těch špinavých divoších, jako ta kniha o Jižních mořích. Oh, to jsi netušil, že o ní vím, že ne? Skrýval jsi ji nahoře ve svém pokoji, stejně jako ty ostatní špinavosti, co čteš."
"Psychologie není špinavost, Matko!"
"Tomu ty říkáš psychologie! Co ty víš o psychologii! Nikdy ti nezapomenu, jak sprostě jsi se mnou tenkrát mluvil, nikdy. Kdo by si pomyslel, že vlastní syn může matce říkat takové věci!"
"Jenom jsem se snažil ti něco vysvětlit. Říkají tomu Oidipův komplex, myslel jsem, že bychom se oba mohli na ten problém reálně podívat a pokusit se mu porozumět, možná by se věci změnily k lepšímu." "Změnily k lepšímu, chlapče? Nic se měnit nebude. Můžeš přečíst všechny knihy na světě, a pořád to budeš ty. Nemusím poslouchat takové obscénní žvanění, abych věděla, co jsi zač. Bože, vždyť i osmileté dítě by tomu rozumělo. Taky to to tehdá všichni pochopili, tvoji malí kamarádi. Maminčin chlapeček. Tak ti říkali, a tos taky byl. Byl, jsi a vždycky budeš. Velký, tlustý, přerostlý Maminčin chlapeček!"
Ohlušovalo ho bušení jejích slov, bušení v jeho hrudi. Pachuť v ústech ho donutila polknout. Ještě chvíli a bude brečet. Zavrtěl hlavou. Představa, že mu to ještě pořád může udělat! Ale mohla, dělala a taky bude, znovu a znovu, ledaže...
"Ledaže co?" -
Bože, copak mu čte myšlenky?
"Vím, o čem přemýšlíš, Normane. Vím o tobě všechno, chlapče. Víc, než se ti kdy zdálo. A taky vím, o čem se ti zdává. Myslíš na to, že bys mě rád zabil, že Normane? Ale nemůžeš, protože nemáš kuráž. Já jsem ta, která má sílu. Vždycky jsem ji měla, dost pro nás oba. Proto se mě nikdy nezbavíš, i kdybys sebevíc chtěl.
Ovšem, v hloubi duše to nechceš. Potřebuješ mě, chlapče. Je to pravda, co?"
Norman se pomalu napřímil. Netroufal si otočit se a pohlédnout jí do tváře, ještě ne. Musel se nejprve uklidnit. Být velmi, velmi klidný. Nemyslet na to, co říká. Pokusit se tomu postavit, pokusit se uvědomit si, že Je to stará žena, už to nemá v hlavě úplně v pořádku. Jestliže ji budeš dál takhle poslouchat, taky se z toho zblázníš. Řekni jí, ať si jde lehnout do svého pokoje. Tam, kam patří.
A měla by zmizet pěkně rychle, než ji uškrtíš jejím vlastním náhrdelníkem.
Začal se otáčet, otevřel ústa připraven k proslovu, když vtom zazněl bzučák.
Byl to signál; znamenalo to, že někdo přijel do motelu a zvoní na obsluhu.
Norman se ani neobtěžoval pohlédnout zpátky, vešel do haly, sňal z věšáku plášť do deště a vyšel do tmy...

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 18.09.2015

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný další obsah z autorovy tvorby
Čítanka - nenalezen žádný úryvek z autorovy tvorby
Životopisy - autorův životopis nenalezen
­­­­

Diskuse k úryvku
Robert Bloch - Psycho







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­