ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kipling Joseph Rudyard (*30.12.1865 - †18.01.1936)

­­­­

Kniha džunglí (2)

  • přeložil Miloš Maixner

II. Kájův lov

V rohu svém buvol, v skvrnách svých levhart
zří chloubu svoji.
Čist buď vždy, neb v lesku srsti tvé síla tvá
napsána stojí.
Zříš-li, že sambhur tě nabodnout, býče muž
trknouti divé,
nespěchej, bys nám to hlásil, - my deset let
znali to dříve.
Netrýzni cizích mláďat, když směšná se zdají
a malá,
sestrami, bratry je zvi - snad jim život máť
medvědí dala!
"Kdo je mi roven?" mládě dí v první své
kořisti pýše.
Však džungle je velká a malé je mládě; ať
mlčí a přemýšlí tiše!

(Průpovědi Balúovy)

Vše, co se tuto vypravuje, stalo se nějaký čas, nežli Maugli odešel od Sionýské vlčí smečky a nežli se pomstil na Siru Chánovi, tygru. Bylo to za doby, kdy jej Balú učil zákonu džungle. Velký, vážný starý medvěd měl velikou radost, že má tak bystrého žáka, neboť mladí vlci se chtějí učiti ze zákona džungle jen tomu, co se týče jejich vlastní smečky a jejich rodu, a utekou, jakmile dovedou opakovati lovecký verš:
"Nohy, jež nezpůsobí nejmenšího hřmotu, oči, jež vidí v nejhlubší tmě; uši, jež slyší i vítr v brlohu, a ostrý bílý chrup - to vše ti vyznačuje naše bratry, vyjma Tabaki - Šakala a Hyenu, kterých nenávidíme." - Ale Maugli, jako lidské mládě, musil se naučiti mnohem více než tomuto. Někdy Bagýra, černý pardál, přišel, toulaje se džunglí, aby viděl, jak jeho miláček pokračuje a předl, opíraje hlavu o kmen, zatím co Maugli odříkával Balúovi svou denní lekci. Chlapec dovedl téměř stejně dobře šplhati jako plovati a plovati téměř tak dobře jako běhati, a proto Balú, Učitel Zákona, naučil jej zákonu stromů i zákonu vody: jak rozpoznati shnilou větev od zdravé; jak mluviti zdvořile k včelám, když přijdete na jejich úl padesáte stop nad zemí; co říci Mangovi netopýru, když jste jej vyrušili z jeho poledního odpočinku ve větvích; jak dáti výstrahu vodním hadům v tůních, nežli sebou šplýchnete mezi ně. Nikdo z džunglího národa není rád vyrušen a všichni jsou pohotoví vrhnouti se na rušitele. A Mauglimu bylo se naučiti i loveckému volání cizincovu, které je nutno opakovati hlasitě, pokud se naň nedostane odpovědi, kdykoli někdo z džunglího národa loví mimo hranice svých vlastních lovišť. Přeloženo, znamená: "Dovolte mi loviti zde, neboť mám hlad!" A odpověď zní: "Lov tedy pro potravu, ale ne pro zábavu."
To vše ukazuje, mnoho-li Mauglimu bylo se naučiti nazpamět; a býval velmi unaven, když mu bylo odříkávati tutéž věc znovu a znovu, po sté a sté; ale, jak pravil Balú k Bagýrovi jednou, když byl Maugli bit a utekl rozhněván:
"Lidské mládě je lidské mládě a musí poznati všechen zákon džungle."
"Ale pomysli, jak je malý," namítal černý pardál, který by byl Maugliho zkazil, kdyby byl měl svou vůli. "Jak může tak malá hlava podržeti všechny tvé dlouhé věci?"
"Je snad v džungli něco tak malého, aby to nemohlo býti zabito? Ne. Proto jej učím všem těmto věcem, a proto jej praštím - ó, velmi jemně - když něco zapomene."
"Jemně! Což ty víš o jemnosti, starý lamželezo?" bručel Bagýra "Jeho tvář je dnes plná šrámů od tvé - jemnosti. Uf!"
"Jest lépe, aby byl pošramocen od hlavy k patě ode mne, který jej miluji, než aby přišel k úrazu z nevědomosti," odpověděl Balú s velikou vážností. "Učím jej nyní Mistrovským Slovům Džungle, které mu mají býti ochranou mezi ptáky, mezi hady a mezi vším, co běhá o čtyřech nohách, vyjma jeho vlastní smečku. Může nyní činiti nárok na ochranu celou džunglí, jenom vzpomene-li si na příslušná slova. Což to nestojí za trochu výprasku?"
"Dobrá; jenom hleď, abys lidské mládě nezabil. Není to stromový kmen, abys na něm ostřil své nemotorné drápy. Co však jsou tato Mistrovská Slova? Já pro svou osobu hodím se spíše k tomu, abych pomoc poskytl, než abych jí žádal" - a Bagýra natáhl pracku a prohlížel s pýchou ocelově modré, dlátovité drápy na jejím konci - "a přece bych rád věděl něco o nich."
"Zavolám Maugliho, aby ti některá řekl - chce-li. Pojď sem, bratříčku, pojď!"
"Hlava mi bzučí jako včelí strom," řekl hněvivý hlas nad jejich hlavami, a Maugli svezl se dolů po stromě velmi rozzloben a rozhořčen, dodávaje, když stanul na zemi: "Jdu k vůli Bagýrovi a ne k vůli tobě, starý, tlustý Balú."
"To je mi naprosto jedno," odpověděl Balú, ačkoliv byl uražen a zarmoucen. "Řekni tedy Bagýrovi Mistrovská Slova Džungle, kterým jsem tě dnes naučil."
"Mistrovská Slova kterého národu?" ptal se Maugli maje radost, že se může pochlubiti. "Džungle má mnoho jazyků. Já je znám všechny."
"No, něco znáš, ale mnoho ne. Pohleď, Bagýro, nikdy nepoděkují svému učiteli. Nikdy nepřišel ani jediný malý vlček, aby poděkoval starému Balúovi za jeho učení. Řekni tedy slovo pro Lovecký Národ, ty velký učenče."
"Jsme z jedné krve, vy i já," řekl Maugli, dávaje slovům medvědí přízvuk, jehož užívají v džungli všichni.
"Dobrá! A nyní heslo ptačí."
Maugli odpověděl, přidav na konec průpovědi supí hvizd.
"A teď pro Hadí Národ," řekl Bagýra.
Odpovědí byl nepopsatelný sykot, a Maugli vykopl oběma nohama dozadu a sám si zatleskal, a skočil Bagýrovi na hřbet, kde usedl na bok, kopaje patami jeho hebkou srst a dělaje na Balúa nejošklivější obličeje, které si mohl vymyslit.
"No tak tedy - no! To stálo přece za nějaký šrám," řekl hnědý medvěd něžně. "Jednou si na mne vzpomeneš." A Balú se obrátil k Bagýrovi a vyprávěl mu, jak požádal za Mistrovská Slova Hathiho, divokého slona, jenž zná všechny tyto věci, a jak vzal Hathi Maugliho dolů k tůni, aby dostal Hadí Slovo od vodního hada, protože Balú je nedovedl vyslovit, a jak je nyní Maugli pokud možno bezpečen proti všem nehodám v džungli, protože ani had, ani pták, ani zvíře mu neublíží.
"Není se tedy nikoho báti," vykládal Balú, poklepávaje si hrdě na huňaté břicho.
"Vyjma jeho vlastní kmen," řekl Bagýra přidušeně a dodal nahlas k Mauglimu: "Dej trochu pozor na má žebra, Bratříčku! Co pak znamená toto tvoje tančení po mých zádech?"
Maugli se pokoušel zjednati si sluchu, tahaje Bagýru za srst na plecích a kopaje ze vší síly. Když nyní tedy oba naslouchali, volal plným svým hlasem: "A já budu míti svůj vlastní národ a budu jej vodit po celý den skrze větve!"
"Co pak znamená toto nové bláznovství, ty malý sniteli snů?" ptal se Bagýra.
"Ano, a budu házeti větve a špínu na starého Balú," pokračoval Maugli. "Slíbili mi to! - Au!"
"Húff!" Balúova velká tlapa srazila Maugliho s Bagýrova hřbetu, a chlapec, leže mezi ohromnými jeho tlapami, viděl, že je medvěd velmi vážně rozzloben.
