ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Stroupežnický Ladislav (*06.01.1850 - †11.08.1892)

   
­­­­

Cikánské křtiny (2)

III.

Dva kočáry jely příštího jitra ze zámku směrem k táboru cikánů; v prvním seděl pan kmotr s paní kmotrou, totiž Helena a já, druhý byl prázdný. V kočáře u našich nohou ležel uzel, v němž bylo prádlo a peřinky, uchystané Helenou pro kandidáta svatého křtu.
U lesa jsme vystoupili; já vzal uzel a šli jsme podél potoka dolů.
Cikáni nás přivítali hlubokými poklonami. "Mami" přinesla dítě, zavinuté v parádních hadrech.
Helena poklekla na mechovitou půdu, rozvázala uzel, upravila peřinky a zavinovala do nich cikáně, jehož černá sametová hlavička spočívala nyní na sněhobílém cípu kypré peřinky, obroubené širokými krajkami.
Celá tlupa cikánů, obstoupivši nás, upírala jiskrné zraky s podivením na vzácnou, v hedvábí oděnou dámu, která věnuje tolik něžnosti dítěti cikánskému, zavinujíc je s obratností zkušené chůvy do bělounkých peřinek.
Rozhlédl jsem se po cikánech, abych zkoumal, zdali a jaký asi dojem na ně činí Helenina něžnost.
Ze zavlhlých očí starého pohlavára se vyloudila slza..., malá, nepatrná, a bloudila v klikatých vráskách jeho černé tváře...? ale slza jen jediná. Veverica se s pýchou rozhlížela vůkol, jako by chtěla výchlubně říci: Hle, jaké cti se dostalo mému dítěti! A otec cikáněte pyšně odfukoval dým své krátké lulky. Děvčata pohlížela - tak aspoň se mi zdálo - závistivě na svoji družku a na její dítě. I malá cikáňata vyvalovala samým podivením oči z důlků, ba i kudrnatý soudruh jejich nevinných zábav se přišel podívat na událost tak vzácnou.
Jediná kobyla, která ležela přivázána jsouc k vozu, neviděla nic, - bylať k nám ubohá obrácena svým slepým okem.
Po malé chvilce ujížděly naše kočáry, polouzahaleny v oblak prachu, silnicí k Stražicům. V prvním jsme seděli Helena, já a sličné cikánské děvče, dcera starého pohlavára, nazvaná cikánským jménem Korákos čili Kavka, majíc v náručí "hrdinu dne", jenž statně dumlal cumlíček z piškotů navlhčených mlékem, kterouž pochoutku mu připravila starostlivá kmotřička.
V druhém kočáře bylo nabito cikánů a cikánek, jako v uherské csardě o cikánské muzice. Přebytek, který se nedal vecpati do kočáru, běžel za ním, -- totiž děti obojího pohlaví, rozedrané, polonahé, některé bez čepic. Ba i kudrnatý bagounek by byl běžel s dětmi ke křtu svatému, kdyby jej nebyla "mami" přivázala za zadní nohy k borovici.
Vesničané, zaměstnaní v policii sklízením obilí, spínali podivením ruce a žehnali se křížem, spatřivše v elegantním kočáře houf špinavých cikánů.
Cestou nám vypravovala cikánská chůva, že cikánským způsobem je dítě již pokřtěno. "Mami", provázena celou tlupou, nesla prý je třikrát kol mohutného dubu poblíž ležení - a poněvadž při té obchůzce spatřili hada, vyhřívajícího se na výsluní, dali dítěti jméno Sáp, což znamená v cikánštině had. Obřad zajisté dosti jednoduchý.
S dobráckým úsměvem na červené tváři nás uvítal stražický pan farář, jemuž strýc již včera vzkázal, že přijedeme, a zavedl nás do kostela. Za námi vešel houfec udivených venkovanů.
Tak pestré stádo oveček, tak černé berany neměl duchovní pastýř stražický zajisté ještě nikdy v svém ovčinci!
