Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (vybraná kapitola ze sbírky Vejce naruby)
• stručný obsah: na začátku tvoří Filemon a Baucis sehraný starý pár, který jeden bez druhého téměř nemůže existovat; když však lidský Filemon od ženy odejde, pošle za sebe robota naprogramovaného k dokonalé lásce; později i Baucis nahradí sama sebe kybernetickou kopií, takže spolu dál žijí už jen dvě umělé bytosti; jejich soužití přetrvá zánik lidské civilizace, odchod lidstva ze Země i nesmírně dlouhé proměny planety; nakonec je při růstu Slunce zničí příval energie těsně před úplným koncem Země, a jejich program tak není zcela splněn
• hlavní myšlenka a téma: povídka s nadsázkou a ironií ukazuje, že ideál věčné a bezchybné lásky se v lidském světě rozpadá, zatímco u strojů může působit téměř dokonale; vedle motivu partnerské oddanosti vystupuje i téma lidské proměnlivosti, samoty, stárnutí a nahrazování skutečného citu technikou; text zároveň naznačuje ironický rozpor mezi romantickým mýtem o věrnosti a skutečností, v níž ani naprogramovaná láska nakonec nevydrží navěky; v pozadí je také varování před úpadkem lidstva a pomíjivostí celé civilizace
• jazyk a styl: jde o fantastickou povídku s prvky science fiction; vyprávění je psáno srozumitelným a kultivovaným jazykem, který spojuje běžné výrazivo s technickými a vědeckofantastickými pojmy; styl je mírně ironický, místy laskavě humorný, ale současně i melancholický a znepokojivý; výrazná je kontrastní hra mezi něžným partnerským vztahem a chladným světem strojů, mezi intimním detailem a kosmickým časovým rozměrem

Filemon miloval Baucidu a Baucis milovala Filemona. Filemonova něha pomáhala Baucidě překonat smutek, a když Filemona přepadly někdy pochybnosti, mohl se spolehlivě opřít o oddanost Baucidy. Doplňovali jeden druhého, až docela splynuli. Když někdo před nimi velebil lásku, příliš mu nerozuměli: pro ně byl život s láskou totožný a nebyli schopni se podivovat svému citu o nic víc než třeba dýchání nebo trávicímu procesu.
Čas plynul, stříbřil jim vlasy, nachyloval jim záda a psal jim do tváří nesmazatelné vzkazy, kterým rozuměli jenom oni. Avšak jednoho dne Filemon shledal ke svému překvapení, že oddanost Baucidy ho už otravuje, a utekl s kterousi mladicí, prodavačkou v bufetu. Protože ale mu přece jenom bylo Baucidy líto, poslal za sebe náhradu.
Byl to robot, samozřejmě jménem Filemon, vybavený jednoznačně stanoveným programem: milovat Baucidu něžně a věrně a navěky. V jeho obvodech byla zakleta veškerá osobnost živé předlohy, ba co víc, byla upravena, aby odpovídala ideálním představám Baucidy.
Baucis byla nemile překvapena, když se toho večera domů dostavil místo manžela robot, ale láska kybernetického Filemona byla tak všeprostupná a tak vroucí, že stařenka si časem zvykla a docela zapomněla, že konejšivá slůvka před usnutím, jež doléhají k jejímu sluchu, nevycházejí z úst lidské bytosti, nýbrž z plastikových orgánů stroje.
Léta plynula v obapolné shodě, až jednou se chudák stará Baucis udělala do vdovce pana Tomáška, ajznboňáka na penzi, a kybernetického Filemona opustila. Ale také ji zavazovaly krásné roky, prožité po druhově boku, a aby Filemonovi nebylo smutno, poslala místo sebe kybernetickou Baucidu.
A tak láska Filemona a Baucidy přetrvala v krystalických supraatomárních obvodech kybernetických inteligencí a byla to láska tak ideální, že jména Filemona a Baucidy přešla do bájesloví a stala se symbolem manželského štěstí.
Filemon a Baucis žili spolu skromně v chudičkém betonovém bunkru, někde za humny radioaktivních hřbitovů. Nikdo je neohrožoval, a ani dost dobře nemohl: když například jednoho dne přiběhla vzteklá liška a kousla Baucidu do nohy, vylomila si zub a vrčíc odklusala pokousat někoho jiného. Ale to nebránilo Filemonovi, aby si dělal starosti: "Neublížila ti ta potvůrka, Baucis?"