"Maugli," řekl Balú, "tys mluvil s Bandar-logy, s národem Opic!"
Maugli pohlédl na Bagýru, aby viděl, zdali se pardál také zlobí; ale Bagýrovy oči byly tvrdý jako křemeny.
"Tys mluvil s Opičím národem, s šedými opicemi, s národem bez zákona, s jedlíky všeho možného. To je velká hanba!"
"Když mne Balú udeřil do hlavy," řekl Maugli, leže dosud na zádech, "odešel jsem, a šedé opice přišly dolů se stromů a bylo jim mne líto. Nikdo jiný o mne nedbal," a Maugli krčil trochu nosem.
"Lítost opičího národa!" pošklíbl se Balú. "Tichost horské řeky! Chladno letního slunce! A pak, lidské mládě?"
"A pak - pak mi daly ořechy a příjemné věci k jídlu a - a donesly mne v rukách nahoru až do vrcholů stromů, a povídaly, že jsem jejich krevní bratr, vyjma že nemám ocasu, a že budu jednou jejich vůdcem."
"Nemají vůdce," řekl Bagýra. "Lžou. Lhaly vždy."
"Byly velmi vlídny a prosily mne, abych přišel zase. Proč jsem nebyl nikdy vzat mezi Opičí národ? Stojí na nohou jako já. Netlukou mne tvrdými tlapami. Hrají si celý den. Nechte mne jíti nahoru. Zlý Balú, pusť mne vzhůru. Chci si s nimi zase hráti."
"Poslyš, lidské mládě," řekl medvěd, a jeho hlas hřměl jako hrom za horké noci. "Naučil jsem tě všemu zákonu všech národů v džungli vyjma národ Opic, které žijí na stromech. Nemají zákona. Jsou to vyvrhelové. Nemají své vlastní řeči, ale kradou slova, která zaslechnou, když naslouchají a slídí a číhají nahoře ve větvích. Jejich způsoby nejsou našimi způsoby. Jsou bez vůdců. Nemají paměti. Chlubí se a žvástají a dělají, jako by byly velkým národem, který se chystá podniknouti veliké věci v džungli, ale pád ořechu obrátí jejich mysl k smíchu a vše je zapomenuto. My z džungle nemáme s nimi nic společného. Nepijeme tam, kde pijí opice; nechodíme, kam chodí opice; nelovíme, kde ony loví; neumíráme, kde ony umírají. Slyšel jsi mne kdy mluviti o Bandar-logách do dnešního dne?"
"Ne," odpověděl Maugli šeptem, neboť v lese bylo velmi ticho teď, kdy Balú skončil.
"Džunglí národ vyhodil je ze svých úst a ze svých myslí. Je jich velmi mnoho a jsou zlí, špinaví, nestoudní, a přejí si - ač-li mají jakého pevného přání, aby si jich džunglí národ všiml. Ale my si jich nevšímáme, ani když nám na hlavu házejí ořechy a špínu."
Balú sotva skončil, když se dolů snesl celý déšť ořechů a větévkových zlomků, a slyšeli kašel a štěkot a hněvivé skoky vysoko ve vzduchu mezi nejtenčími větvičkami.
"Opičí Národ je národ zakázaný," řekl Balú, "zakázaný národu džungle. Pamatuj si to!"
"Zakázaný," řekl Bagýra; "ale já přece myslím, že tě měl Balú před nimi varovati."
"Já - já? Jak mi mohlo napadnouti, že si bude hráti s takovou špínou? Opičí národ! Fuj!"
Nový déšť snesl se na ně a oba odklusali, vzavše Maugliho mezi sebe.
Co řekl Balú o opicích, bylo úplně pravda. Patřily stromovým vrškům, a protože zvířata velmi zřídka pohlédnou vzhůru, nebylo příležitosti, aby opičí národ a džunglí národ zkřížili svoje cesty. Ale kdekoliv opice nalezly nemocného vlka nebo raněného tygra anebo medvěda, mučily jej a házely ořechy a klacky na kterékoliv zvíře pro zábavu a v naději, že budou povšimnuty. A pak řvaly a křičely nesmyslné zpěvy a vyzývaly džunglí národ, aby vyšplhal se nahoru na jejich stromy a bojoval s nimi; anebo se pouštěly pro nic za nic mezi sebou do zuřivých rvaček a nechávaly mrtvé opice na místech, kde je mohl džunglí národ spatřiti. Byly stále právě na tom, že si zvolí vůdce a zákony a zvyky, ale neučinily toho nikdy, protože jejich paměť nevytrvala ze dne na den, a tak se vytáčely z věci, řkouce: "Nač myslí Bandar-logové dnes, bude džungle mysliti zítra," a to jim bylo velkou útěchou. Žádné zvíře jich nemohlo dosáhnouti, ale za to si jich žádné zvíře nevšimlo: a proto byly tak rády, když Maugli přišel hráti si s nimi a slyšely, jak byl Balú pro to hněviv.
Nezamýšlely nikdy učiniti více, neboť Bandar-logové vůbec nikdy nic nezamýšlejí, ale jednomu z nich napadlo něco, co se mu zdálo skvělou myšlenkou, a tak řekl ostatním, že by byl Maugli velmi užitečnou osobou, kdyby byl udržen v jejich kmeni, protože by mohl splétali větve k ochraně proti větru, a že, kdyby jej chytili, mohli by jej přiměti, aby je tomu naučil. Maugli ovšem, dítě dřevoštěpovo, zdědil mnoho pudů svého rodu a splétával si z větviček malé chýšky, aniž by přemýšlel, jak k tomu přišel; a Opičí národ, dívaje se shora, považoval jeho hru za náramně divuplnou. Tentokráte, pravili si, má se nám opravdu dostati náčelníka a staneme se nejmoudřejším národem džungle, tak moudrým, že každý si nás všimne a bude nám záviděti. Proto tichounce sledovali Balúa a Bagýru a Maugliho džunglí, až byl čas k polednímu podřímnutí, a Maugli, který se velmi styděl, usnul mezi pardálem a medvědem, rozhodnut nemíti nikdy více ničeho s opičím národem.
Nejbližší věcí, kterou si uvědomil, bylo, že pocítil ruce na svých pažích a rukou, tvrdé, silné, malé ruce, a pak šlehání větví do obličeje, a pak hleděl skrze klátící se větve hluboko dolů, kde Balú budil svým hlubokým křikem všechnu džungli a Bagýra vyskočil na strom, ceně kde který zub. Bandar-logové řvali vítězoslávou d prchali vzhůru do nejhořejších větví, kam se Bagýra nemohl odvážiti je sledovati, volajíce: "Všiml si nás! Bagýra si nás všiml. Všichni obyvatelé džungle se nám obdivují pro naši obratnost a naši chytrost." A pak započal jejich útěk. A útěk Opičího národa zemí stromů jest jednou z věcí, kterých nikdo nedovede popsati. Mají své pravidelné cesty a křižovatky, nahoru a dolů, všechny položeny padesát, šedesát stop nad zemí, a po těchto cestách dovedou v případě potřeby cestovati i v noci. Dvě nejsilnější opice chopily Maugliho v podpaží a houpaly s ním skrze větve, dvacet stop daleko jediným skokem. Kdyby byly samy, byly by dovedly ubíhati dvakráte tak rychle, ale chlapcova tíže je zdržovala. Ač cítil Maugli nevolnost a závrať, nemohl přece než těšiti se z divokého úprku, ač jej děsily bleskové pohledy na zemi, a ač hrozné nárazy na konci každého houpnutí prázdným vzduchem obracely mu srdce i žaludek na ruby. Jeho průvodci vynášeli jej nahoru po stromě, až cítil nejtenčí vrcholové větvičky praskati a ohýbati se pod nimi, a pak s kašlem a houkáním vrhali se ven a dolů a chápali se, visíce za nohy či za ruce, spodnějších větví nejbližšího stromu. Chvílemi mohl hleděti na míle a míle přes klidnou zelenou džungli, jako člověk na vrcholku stožáru může viděti na míle přes moře, pak zase šlehaly jej větve a listí do tváře a byl i se svými strážci opět téměř u samé země. A tak skákajíc a rámusíc a houkajíc a ječíc létala celá tlupa Bandar-logů stromními cestami i s Mauglim, zajatcem.