Vnitřek šerého gotického kostelíka učinil na cikány, lidi bez náboženství, bez víry, patrně dojem... Skoro až bojácně se rozhlíželi po oltářích, po sochách a zadívali se do velkých počernalých obrazů. A když občas utkvělo oko jejich na velké soše ukřižovaného Krista, z jehož dlaní probitých hřeby a z boku probodnutého se řinula krev, zachvěli se hrůzou...? soucit s člověkem takto mučeným - obraz utrpení a krutých muk tělesných zachvěl jejich srdcem.
Na cikáňata učinil kostel dojem toliko v první chvíli; několik minut se chovaly zdivočilé ty děti tiše, jsouce poněkud zaraženy, ale potom zdomácněly a slídivě prolézaly stolice, až konečně jeden z cikánských kloučků, asi devítiletý kudrnatý černohlávek, ukradl z malého výklenku vedle kazatelny balíček pestrých svíčiček, nevěda patrně ani, co to je a k jakému účelu, kdežto jiný, rozhlédnuv se opatrně, nepozoruje-li jej někdo, ukradl z malé lávky u oltáře - kostelníkův kratiknot, jejž s opičí rychlostí uschoval pod kazajkou na nahém těle.
Zatím odbýván křest. Já slíbil svaté církvi, respektive jejímu generálnímu plnomocníkovi v Stražicích, páteru Malčickému, jménem cikáněte, že se odříká satanáše, že přijímá víru katolickou, že chce býti spaseno atd., načež mu vložil velebníček do malé hubičky svěcenou sůl, po níž se cikáně ušklíblo a dalo do vřískavého pláče a křiku, z čehož jsem soudil, že mu požitky z kuchyně naší svaté církve chutnají mnohem méně než cumlíček, jejž mu ustrojila něžná jeho kmotřička.
Po přání otcově dal velebníček cikáněti jméno Michael, či jak se cikáni maďarskou formou vyjadřovali, Mihály.
Po křtu jsme se odebrali na faru k zápisu; ale poněvadž uměl tatík novokřtěncův patrně obratněji "za pět prstů pěkné věci kupovat", než těmi prsty psáti, musil do matriky udělati toliko tři křížky. Namaloval je klikaté a rozviklané a kostelník k nim připsal: "To jest Michal Barno."
Vzpomněl jsem si při jméně tom zcela přirozeně na maďarského Orfea, dvorního houslistu kardinála hraběte Csákyho; - pak jsme se zapsali do matriky my kmotři.
Starý cikán se tázal pana faráře, mnoho-li je dlužen za "bolapen" (křest). Ale velebníček nejen že nepožadoval nic, nýbrž řekl cikánům, až budou po druhé potřebovati, aby jen zase přišli.
Uslyšev to pohlavár, kroutil divně hlavou a šťáral se v kapse své kazajky, odkudž konečně vytáhl špinavý hadříček, z něhož vyňal zlatý peníz, a prosil, aby jej farář přijal na památku, čemuž velebníček vyhověl.
Peníz byl ostatně vzácný, zlatý španělský dublon s podobiznou Ferdinanda II., krále aragonského, a Isabelly, královny kastilské a leonské. -
Davy venkovanů, vyrušených neobyčejnou událostí z obvyklého klidu, pohlížely za námi, když jsme vyjížděli v kočárech ze Stražic cestou k strýcovu zámku.
V prvním kočáře seděl vedle kmotřičky páter Malčický a já vedle mladé cikánky, v jejímž náručí chvílemi sladce podřimoval, chvílemi pronikavě vřeštěl pokřtěný cikánek, - v druhém kočáře se nadýmali pyšní cikáni a cikánky a za kočárem skokem běžely polonahé, bosé cikánské děti, žvýkajíce cestou svíčičky, jež v kostele ukradly, - poněvadž se domnívaly, že je to něco k jídlu.

IV.