"Neboj se, Filemone! Titanový plech hned tak nějaká lištička neprokousne."
"Nevím, nevím, jestli bych ti neměl nožku přejet autogenem, pro všechny případy," chmuřil se Filemon a Baucis mu odpověděla zvonivým smíchem, potěšena i dojata jeho starostlivostí.
Když potom poměry na Zeměkouli byly neudržitelné a lidstvo se stěhovalo do marsovských pustin, které v tu dobu už byly přívětivější než to, co zůstalo doma, kolonisté odvezli všechno, co by na Marsu mohlo k něčemu sloužit, včetně rezavých podkov a starých kolovratů. Filemona a Baucidu ovšem lidé nechali na Zemi. Co na Marsu s automaty, vybavenými tak nepraktickým programem?
Filemon a Baucis tedy na Zemi osaměli, ale nevadilo jim to, protože, jak víme, milovali jeden druhého velice.
Přešlo několik, dokonce mnoho ledových dob, pětihory vystřídaly šestihory a poté sedmi a osmihory. Kolem Filemona a Baucidy defilovaly nové živočišné druhy, některé dokonce inteligentní. Staroušci už dávno nesedávali na prahu bunkru, protože beton se rozpadl ani ne po deseti tisících let, a navíc to místo nyní bylo osm kilometrů pod hladinou moře. Sedali jen tak, podobní omšelým balvanům, a šeptali si něžně: "Miluješ mne, Baucis?"
"Ovšem... a ty, Filemone?"
"Však víš!"
Někdy Baucis stonala a Filemon ji trpělivě ošetřoval. Opotřebované krystalické bloky nahradil jinými, jež pěstoval ve svém malém mikroprocesorovém stimulátoru. Nikdy se bez něho nikam nevydal a nosil ho stále ve své mošničce. A když zase neduhy zkrušily Filemona, postarala se o něho Baucis, nekonečně trpělivá ve své péči.
Ledových dob přibývalo a prodlužovaly se, až led pokryl celou Zemi a rudě zářil v paprscích dohasínajícího Slunce. Ty tam byly nové živočišné druhy. Na ojedinělých kamenech (a také na Filemonových zádech, což byla příčina chichotání a dobromyslných žertů Baucidy) udržely se sporé lišejníky zrzavé barvy a také v průrvách mezi krami něco sebou občas zamrskalo. Starým milencům ale nevadila nepohoda. Už dávno Filemon narubal uran, šikovně z něho udělal atomové palivo a byla to zásobička tak pěkná, že nebylo proč se bát nepřízně zimy.
A tak žili Filemon a Baucis, připraveni zůstat spolu navěky, jak jim ukládal program. Jenže k tomu nakonec nedošlo.
Jednoho dne se totiž něco se Sluncem stalo, jako by v něm cosi luplo, a Slunce, potvora, začalo růst a svítit, až se starým manželům po miliónech let stáhly irisové clony zornic až na doraz. Nebylo to nic platné, záře sílila, a tak došlo k té nehodě. Oni totiž Filemon a Baucis, když jeden druhého léčili, přece jen tu práci trochu fušovali a nové spoje nebyly tak precizní, jak by měly být, třebaže byly pájeny s láskou. Dokud Slunce zvolna sláblo, klesal energetický příkon ze slunečních baterií a stále chatrnější elektronická síť fungovala celkem spolehlivě. Ale teď, když se Slunce měnilo v Nov, sluneční baterie jely zase na plné pecky, kybernetické mozky se vařily v přívalu energie, Filemon a Baucis vyskočili jako zamlada, v pětihorách, padli si kolem krku a vášnivě se líbali. To už celou hmotu planety Merkur pohltil Nov a Venuše začala tát. V té chvíli energie bylo na chatrné kybernety příliš mnoho a oba najednou trefil šlak.
Je pravda, že o minutu později by oba shořeli tak jako tak a proměnili by se spolu se Zemí na prahmotu, čímž by naplnili stanovený program, neboť až v té chvíli je možno uznat, že skončil věk planety. Ta minuta jim však chybí a sebeshovívavější pozorovatel nemůže zavřít oči před zarmucujícím faktem, že program splněn nebyl.
I když, spravedlivě uváženo, Filemon a Baucis to vydrželi spolu tak dlouho, že s jistými výhradami si zaslouží naší úcty.