Chvíli se bál, že bude upuštěn; pak se rozzlobil, ale byl příliš moudrý, než aby byl bojoval, a počal raději přemýšleti. První věcí bylo poslat zpět zprávu Balúovi a Bagýrovi, neboť při rychlosti opičího útěku věděl, že budou jeho přátelé zanecháni daleko pozadu. Bylo mamo hleděti dolů, neboť mohl viděti toliko horní strany větví, a tak hleděl raději vzhůru, až uzřel daleko v modru supa Ranná, houpajícího se a kroužícího, jak hlídal džungli a čekal na umírající živočichy. Rann viděl, že opice cosi nesou a spustil se o několik set stop, aby viděl, je-li jejich břemeno dobré k snědku. Zahvízdl překvapením, uviděv Maugliho, taženého na stromový vršek, a volajícího supí pozdrav: "Jsme jedné krve, ty i já." Zelené vlny větvoví zavřely se nad hochem, ale Rann dokolébal se k nejbližšímu stromu v čas, aby uzřel nořiti se z něho opět jeho malou hnědou tvář. "Pamatuj moji stopu," volal Maugli, "a řekni o ní Balúovi ze Sionýské smečky a Bagýrovi z Poradní Skály."
"Čí jménem, bratříčku?" Rann neviděl dosud nikdy Maugliho, ač o něm ovšem již slyšel.
"Jménem Maugliho, žáby. Říkají mi lidské mládě! Sleduj moji stopu!"
Poslední slova byla vyjeknuta, kdy byl již unášen vzdušným prostorem, ale Rann kývl a stoupnul, až vypadal ne větší než mlhavá tečka, a odtud sledoval svým dalekohledným okem kývání stromových vršků, jak Maugliho průvod letěl v dáli.
"Nejdou nikdy daleko," řekl s úsměškem. "Nikdy neprovedou, co počali prováděti. Bandar-logové honí se stále za čímsi novým. Tentokráte, mám-li jen trochu dobrý zrak, uhnali si sami pro sebe nehodu, neboť Balú není neopeřené holátko a Bagýra umí, jak dobře vím, zabíjeti více než pouhé kozy."
A tak se kolébal na svých křídlech s nohama skrčenýma pod sebou, a čekal.
Zatím Balú a Bagýra byli zuřivi vztekem a žalem. Bagýra šplhal, jak nešplhal nikdy před tím, ale tenké větvičky lámaly se pod jeho vahou a pardál svezl se dolů s drápy plnými kůry,
"Proč jsi nevaroval lidské mládě?" řval na ubohého Balú, jenž se dal do svého nejapného klusu doufaje, že postačí opicím. "K čemu bylo, žes jej na polo zabil ranami, jestliže jsi ho nevaroval."
"Honem, jen honem! Snad je dosud chytíme," oddechoval Balú.
"S touto rychlostí! Tak bychom neznavili ani raněnou krávu! Učiteli zákona - bijce mláďat - míle tohoto kolébání by tě přivedla k puknutí. Sedni raději a přemýšlej. Vymysli nějaký plán. Toto není čas k honění. Mohli by jej upustiti, kdybychom je sledovali příliš z blízka!"
"Arrulá! Húú! Snad jej už upustili jsouce znaveni jeho nesením. Kdo může spoléhati na Bandar-logy? Dej mrtvé netopýry na moji hlavu! Dej mi k jídlu zčernalé kosti! Sval mne do úlů divokých včel, aby mne upíchaly k smrti a pohřbi mne hyenou, neboť jsem nejbídnějším ze všech medvědů. Arulala, Wahúúá. Ó Maugli, Maugli! Proč jsem tě nevaroval před Opičím národem, místo abych ti rozbíjel hlavu! Snad jsem mu vyrazil z mysli denní lekci a je teď samoten v džungli bez Mistrovských Slov!"
Balú sepjal tlapy nad ušima a válel se sem a tam naříkaje a skuče.
"Aspoň mně pověděl všechna slova přesně jen chvíli před tím," řekl Bagýra netrpělivě. "Balú, nemáš ani paměti ani vážnosti. Co by si džungle pomyslila, kdybych já, Černý Pardál, se svinul jako dikobraz Ikki a kvičel?"
"Co mi záleží na tom, co si džungle myslí! Snad je teď už mrtev!"
"Pakliže jej neshodí s větví pro kratochvíli anebo jej nezabijí z hlouposti, nebojím se o lidské mládě. Je moudrý a dobře vyučen, a hlavně má oči, které nahánějí strach všem obyvatelům džungle. Ale - a to je velmi zlé - je v moci Bandar-logů a ti, žijíce ve stromech, nebojí se žádného z nás." A Bagýra lízal si zamyšlení přední tlapu.
"Jaký jsem hlupák! Ó, jaký jsem to tlustý, kořínky hrabající hlupák," řekl Balú, rozvinuv se prudkým trhnutím; "Hathi, Slon, má pravdu říkaje: "Každý má svůj vlastní strach! A oni, Bandar-logové, bojí se Káje, Skalního Hada. Dovede šplhati stejně dobře jako oni. Krade jim v noci mladé opice. Pouhé zašeptnutí jeho jména zamrazí jim jejich zlé ocasy. Pojďme, vyhledejme Káje."
"Co ten pro nás vykoná? Není z našeho kmene, jsa beznohý, a má ty nejhorší oči," namítal Bagýra.
"Je velmi starý a velmi zchytralý. A hlavně, je neustále hladov," řekl Balú pln naděje. "Slib mu hodně koz."
"Když se jednou najedl, spí po celý měsíc. Snad teď právě spí, a i kdyby bděl, což bude-li mu milejší zabiti si své kozy sám?" Bagýra, jenž nevěděl mnoho o Kájovi, byl přirozeně podezřiv.
"Pak, v tom případě, my dva dohromady, ty a já, přivedeme jej k rozumu, starý lovče." A Balú šťouchl pardála svým opelichalým hnědým ramenem a oba dali se do klusu vyhledat Káje, skalní krajtu.
Nalezli jej nataženého na teplé skále v odpoledním slunci a obdivujícího svůj nový kabát, neboť byl posledních deset dní v ústraní svlékaje starou kůži a byl nyní velice nádherný, |lehaje svou velkou, tuponosou hlavou nad zemí a zaplétaje třicet stop svého těla ve fantastické uzly a křivky a lízaje si rty v pomyšlení na budoucí oběd.
"Nejedl dosud!" řekl Balú zabručev uspokojením, když uzřel hadovo krásně skvrnité hnědé a žluté roucho. "Dej pozor, Bagýro! Je vždy poněkud slep, když vyměnil kůži a velmi rychlý v úderu!"
Káj nebyl jedovatý had - v pravdě spíše pohrdal jedovatými hady jakožto zbabělci - ale jeho síla byla v jeho objetí a když jednou ovinul kolem někoho své závity, bylo po řeči.
"Dobrý lov!" zvolal Balú, usedaje na zadní nohy. Jako všichni hadi jeho druhu byl i Káj poněkud nahluchlý a neslyšel zprvu volání. Pak svinul se připraven na všechny možnosti, s hlavou sehnutou.
"Dobrý lov nám všem," odpověděl. "Oho, Balú, co ty tu děláš? Dobrý lov, Bagýro. Aspoň jeden z nás potřebuje pokrmu. Máte nějakou zprávu o zvěři? Snad o nějaké laňce nebo dokonce mladém kozlu? Jsem prázden jako vyschlá studně."
"Jsme na lovu," řekl Balú nedbale. Věděl, že Káj nechce býti uhnán. Je příliš veliký.
"Dovolte mi jíti s vámi," řekl Káj. "Tobě, Bagýro, ani tobě, Balú, nezáleží na ráně víc nebo míň, ale já - já jsem odkázán, abych čekal a čekal celé dny na lesní cestě anebo šplhal polovinu noci v pouhé naději na nějakou mladou opici. Fuj! Větve už nejsou, jaké bývaly, když jsem byl mlád. Jsou to teď samé shnilé souše a suché chrastí."
"Snad to souvisí poněkud s tvojí velikou váhou," nadhodil Balú.
"Mám teď pěknou délku - pěknou délku," liboval si Kaj poněkud pyšně. "Přes to však chyba je na tomto nově narostlém chrastí. Při posledním lovu bych byl málem spadl - věru málem, a hluk mého sklouznutí - neboť můj ocas nebyl pevně ovinut kolem stromu - probudil Bandar-logy, a ti dali mi těch nejhorších jmen."
