Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Což o to, podívaná to je. Lidé mají bůhvíproč pohřby rádi. A hlavně takovéhle! Režie je tady perfektní, z galérie padá na zástupy dojímavá, vtíravá, smutná hudba, odráží se od zářícího křišťálu obrovského lustru, planou tu elektrifikované řecké ohně, hodně zeleně, filmuje se, televize snímá přímé záběry, všude, kam se občan hne, dotírá na něj organizovaná psychóza smutku, ale to všechno není moc platné, ten mrtvý, navzdory vlajkám na půl žerdi, navzdory černě orámovaným portrétům ve výkladech, navzdory rozsvíceným pouličním lampám, navzdory vážné hudbě v rozhlase, navzdory televizi, navzdory těm tisícům loučících se, je v téhle hodině sám, je nekonečně mrtvý a sám, zaživa ho mnozí proklínali, mnozí jím opovrhovali, mnozí o něm rozšiřovali pravdivé i vymyšlené nechutné klepy, teď už nikomu nestojí ani za to, je přece pryč, není už, odešel ze života a tím i z vědomí s neodvolatelnou, konečnou platností. Byl tento "velký" tak bezvýznamný, že nikomu nestojí ani za účast, ani za úšklebek, ani za škodolibý svit v očích? Byl? Byl opravdu tak bezvýznamný? Nevzrušil jeho odchod opravdu nikoho? Ani ty, kterým ublížil? Vždyť přece ublížil, ubližoval, ničil existence... Ani ty ne? Ani ty. Je tu pouze smrt, vážná, ale jinak nic. Nikdo. Nic.

Čtenářský deník	-	Jak chutná moc
	-	Marxova ulice
	-	Někdo mě chce zabít
	-	Smrt si říká Engelchen