V zámku uvítal strýc cikány vlastním jejich jazykem a zavedl je do přízemního letního salonu, jehož čtyři okna a dvoje zasklené dveře vedly na velkou verandu, zřízenou v zámeckém příkopě, který byl přeměněn v zahradu.
V saloně očekávala již Veverica své dítě. Když jí je Helena podala, děkovala jí cikánka s vřelostí a radostí a políbila jí ruku. Vášnivě tiskla pak svého prvorozence k srdci, načež rozepjala svoji černou kazajku, pošitou skleněnými korálky, mosaznými knoflíky a pestrými pentličkami a oblažila své děťátko tím, po čemž mladý ten křesťan zajisté toužil nejvíc. A synáček ssál a přičiňoval se, až se mu krůpěje potu perlily po čílku rozpáleném do rudohněda.
Zamyšleně se zadíval farář Malčický na cikánku, kojící své dítě...? tvář jeho vždy usmívavá se povlekla volně chmurným mrakem, oko jeho stálo ztrnule. Zadíval jsem se v jeho obličej. Zdálo se mi, že čtu v hlubině jeho duše bolestnou výtku tvůrcům církevních zákonů, že nezjednali již také knězi právo, aby směl veřejně s radostí pohlížeti na vlastní svou ženu, kojící jeho dítě, právo, které jest popřáno i bídnému potulnému cikánovi bez domova a vlasti.
Strýc hovořil zatím s pohlavárem cikánů, potom vyzval divoké hosty, aby se posadili k stolu, na němž bylo na velkých mísách naloženo různých jídel.
Cikáni uposlechli.
Originální obraz! U obdélného stolu sedí ve fauteuilu, potaženém červeným sametem, zasmušilý cikán divokého pohledu. Při každém pohybu chřestí o sebe velké stříbrné knoflíky na kazajce tohoto volného syna lesů. A divoký ten tažný, ba dravý pták se snaží, aby vypadal krotce a poníženě, - namáhá se, aby setřel s černé zvětralé tváře posupnou divokost a aby jí dodal výrazu měkčího, jemnějšího.
Nalevo vedle něho sedí dvě cikánské ženy, jejichž černé, žhavé oko bloudí zvědavě po salonu, zastavujíc se na všem, co se leskne a třpytí. Dále dvě dívky, Korákos a druhá, Kokerdálo (ještěrka) nazvaná, jejichž copy a šíje jsme podrobili včera vědecké prohlídce.
Korákos, jejíž oko zvlášť slídivě těká po všem, co se leskne, jako oko zlodějské straky, vrací se neustále pohledem k malým, pozlaceným hodinám s budíčkem, jež stojí mezi okny na skvostné vykládané skříni.
Naproti těmto dívkám si zasedli oba mladí cikáni, z nichž starší jest synem pohlavára a manželem Veverice; manželem jejím se stal obřadem cikánským, který se neliší praničím od obřadu, jakým vchází ve sňatek vlk, šakal a liška.
V ostatních fauteuilech měla zasednouti cikáňata; ale černá ta havěť se válí raději na zemi po kobercích.
Strýc, Helena a já vybízíme cikány k jídlu, podávajíce jim mísy kuřat, koroptví, srnčiny a skopoviny.
Vidliček a nožů na stole nebylo. Cikáni prý nástrojů těch beztoho neumějí užívati a darmo by nám jich polovic pokradli, - vyjádřil se strýc. Černí naši hosté si brali z mis všemi pěti..., služby nožů jim konaly bílé zuby.
A té drobné havěti podala Helena mísy s jídlem, v němž se hltavě hrabalo najednou dvanáct počernalých cikánských spárů, načež si každé z lačných těch mláďat pochutnávalo na ulovené kořisti. Některé, pamatujíce instinktivně na budoucnost, právě jako činí veverka, ukládajíc do zásoby oříšky, a sojka, schovávajíc do mechu žaludy, - ukrývaly ulovené kusy srnčiny, obalené hustou smetanovou omáčkou, do svých umouněných čepic a hned zase brebentivě žebronily o jiné. Helena krmila tu černou drůbež s radostí, jako by krmila houf krůťat. Zvěřina chutnala cikáňatům arci mnohem víc než prve ty svíčičky...