"Beznohá, žlutá žížalo!" řekl Bagýra do vousů, jako by se pokoušel vzpomenouti si na něco.
"Sssss! Nazývali mne tak?" ptal se Káj.
"Cosi takového to bylo, co volali dolů poslední měsíc, ale my jsme si jich ani nevšimli. To budou mluviti vše možné, třebas i žes přišel o všecky své zuby a že se neodvážíš čeliti něčemu většímu než kůzleti, protože - věru, tito Bandar-logové jsou velmi nestoudní tvorové, - protože máš strach z kozlích rohů," pokračoval Bagýra svým nejsladším hlasem.
Had, zvláště stará zchytralá krajta jako Káj, ukáže jen zřídka, že je rozzlobena; ale Balú a Bagýra viděli velké polykací svaly po stranách hadova krku čeřití se a svrašfovati.
"Bandar-logové změnili své rejdiště," řekl klidně, "Když jsem přišel dnes sem na slunce, slyšel jsem je houkati ve vršcích stromů."
"Jsou - jsou to Bandar-logové, které dnes honíme," řekl Balú; ale slova vázla mu v hrdle, neboť to bylo poprvé za jeho paměti, co někdo z džunglího národa přiznal, že se zajímá o konání opic.
"Není tedy pochyby, že to není nijaká nepatrná maličkost, která vede takovéto dva lovce - dojista vůdce v jejich vlastních kmenech - na stopu Bandar-logů," odpověděl Káj zdvořile, nadýmaje se zvědavostí.
"Vskutku," počal Balú, "nejsem více nežli starý a časem velmi pošetilý učitel zákona pro sionýská vlčí mláďata a Bagýra zde -"
"Je Bagýra," řekl černý pardál, a jeho čelisti zavřely se s cvaknutím, neboť nevěřil skromnosti. "Naše nesnáz je tato. Ti zloději ořechů a trhači palmových listů ukradli nám lidské mládě, o němž jsi už snad slyšel."
"Slyšel jsem nějaké zprávy od Ikki, dikobraza, kterého jeho ostny činí drzým, o človíčku, jenž byl přijat do vlčí smečky; ale nevěřil jsem tomu. Ikki je pln příběhů, které napolo zaslechl a které velmi špatně vypravuje."
"Ale toto je pravda. Je to lidské mládě, jakého nikdy nebylo," řekl Balú. "Nejlepší a nejmoudřejší a nejstatečnější z lidských mláďat - můj vlastní žák, který jednou učiní jméno Balúovo slavným po všech džunglích; a mimo to, já - my jej milujeme, Káji. "
"Tss! Tss!" řekl Káj, potřásaje sem a tam svou velkou hlavou. "I já jsem poznal, co je láska. Mohl bych vypravovati věci, které -"
"Které vyžadují jasné noci, až budeme všichni dobře nakrmeni, abychom mohli přiměřeně oceniti," řekl rychle Bagýra. "Naše lidské mládě je v rukou Bandar-logů, a my víme, že z celé džungle Bandar-logové bojí se jedině Káje."
"Bojí se jedině mne. Mají dobré důvody. Žvástavé, pošetilé a marné - marné, pošetilé a žvástavé jsou opice. Ale človíčku v jejich rukou není nikterak dobře. Opice znudí se ořechy, které trhají a sházejí je dolů. Nosí půl dne větev, zamýšlejíce s ní vykonati cosi velikého, a pak ji přelomí na dví. Tomu človíčku nelze záviděti. - A tak tedy mne nazývali - žlutou rybou - či jak to bylo?"
"Červem - zemským červem, žížalou," řekl Bagýra; "a mnoho jiných věcí, kterých nemohu vysloviti studem."
"Musíme jim připomenouti, aby mluvili lépe o svém pánu! Aáa - ssš. Musíme napomoci jejich bludné paměti. Nuže, kam odešli se svým lidským mládětem?"
"To ví jen džungle sama. K západu slunce, myslím," řekl Balú. "Mysleli jsme, že ty snad to víš, Káji."
"Já? A kterak? Beru je, když mi přijdou do cesty, ale nehoním Bandar-logů ani žab ani zeleného šlemu na vodě aniž čeho jiného."
"Vzhůru, vzhůru, vzhůru! Hilló, illo, illo, pohlédni vzhůru, Balú ze sionýské vlčí smečky!"
Balú pohlédl vzhůru, aby viděl, odkud hlas přichází, a tu byl Rann, sup, snášeje se dolů ve slunci svítícím na vzhůru obrácených spodinách jeho křídel. Byl již téměř čas, kdy Rann uléhá, ale Rann přelétl celou džungli hledaje medvěda, kterého přehlédl v hustém listí.
"Co jest?" ptal se Balú.
"Viděl jsem Maugliho mezi Bandar-logy. Prosil mne, abych ti to pověděl. Hlídal jsem jej. Bandar-logové vzali jej přes řeku k opičímu městu - do Chladných Doupat. Zůstanou tam snad celou noc anebo deset nocí anebo hodinu. Řekl jsem netopýrům, aby je hlídali přes noc. To jest moje poselství. Dobrý lov všem vám dole!"
"Plné hrdlo a hluboký spánek tobě, Ranne," volal Bagýra. "Budu na tebe pamatovati při svém nejbližším lovu a schovám ti hlavu jen pro tebe, ó nejlepší ze všech supů!"
"A, to není nic, to není nic. Chlapec měl Mistrovské Slovo. Nemohl jsem vykonati nic menšího." A Rann odkroužil zase vzhůru k svému nočnímu hradlu.
"Nezapomněl použiti jazyka," řekl Balú s hrdým smíchem. "Pomyslím-li, že je tak mlád a vzpomněl si na Mistrovské Slovo pro ptáky ve chvíli, kdy byl házen skrze stromy!"
"Bylo mu vtlučeno velmi pevně do hlavy," řekl Bagýra. "Ale jsem naň hrd; a teď musíme vyraziti k Chladným Doupatům."
Věděli všichni, kde to bylo; ale jen málokdo z džunglího národa tam kdy přicházel, protože Chladnými Doupaty bylo opuštěné město, ztracené a pohřbené v džungli, a zvířata jen zřídka užívají míst, kterých kdy užívali lidé. Divoký kanec tam bydlí, ale lovčí národ nikoli. Mime to tam bydlily opice, pokud o nich vůbec bylo lze říci, že kde bydlí, a žádné zvíře mající úctu k sobě samému nepřišlo k němu na dohled, vyjma v čas žízně, kdy polozbořené studny a nádrže chovaly trochu vody.
"Je to cesta na půl noci - v plné rychlosti," řekl Bagýra, a Balú hleděl velice vážně. "Půjdu tak rychle jak dovedu," řekl Balú úzkostně.
"Neodvážíme se na tebe čekati. Přijď za námi, Balú. Musíme vykročiti rychlou nohou - Káj a já!"
"Nohou nebo bez noh, já dovedu předhoniti všechny tvé čtyři běhy," řekl Káj krátce. Balú učinil pokus chvátati, ale musil usednouti oddychuje, a tak jej nechali, aby přišel za nimi, kdežto Bagýra chvátal v před rychlým pardálím klusem. Káj nemluvil, ale ať vykračoval Bagýra jak chtěl, ohromná skalní krajta udržovala s ním rovnost. Kde přišli k horskému proudu, nabýval Bagýra vrchu, protože přeskočil jediným skokem, kdežto Káj plaval, hlavu a dvě stopy krku nad vodou; ale na rovině Káj zase vyrovnal ztracenou vzdálenost.
"U zlomené závory, která mne osvobodila," řekl Bagýra, když se setmělo, "ty nejsi pomalý chodec!"
"Jsem hladov," řekl Káj. "A mimo to mne nazvali skvrnitou žábou."
"Červem, žížalou, a žlutým až po boty."
"Vše jedno. Pojďme!" a Káj jako by se řítil potokem po cestě, nalézaje klidným okem nejkratší cestu a drže se jí pevně.
V Chladných Doupatech opice vůbec nemyslily na Maugliho přátele. Přinesly chlapce do Ztraceného Města, a měly pro tu chvíli samy ze sebe velikou radost. Maugli dosud nikdy neviděl indického města, a ač toto bylo spíše jen hromadou sutin, zdálo se mu velmi divuplným a nádherným. Nějaký král vystavěl je před dávnými časy na malém vršku. Bylo dosud zříti umělé cesty, vedoucí nahoru ke zbořeným branám, kde dosud visely na sežraných, rezovatých stěžejích poslední zbytky dřeva. Stromy vyrostly ze zdí a vrostly do nich; stavby byly zříceny a spráchnivěly a divoké šplhavé rostliny visely s oken věží a se zdí ve velkých visutých chomáčích.
Velký, bezestřechý palác ovládal vrchol pahorku a mramor jeho dvorů a fontán byl zničen a poskvrněn zelení a červení; i samy oblázky ve dvorech, kde žívali královi sloni, byly odstrčeny a rozházeny od travin a mladých stromů.
Z paláce mohli jste viděti řady a řady bezestřechých domů, jež činily opuštěné město podobným prázdným voštinám plným černě, beztvárný kameny balvan, jenž byl kdysi modlou na prostoře, kde se scházely čtyři cesty, jámy a dolíky na nárožích ulic, kde stávaly kdysi veřejné studny, a rozbité báně chrámů s fíkovníky, bujícími po jejich bocích. Opice zvaly toto místo svým městem a dělaly, jako by pohrdaly džunglím národem, protože žil v lese. A přece nikdy nevěděly, k čemu byly tyto budovy vystavěny, aniž jak jich užiti. Sedaly v kruzích v předsíni králova poradního sálu a škrábaly se po blechách a dělaly, jako by byly lidmi; anebo běhaly dovnitř a ven po domech a sbíraly kusy malty a staré cihly do některého kouta, a pak zapomněly, kam je ukryly, a zápasily, křičely ve rvoucích se tlupách a pak náhle přestaly, aby si hrály nahoru a dolů po terrassách královské zahrady, třesouce růžovými stromy a pomoranči pro zábavu, aby viděly padající květy a plody. Prozkoumávaly všechny chodby, temné průchody a tunely paláce a sta malých prostor, ale nikdy si nepamatovaly, co již viděly a co ne; a tak se toulaly semo tamo jednotlivě anebo v párech a tlupách a říkaly si druh druhu, že činí jako to činí lidé. Pily ze studní a zašpinily a zkalily všechnu vodu, a rvaly se pak nad ní a pak se sbíhaly v davy, křičely a hulákaly: "není nikdo v džungli tak moudrý a tak dobrý a tak obratný a tak silný a tak ušlechtilý, jako Bandar-logové."
A pak začaly zase od počátku, až je omrzelo město a ony se vrátily do stromových vrcholků, doufajíce, že si jich džunglí národ nevšimne.
Maugli, jenž byl vychován pod zákonem džungle, nemiloval a nechápal tohoto způsobu života. Opice zavlekly jej do Chladných Doupat pozdě odpoledne, a místo aby šly spát, jako by byl Maugli učinil po dlouhé cestě, vzaly se za ruce a tancovaly kolem, zpívajíce své pošetilé zpěvy. Jeden opičák měl řeč a povídal, že zajetí Maugliho znamená obrat v dějinách Bandar-logů, neboť Maugli jim měl ukázati, jak splétati hůlky a rákosí na ochranu proti dešti a chladnu. Maugli uchopil několik plazivých rostlin a počal je splétati v chýši a opice se pokoušely napodobiti jej, ale v několika minutách ztratily o to zájem a počaly druh druha tahati za ocasy aneb skákati po všech čtyřech a kašlati.
"Chce se mi jíst," řekl Maugli; "jsem cizím v této části džungle. Přineste mi jisti anebo mi dovolte, abych zde lovil."
Dvacet neb třicet opic odkvapilo, aby mu přinesly ořechy a divoké plody; ale cestou se daly do rvačky a bylo zbytečnou námahou vraceti se s tím, co z ovoce zbylo. Maugli byl stejně celý bolavý a rozzlobený jako hladový, a probíhal prázdným městem, vydávaje chvílemi cizincovo lovčí volání, ale nikdo mu neodpovídal a Maugli cítil, že se opravdu dostal na velmi špatné místo.
"Vše, co Balú říkal o Bandar-lozích, je pravda," myslil si. "Nemají zákona, nemají lovčího hesla, nemají vůdců - nic než pošetilá slova a malé zlodějské hmatavé ruce. Jestliže tu tedy budu umořen hladem nebo zabit, bude to moje vlastní vina. Ale musím se pokusiti o návrat do své vlastní džungle. Balú mi dojista nabije, ale to je lepší, než chytati s Bandar-logy hloupé růžové listí."
Sotva že však došel k městským zdem, strhly jej opice zpět, říkajíce mu, že ani neví, jak je šťasten a štípajíce jej, aby jej učinily vděčným. Zaťal zuby a neříkal ničeho, ale šel s povykujícími opicemi na terrassu nad nádržemi z rudého pískovce, napolo plnými dešťové vody. Uprostřed terrassy byl zřícený letohrádek, vystavěný pro královny, od staletí mrtvé. Báňová střecha napolo se propadla a zatarasila podzemní východ z paláce, kterým královny, vchází valy; ale zdi byly zdělány ze záclonovitých mramorových ozdob v nádherné, jako mléko bílé síťoví, poseté acháty, karneoly, jaspisem a lapis lazuli, a jak vyšel měsíc za pahorkem, svítil prolamovanou prací, vrhaje na zemi stíny jako černé, sametové vyšívání. Rozbit, ospalý a hladov, jak Maugli byl, nemohl se Maugli přece zdržeti smíchu, když mu Bandar-logové počali - hned dvacet najednou - vypravovati, jak jsou rozumní a velcí, silní a ušlechtilí a jak je hloupý, že je chce opustiti. "Jsme velcí! Jsme svobodní! Jsme divuplní! Jsme nejpodivuhodnější národ v celé džungli. Říkáme to všichni, a tedy to je dojista pravda," volali. "Protože jsi nový posluchač a můžeš naše slova donésti zpět k džunglímu národu, tak aby si nás budoucně všímali, povíme ti vše o svých znamenitých osobách." Maugli nenamítal ničeho a opice shromáždily se ve stech a stech na terrasse, aby naslouchaly svým mluvčím, jak pěli chválu Bandar-logů, a kdykoliv některý z nich ustal z nedostatku dechu, volali všichni najednou: "Je to pravda. Říkáme to všichni." Maugli kýval a mrkal, říkaje "ano", kdykoliv se ho něco ptali, a v jeho hlavě to hučelo vším tím hlukem. "Tabaki, šakal, asi kousl všechen tento zástup," říkal si, "a nyní jsou v šílenství. Toto jest dojista dewanee, šílenost. Což nejdou nikdy spát? Teď přijde mrak a zakryje měsíc. Jenom kdyby byl dosti velký, abych se mohl pokusiti a utéci ve tmě. Ale jsem unaven."
Na týž mrak čekali také dva dobří přátelé ve zříceném příkopě pod městskou zdí, neboť Bagýra a Káj, vědouce dobře, jak nebezpečny jsou opice ve velkém počtu, nepřáli si vydati se všanc nehodám. Opice nikdy nebojují, není-li jich aspoň sto na jednoho, a málokdo v džungli má radost z takovéto bitevní podmínky.
"Půjdu k západní zdi," šeptal Káj, "a sejdu rychle dolů, neboť svah bude mi na prospěch. Nevrhnou se po stech na m ů j hřbet, ale -"
"Vím to," řekl Bagýra; "chtěl bych, aby tu byl Balú, ale musíme podniknouti, co můžeme. Až tenhle mrak zakryje měsíc, půjdu na terrassu. Mají tam nad chlapcem nějakou poradu."