Také starým chutnalo...? zdomácněli hnedle, vidouce upřímnost hostitelovu, a pojídali statně. A strýc měl z toho srdečné potěšení, že způsobil tomu černému ptactvu tak vzácnou pochoutku. Pozorné jeho oko však brzy shledalo, že Korákos neustále upírá své zraky na pozlacené hodiny s budíčkem. Usmívaje se přiblížil se nepozorovaně k hodinám a zařídil je, aby budíček asi za hodinu spustil svůj pronikavý koncert. Pak mluvil dále s cikány, brzy cikánsky, brzy maďarsky.
Upozornil jsem strýce, že se otec i děd novorozeněte jmenují Barno Mihály, načež se strýc ihned s velkým interesem tázal pohlavára, nejsou-li snad potomky slavného houslisty Barna Mihálye.
Starý cikán odvětil vážně a výchlubně zároveň: "O uva, uva!" a míchaje cikánštinu se slovenštinou pokračoval: "O Barno Mihály uměl hrát na bašavipuengéri (housle), o, byl velký bašapaskéro (muzikant). V Illesfalvě v elicinu (v zámku) velký vobrázós Barna Mihály. O, já viděl vobrázós Barna Mihály." A dodal, že to byl jeho praděd.
V rodině cikánů se zachovala tedy památka o slavném houslistovi a mně bylo souzeno býti kmotrem nějakému prapravnuku maďarského Orfea. Jest to vyznamenání, jímž by se dnes pyšnil mnohý uherský magnát. Na strýcovu otázku, je-li někdo z přítomných hudebníkem, odpověděli cikáni záporně, dodali však, že rozumějí výborně koním.
Helena rozmlouvala zatím s Vevericí, která jí vypravovala, že mladá cikánka Kokerdálo je tulačka, že přebíhá za mužskými "od ohně k ohni", slovem že je "celtačka".
Strýc dal přinésti po pivě víno, jež cikány rozjařilo a rozjiskřilo jejich temné zraky, že z nich sršely blesky jako z broušeného temného topasu.
I drobné havěti, která se válela po kobercích a dělala kozelce jako na palouku u ohně, se dostalo po sklence vína. Cikáňata pila, hltala cukroví a vyla radostí. Zdálo se mi, že jim tu k doplnění pozemských slastí nechybí než milý, nevinný druh jejich zábav - bagounek.
Co jsme tak ve skupinách mluvili s cikány, zazněl náhle v našem středu pronikavý vřeskot budíčku. Ohlížíme se - hodiny s podstavce zmizely.
Vřeskot budíčku se ozýval silněji a zároveň vyskočila sličná Korákos jako postřelený srnec a jala se postrašeně, ba divě vřískati, mávala rukama nad hlavou a hrůza a strach rozryly její zajímavý obličej. Volala divoce: "Me som čovachodoi! Me som čovachodoi!" (Jsem očarována.) A hodiny s budíčkem, jež ta zlodějská straka štípla; dělalyv široké kapse její soukenné polovykasané sukně skřiplavý a pronikavý hřmot.
Na strýce, velebníčka, Helenu a mne účinkovala ta scéna komikou neodolatelnou...? smáli jsme se, až nám proudy slz vyrazili z očí. Cikáni však s úžasem a s vytřeštěným zrakem sledovali každé hnutí poděšené krásky, nemyslíce v své pověrčivosti zajisté jinak, nežli že je posedlá zlým duchem.
Divému tanci se podobaly její skoky; házela rukama, vyrážela ze sebe nesrozumitelná slova, pak se točila vířivě dokola...? copy její, v nichž mince chrastily a cinkaly o sebe, lítaly v kruhu kolem její hlavy..., Konečně se poněkud vzpamatovala, vytrhla z kapsy hodiny, hodila je na zem, kdež budíček hřmotil vřeštivě dále.
Nastala však zároveň scéna hrůzná.
Mžikem poznal nyní starý cikán, že jeho dcera hodiny ukradla..., v duši jeho vzplanul vztek divým žárem, oko jeho se téměř celou bílou svou částí vyvalilo z důlků, odrážejíc se posupně od černé, svraštělé tváře... Švihnutím své levice uchopil zděšenou dívku za copy a strhl ji k zemi. Zároveň s úžasnou rychlostí vytrhl pravicí z kapsy své kazajky velký nůž, zavěrák, a otevřel jej zuby... Přehnul dívku nazad, zařval vztekem, a jeho pravice, v níž se blyštěl nůž, letěla, jako by ji byla mrštila ocelová pružina, ke vzdutým ňadrům cikánčiným...? v tom okamžiku přiskočil páter Malčický a chopil starého cikána zezadu za chřtán...? skok a vzepětím všech sil jsem zachytil cikánovu železnou pravici v okamžiku, kdy již letěla k prsům cikánčiným.