"Dobrý lov," řekl Káj zamračeně a odkradl se k západní zdi. Ale náhodou to byla nejméně zřícená zeď mezi všemi a velký had byl zdržen, nežli mohl nalézti cestu vzhůru po kamenech. Mrak zakryl měsíc, a jak Maugli přemýšlel, co teď, zaslechl na terrasse lehký krok Bagýrův. Černý pardál vyběhl na svah téměř bez hluku a bil nyní - bylť příliš moudrý, než aby ztrácel čas kousáním - vprevo i vlevo mezi opicemi, sedícími kolem Maugliho v kruzích, hlubokých na padesát a šedesát řad. Nastal řev hrůzy a vzteku, a pak, jak Bagýra klopýtl po válejících se a kopajících tělech pod sebou, vykřikla jedna opice: "Je tady jen jeden! Zabte jej! Zabte!" A rvoucí se spousta opic, kousajíc, škrábajíc, trhajíc a strkajíc zavřela se nad Bagýrou, kdežto pět či šest jich chytilo Maugliho, vytáhly jej nahoru po zdi a shodily jej dolů skrze díru ve střeše. Lidsky vychovaný chlapec by byl býval šeredně potlučen, neboť zeď byla dobrých patnácte stop vysoká; ale Maugli padl, jak jej naučil padati Bagýra, a dopadl na nohy.
"Počkej zde," volaly opice, "až zabijeme tvé přátele, budeme si pak s tebou hráti - jestliže tě jedovatý národ ponechá na živu."
"Jsme jedné krve, vy a já," řekl chvatně Maugli, dávaje Hadí heslo. Slyšelť chřestot a sykot v rumišti všude okolo sebe, a proto raději dal heslo podruhé pro jistotu."
"Ssstejně ss tebou; ssoumrak halí všše!" odpovědělo půl tuctu hlasů. Každá zřícenina v Indii stane se dříve či později sídlem hadů, a starý letohrádek se zrovna hýbal kobrami. "Stůj klidně, bratříčku, nebo nám tvoje nohy ublíží."
Maugli stál jak mohl nejklidněji, nahlížeje prolamovanou zdí a naslouchaje zuřivému hřmotu boje kolem černého pardála - skřeku, jekotu a řevu a Bagýrovu chraptivému, hlubokému kašli, jak couval a bořil se a kroutil a nořil se pod hromadami svých nepřátel. Poprvé od svého narození bojoval Bagýra o život.
"Balú je dojista blízko; Bagýra by nebyl přišel sám," myslil si Maugli; a pak volal hlasitě: "K nádrži, Bagýro! Sval se do vodní nádrže! Válej se, kutálej! Dostaň se do vody!"
Bagýra slyšel, a výkřik, jenž mu sdělil, že je Maugli zdráv, dodal mu nové odvahy. Razil si cestu zoufale, coul za coulem, přímo k nádržím, bije se potichu. A tu se zřícené zdi, nejblíže k džungli, rozlehl se hrčivý válečný křik Balúův. Starý medvěd činil, co mohl, ale nemohl doraziti dříve.
"Bagýro," volal, "jsem zde. Už lezu! Spěchám. Ahuvora! Kameny se mi kácejí pod nohami. Počkejte, až přijdu, vy nejhanebnější Bandar-logové!" Dohekal se na terrassu jen aby zmizel až po hlavu ve vlně opic; ale postavil se pevně na zadní nohy a rozpřáhnuv přední tlapy, smáčkl jich, kolik mohl, a pak počal tlouci pravidelným buch-buch-buch jako dunivé rány lodního kola.
Tlesk a šplýchnutí povědělo Mauglimu, že si Bagýra prorazil cestu do nádrže, kam ho opice nemohly následovati.
Pardál ležel lapaje dech, s hlavou právě nad vodou, kdežto opice stály po třech na sobě na rudých stupních, tancujíce vztekem, hotovy skočiti naň znovu se všech stran, kdyby vyšel na pomoc Balúovi. A tu Bagýra pozdvihl svou zamáchanou bradu a v zoufalství vydal Hadí volání za pomoc. - "Jsme jedné krve, ty i já," neboť myslil, že Káj v poslední chvíli ukázal ocas. Ani Balú, napolo udušen pod opicemi na pokraji terrassy, nemohl potlačiti úsměch slyše černého pardála volati o pomoc.
Káj si právě teprve propracoval cestu přes západní zeď, a dorazil trhnutím, které shodilo obrubní kámen do vody. Nehodlal ztratiti žádnou výhodu půdy, a svinul a rozvinul se dvakráte, aby se přesvědčil, že každá stopa jeho dlouhého těla je v pracovním pořádku.
Po celou tu dobu pokračoval boj s Balúem a opice ječely v nádrži kolem Bagýry, a netopýr Mang, létaje sem a tam, roznášel novinu o velkém boji po celé džungli, až i Hathi, divoký slon, se dal do troubení, a z daleka rozptýlené tlupy Opičího národa se probouzely a přicházely skákajíce po stromových cestách na pomoc svým přátelům v Chladných Doupatech, a hluk zápasu probudil všechno denní ptactvo na deset mil okolo.
Tu přišel Káj, přímo, rychle a dychtiv zabíjeti. Bojovná síla krajty je v tom, že udeří ranou hlavy, vrhaje za ní celou sílu a tíži svého těla. Dovedete-li si představili kopí anebo bořícího berana anebo kladivo vážící skoro půl tuny a hnané chladnou, klidnou myslí na konci rukojeti, můžete si přibližně představiti, čemu se podobal bojující Káj. Krajta dlouhá čtyři pět stop dovede sraziti muže, zasáhne-li jej pěkně do hrudi; a Káj byl, jak víte, dlouhý třicet stop. Jeho první rána byla zasazena do středu chumáče kolem Balúa - dopadla zavřenou hubou v mlčení - a nebylo potřebí ji opětovati. Opice se rozutíkaly ječíce: "Káj! Je tu Káj! Běžte! Prchejte!"
Celá pokolení opic byte pohlavkována k dobrému chování pomocí příběhů, které jim jich starší vyprávěli o Kájovi, nočním zloději, který dovede plížiti se po větvích tak tiše, jako roste mech, a ukrásti i nejsilnější opice, které kdy žily; o starém Kájovi, který dovedl se učiniti tak podobným mrtvé větvi anebo shnilému kmeni, že i nejmoudřejší byli oklamáni, až je větev chytila. Káj byl vším, čeho se opice v džungli bály, neboť žádná z nich neznala hranic jeho moci, žádná mu nemohla pohleděti do tváře, a žádná nikdy nevyšla živa z jeho objetí. A tak běžely, klopýtajíce hrůzou, na zdi a střechy domů, a Balú nabral hluboký dech ulehčení. Jeho srst byla o mnoho hustší než Bagýrova, ale přece utrpěl velice v zápase. A tu Káj poprvé otevřel tlamu a promluvil jediné dlouhé syčící slovo, a vzdálené opice, chvátající k obraně Chladných Doupat, stanuly, kde byly, a schoulily se, až přetížené větve se ohýbaly a praskaly pod jejich tíhou. Opice na zdech a prázdných domech přestaly křičet a v tichu zavládlém nad městem slyšel Maugli, jak si Bagýra protřásá smáčené boky vylézaje z nádrže. Pak vypukl křik znovu. Opice skákaly výše po stěnách, visely kolem krků velkých kamenných model a ječely hopkujíce podle zdí, kdežto Maugli v letohrádku tančil a tiskna oči k otvorům krajkovitých stěn houkal jako sova mezi předními zuby, aby jim ukázal svůj výsměch a opovržení.
"Dostaň lidské mládě z této pasti; já nemohu učinit více ničeho," dechl Bagýra. " Vezměme lidské mládě a pojďme. Budou asi útočiti znovu."
"Ani se nehnou, pokud jim nerozkáži. - Stůjte zzticha!" zasyčel Káj, a město upadlo opět v klid. "Nemohl jsem přijítí dříve, bratře, ale myslím, že jsem tě slyšel volati" - obrátil se had k Bagýrovi.
"Já - snad jsem volal z bóje," odpověděl Bagýra. "Balú, jsi poraněn?"
"Nejsem si jist, zdali mne nerozškubaly ve sto malých medvíďat," odpovídal vážně Balú, protřepávaje tlapku za tlapkou. "Vau! Jsem celý bolavý. Kaji, zdá se mi, že ti děkujeme za své životy, Bagýra a já."
"Co na tom. Kde je človíček?"
"Zde, v pasti. Nemohu vylézti!" volal Maugli. Křivka zřícené báně byla nad jeho hlavou.
"Vezměte jej pryč! Tancuje jako Mao páv; ublíží našim mláďatům!" volaly kobry z nitra domku.