Strhli jsme cikána na koberec.
Všem, kdož viděli tento zjev, který se udál v jediném okamžiku, se srazila krev v žilách v led..., všichni strašně vzkřikli... Zvlášť strýc se zalekl děsného následku, jejž měl vzápětí jeho nevinný žert...? těžký balvan se mu však svalil s prsou, když viděl cikána poraženého a přemoženého. Ale starý Barno, jejž jsme mocí a silou tlačili k zemi, strašně proklínal svou dceru, spílaje jí, a snažil se nám vymknouti.
Divoký tento skutek starého cikána nám odhalil hlubinu jeho duše, v jejímž šeru se kmitla jiskřička ryzího citu..., vděčnosti.
Strýcovo šlechetné jednání rozžehlo v duši cikánově jiskru, cit, jenž tak mocně a nekroceně v ňadru divochově vzplanul a se rozbouřil, že starý cikán chtěl zavražditi vlastní dceru za její prohřešení na majetku muže, který se tak šlechetně zachoval k lidem, jimiž pohrdá všechen svět: chtěl dokázati, že není tak podlý, aby strpěl, aby rodina jeho splácela dobrodiní krádeží. Žádný zákon, žádný vliv zevnější, nýbrž toliko přirozený pocit, jenž vzplanul v jeho duši, mu vložil nůž do ruky.
Za jiných okolností chválíval starý Barno svoji dceru za každou chytře provedenou krádež. Tak nás ubezpečovala o chvilku později Veverica. -
Byl to kus práce upokojiti starého cikána, z jehož očí plály blesky hněvu po dceři. Strýc, mluvě s ním brzy maďarsky a hned zase cikánštinou, vykládal vše v nastrojený žert, až se konečně starý Barna utišil. -
Slečna Korákos, v obličeji zežloutlá, stála zatím v koutku a chvěla se strachem, - teprve Helena ji ukonejšila něžným svým jednáním.
Pilné naše domluvy a sklenice ohnivého uherského vína spláchly brzy bouřlivé mraky s čela starého cikána i stíny s tváří ostatní cikánské společnosti.
Strýc a páter Malčický se rozhovořili s cikány o koních a podali té chásce havanské doutníky, které těm černým brachům chutnaly znamenitě, - s obou konců, neboť cikáni kouřili jeden konec, kdežto druhý jim poskytoval svou šťávou převzácnou pochoutku, - žvýkali jej totiž. A když jim dohořel doutník až k rozmočené části, zmizel nedoharek v jejich ústech: co nemohl ztráviti oheň, - ztrávil cikán.
Stole stranou v okně a vzrušen scénou, jež se zběhla, přemýšlel jsem o tom, jak snadno se může v životě děj rázu komického zcela logicky a přirozeně rozvinout v děj tragický.
Veverica kojila zatím maličkého Michálka, kdežto Kokerdálo věštila Heleně z dlaně, že se vbrzku provdá. A drobná cikánská havěť se najedla tak, že se nemohla ani hnouti. Leželi líně na koberci v řadě podle sebe zadky vzhůru. Leností už ani nemluvili; jen chvílemi některé vykřiklo, když je totiž černý lotřík, který ukradl v kostele kratiknot, jako by ustřihoval knot, štípal v místa osmahlých jejich těl, jež vykukovala z přečetných trhlin jejich rozdrásaných obleků. -
Vrátiv se mezi cikány žádal jsem je, aby povolili svým zenám a dívkám, aby mi směly prodati vzácnější mince, které jsme si včera vyhlídli. Starý Barna však prosil poníženě, abychom ten obchod odložili na zítřek. Pak nám děkoval všem dlouhou řečí, plnou květnatých pochval, za kmotrovství a za hostinu, načež se chystali všichni k odchodu.
Strýc je vyzval, aby si sebrali všechna jídla, jež zbyla na mísách. Cikáni si naložili do usmolených čikošů a do kapes a cikánky do sukní zvěřiny, koroptví, skopového a cukrovinek všechno dohromady - a odešli za hlubokých poklon.
My jsme se odebrali do jídelny, odkudž jsme pohlíželi otevřenými okny na nádvoří za odcházejícími cikány; ti však, spatřivše nás, ukláněli se zase až k zemi; když vcházeli do průjezdu, spustila rozjařená jejich omladina cikánskou písničku:

"Som čori, čočori,
har oda kaštóri,
náne man adai niko
čak mio Devel báro."

V českém překladu:

Jsem chudý, chudičký,
jak tento stromek,
nemám tu nikoho
než svého boha velkého.

Pak nám zmizeli s očí...

V.

Příštího dne před polednem přišel do zámku starý Barna, provázen oběma mladými cikány.
Potomek maďarského Orfea nám přinášel dary. Heleně odevzdal mince, jež se nám na vrkočích cikánských krásek zvlášť líbily. Strýci přinesl balík koření pro koně, "aby měli oheň", a mně… mně přinesl otec nejmladšího Barny pomocí svého soudruha dar, který se zvlášť výborně hodí pro starého mládence - totiž ohromný, nový, ruděžhavým leskem zářící - měděný kotel.
Ubezpečoval jsem černé brachy, že mě darem svým učinili nejšťastnějším smrtelníkem na světě, poněvadž jsem si už dávno přál takový velký měděný kotel.
Strýc štědře obdaroval cikány a také můj dar se blížil asi ceně kotle.
Ještě téhož dne zmizeli ti tažní ptáci z lesů strýcových.
K večeru jsem se rozloučil se strýcem, - Helena mne doprovodila v kočáru na stanici dráhy, mne a můj měděný kotel, který byl přivázán za kočárem; a poněvadž jsme jeli k východu, zářil kotel v paprscích zapadajícího slunce rudým plamenem, jako bychom vezli za kočárem nějaké malé slunce… Kočár náš vypadal zezadu asi jako ohnivý vůz, v němž jel kdysi prorok Eliáš do nebe.
"Teď si máš v čem vařiti čaj," posmívala se mi Helena, když nakládali v nádraží zářící můj klenot do vagonu. Okamžik a vlak mne unášel ku Praze i se zářícím důkazem cikánské vděčnosti.
A podnes se skví památný ten kotel v mém pokoji jakožto upomínka na křest pravnuka maďarského Orfea. Nad kotlem visí památka na křest matky téhož pravnuka, - šavle Rákócziho Ferenze.
Kotel, pod nějž jsem dal přidělati železnou třínožku, věrně zastává u mého psacího stolku služby - koše na odřezky papíru!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 11.08.2016

­­­­

Diskuse k úryvku
Ladislav Stroupežnický - Cikánské křtiny (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­