"Hass!" řekl Káj s úsměvem, "ten má přátele všude, tenhle človíček. Ustup nazad, človíčku, a vy, jedovatý národe, skryjte se. Zbořím zeď."
Káj prohlížel pečlivě zeď, až nalezl zbarvenou trhlinu v mramorovém prolamování, ukazující chabé místo; klepl dva- neb třikráte lehce koncem hlavy, aby nalezl správnou vzdálenost, a pak pozdvihnuv šest stop svého těla vzhůru nad zemi udeřil, nosem napřed, půl tuctu tříštivých, plnou silou zasazených hrozných ran. Krajková zeď se zřítila a rozpadla v oblacích prachu a rumu a Maugli vyskočil otvorem a vrhl se mezi Balúa a Bagýru, ovinuje pažema obě mocná hrdla.
"Jsi poraněn?" ptal se Balú, objímaje jej mírné.
"Jsem rozbit a hladov a notně poškrabán; ale, oh, s vámi zacházely strašně, moji bratří! Vy krvácíte!"
"Jiní také," řekl Bagýra olizuje rty a pohlížeje na hromady opicích mrtvol na terrasse a kolem nádrže.
"To není nic - to nic není, jen když jsi ty v bezpečí, ty má pýcho všech drobných žabek," fňukal Balú.
"O tom budeme souditi později," řekl Bagýra suchým hlasem, který se Mauglimu dokonce nelíbil. "Ale tuto je Káj, jemuž vděčíme za výhranou bitvu a ty za svůj život. Poděkuj mu podle našeho zvyku, Maugli."
Maugli se obrátil a uzřel velikou hlavu krajtinu, kývající se na stopu nad sebou.
"Tak to je tedy ten mužíček!" řekl Káj. "Jeho kůže je velmi jemná a není tak nepodoben Bandar-logům. Dej pozor, mužíčku, abych si tě nespletl s opicí jednou za soumraku, když jsem nově změnil kůži."
"Jsme jedné krve, ty i já," odpověděl Maugli; "dostávám této noci život od tebe. Moje kořist má býti tvojí kořistí, budeš-li kdy hladov, Káji!"
"Upřímný dík, bratříčku," řekl Káj, ač poškuboval okem. "A co pak dovede tak statečný lovec zabiti? Ptám se, abych mohl jíti za ním, až zase půjde na lov."
"Nezabíjím ničeho, jsem příliš malý; ale nadháním kozy těm, kdo jich mohou potřebovati. Až budeš prázden, přijď ke mně a viz, zdali mluvím pravdu. Mám trochu obratnosti zde" - Maugli zdvihl ruce - "a padneš-li kdy do pasti, budu snad s to splatiti dluh, jímž jsem ti povinen, i Bagýrovi a Balúovi. Dobrý lov vám všem, moji mistři."
"Dobře řečeno," hučel Balú, neboť Maugli vzdal díky velmi pěkně. Krajta sklonila se na minutku lehce na Maugliho rameno: "Statečné srdce a zdvořilý jazyk!" řekla, "tak dojdeš džunglí daleko, človíčku! Teď ale jdi rychle odtud i se svými přáteli. Jdi a spi, neboť měsíc zapadá a co bude následovati, nebylo by ti zdrávo viděti."
Měsíc zapadal za vrchy a řady chvějících se opic krčily se dohromady na zdech a cimbuřích, vypadajíce jako roztrhané, chvějivé třepení. Balú sešel dolů k nádrži pro doušek vody a Bagýra počal pořádati svůj kožich. Tu Káj se vplazil do středu terrassy a sklapl čelisti třeskným klapnutím, které naň upoutalo zraky všech opic.
"Měsíc zapadá!" řekl. "Jest dosti světla, abyste viděly?"
Se zdí dolétl sem vzdech jako větru ve vrcholcích stromů: "Vidíme tě, Káji!"
"Dobrá! Počíná nyní tanec - hladový tanec Kájův. Seďte tiše a hleďte!"
Zatočil se dva- neb třikráte ve velikém kruhu, kývaje hlavou vpravo a vlevo. Pak počal dělati smyčky a kličky a osmičky a měkké, splývavé trojúhelníky, rozplývající se ve čtverce a Pětiúhelníky a spletené uzle, neustávaje a nechvátaje a stále se provázeje hlubokým bzučivým zpěvem. Stmívalo se víc a více, až konečně vlekoucí se a kmitající záhyby zmizely a bylo jen slyšeti šelest jeho šupin.
Balú a Bagýra stáli jako kameny, kručíce hluboko v hrdle, s chlupy na šíji zježenými; a Maugli se díval a divil.
"Bandar-logové," řekl na konec Kájův hlas. "můžete hnouti nohou anebo rukou bez mého Příkazu? Mluvte!"
"Bez tvého příkazu nelze nám hnouti ani nohou ani rukou, ó Káji!"
"Dobrá! Přistupte všechny o krok blíže ke mně!"
Řady opic zavlnily se bezvolně a bezmocně ku předu, a Balú a Bagýra rovněž učinili po ztuhlém kroku s nimi.
"Blíže," syčel Káj, a všichni se hnuli opět.
Maugli položil ruce na Balúa a Bagýru, aby je přiměl k odchodu, a oba velcí dravci sebou trhli, jako by byli probuzeni ze sna.
"Ponech ruku na mé pleci," šeptl Bagýra, "ponech ji tam, nebo musím jíti zpátky - musím jíti zpět ke Kájovi. Aah!"
"Vždyť je to jen starý Káj, dělající knihy v prachu!" řekl Maugli. "Pojďme." A všichni tři prosmýkli se průlomem ve zdi džungle.
"Húúff!" udělal Balú, když stál opět pod stromy. "Nikdy více si neučiním spojence z Káje," a otřásl se na celém těle.
"Zná více nežli my!" řekl Bagýra, chvěje se. "V krátce, kdybych byl setrval, byl bych putoval dolů jeho hrdlem."
"Mnoho jich půjde dnes touto cestou, nežli měsíc opět vyjde," řekl Balú. "Bude míti dobrý lov - podle svého vlastního vkusu."
"Ale co to vše znamená?" ptal se Maugli, jenž nevěděl a nepocítil ničeho o hadově fascinující moci. Neviděl jsem ničeho nežli velkého hada, dělajícího pošetilé kousky, až přišla tma. A jeho nos byl bolavý. Hohoho!"
"Maugli," řekl Bagýra, hněvivě, "jeho nos byl bolavý k vůli tobě; rovněž jako moje uši a boky a tlapy a Balúův krk a plece jsou pokousány k vůli tobě. Ani Balú ani Bagýra nebudou po několik dní schopni loviti s rozkoší. "
"To nic není," řekl Balú; "máme své lidské mládě opět."
"Pravda; ale přišel nám velmi draho na čase, jenž mohl býti stráven při dobrém lovu, na ranách, na srsti - jsem napolo oškubán po zádech - a hlavně na cti. Neboť pamatuj si to, Maugli, Já, Černý Pardál, byl jsem nucen volatí ke Kájovi o ochranu, a Balú a já byli jsme oba zblbeni jako malí ptáčci Kájovým hladovým tancem. Vše to, lidské mládě, vzešlo z tvého hraní s Bangar-logy."
"Pravda, je to pravda," řekl Maugli ztrápeně. "Jsem zlé lidské mládě a můj žaludek je ve mně smuten."
"Mf!" Co praví zákon džungle, Balú?"
Balú si nikterak nepřál přivésti Maugliho do bryndy, ale nemohl másti zákona, a proto zamumlal: "Lítost nikdy nepřetrvá trestu a neruší ho. - Ale pamatuji, Bagýro, že je velmi malý."
"Nezapomenu; ale ztropil neplechu a nutno teď přikročiti k ranám. Maugli, máš nějakou námitku?"
"Žádnou. Učinil jsem zle. Balú a ty jste raněni. Je to spravedlivé."
Bagýra mu dal půl tuctu láskyplných plácnutí; s pardalího hlediska byly by bývaly sotva s to probuditi některé z jeho vlastních mláďat; ale pro sedmiletého chlapce rovnaly se tak důkladnému výprasku, jak si jen můžete přáti, aby vás minul. Když bylo po všem, Maugli kýchl a vstal bez jediného slova.
"A teď," řekl Bagýra, "vyskoč na má záda, bratříčku, a půjdeme domů."
Jedna z krás džunglího zákona je v tom, že trest vyrovná celý účet. Pak přestává všechno další škaredění.
Maugli položil hlavu na Bagýrův hřbet a spal tak zdravě, že se ani neprobudil, když jej složili doma v jeskyni po bok Matky Vlčice.

Lovecký zpěv Sionýské smečky

Sambhur zaječel, když přisel jitra čas,
jednou, dvakrát, znova zas.
Mezitím co jelen pije, tam, kde tůň je tmavá,
laň v les kvapí, v skok se dává:
Já to sám
zřel jsem tam
jednou, dvakrát, znova zas!
Sambhur zaječel, když jitra svit se třás,
jednou, dvakrát, znova zas!
A vlk potichu, potichu zpět se krad,
aby mohl čekající smečce zprávu dát;
my pak do dáli
po stopách jsme štěkali
jednou, dvakrát, znova zas!
Do mlh jitřních dlouze ječel smečky hlas,
jednou, dvakrát, znova zas;
nohy, které v džungli stopu svoji ztají,
oči, hustou tmou jež bystře prohledají.
Nuž, každý slys:
Vstříc volej již
jednou, dvakrát, znova zas!

Cestovní zpěv Bandar-logů

Zde nás vidíte spějící
ku žárlivému měsíci.
Závidíte našim četám snad?
Měl by každý z vás též čtyři ruce rád?
Chtěli byste prohnutý též ohon nést,
jako oblouk zbraně Kupidovy jest?
Nezapomeňte!... Hněváte se teď?!
Tvůj ocas, bratře, vzadu visí, hleď!

Zde sedíme na dlouhé větvici,
myšlené krásné věci znající.
Naše sny nás k velkým činům zvou,
hotovým rychle, v minutách dvou!
Velikého cos, co vznešeností zasvítí,
pouhým přáním bychom mohli nabýti!
Nuž k věci! Dobro v mysli své jen před!
Tvůj ocas, bratře, vzadu visí, hleď!

Zvuk řečí všech, jež sluch náš kdy uslyšel,
ať z netopýra, ptáka, zvěře zněl,
ať ze šupin, ať z ploutví ze srsti se chvěje,
my mluvíme všemi, všechny znajíce je.
Výborně! Opakujte znova zase!
Řeč naše řeči lidské podobá se,
jak zcela lidmi byli bychom teď!
Tvůj ocas, bratře, dolů visí, hleď!

Tak spojme svůj sbor, jenž skotačí jedlí stínem,
spletených v guirlandách divokým vínem;
dle ušlechtilých tretek, dle ruchu z našich řad
zvíte, že nádherné věci se chystáme vykonat!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 18.01.2021

Ceska posta    
­­­­

Diskuse k úryvku
Joseph Rudyard Kipling - Kniha džunglí (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­