Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• neboli Žalozpěvy z Vídně (z latiny)
• celá sbírka Tristium Vindobona obsahuje 20 básní/žalozpěvů a byla inspirována Ovidiovými Tristiemi
• jedná se o básnickou obžalobu stagnujícího veřejného života Čechů v Rakousko-Uhersku přelomu 19. a 20. století, jež vešla do klasického fondu české literatury
• věnováno Aloisu Jiráskovi
• níže uvedená báseň byla uveřejněna v roce 1892 ve sborníku Patery knihy plodů básnických, výboru z novověké poezie české, jenž uspořádal František Bílý, a rovněž v Sládkově Lumíru (1890)

I. První dojmy

Stěhovaví ptáci nehnízdí v jižních krajinách - necítí se tam domovem. Jakoby je tam příroda vysílala jen proto, aby se jim stala dražšími jejich hnízda na severu...

Ze starého přírodopisu

Tak už jsem viděl léto v skonu
v svém dobrovolném vyhnanství,
už podzim plný teskných tonů
a šedých mlh tím městem chví.

Vše jako u nás... Den tu za dnem
se táhne zvolna ospale,
a každý přijde s vlhkým chladnem
a nálady pln zoufalé.

Zřím oknem ven. A kapuc šedou
si nebe vtisklo na líci,
a šedé mlhy rubáš předou
po šedé smutné ulici.

A tváře, jež se chvilkou mihnou
tu a tam v okně zavřeném,
a lidé, ulicí jenž tíhnou -
vše trpí jakým?s těžkým snem.

Vše jako u nás. U nás? ... Kde to?
Jak podivně to v duši zní!
Vždyť trávil jsem tam ještě léto -
v tu stranu as to severní...

Jak léto? ... Ne, to už je déle,
už hezká řada roků dřív -
ba, zdá se mi tak nyní cele,
že nežil jsem tam jaktěživ...

A všecko to, ta místa známá,
ta Praha, moji přátelé,
i hradčanská ta panorama,
i západy ty zardělé,

střech barvy, tony zvonů slavných,
i kouzlo našich promenad,
nálady ulic starodávných -
vše, co jsem měl tam tolik rád,

vše, co jsem žil, má zima dlouhá,
mé krátké slunné podletí,
vše, vše jen pohádka je pouhá,
jež bájí se v mé paměti! ...

A přec zas jasně zřím kraj známý,
tu zamlženou dolinu,
v ní řeku, domy, věže,
chrámy od Žižkova až k Petřínu -

a divným leskem kraj ten svítí,
tak teskně je to zlaceno,
jak všecko, co v tom našem žití
je navždy, navždy ztraceno!

Má Praho, kolik předtuch střídá
se denně duší sklíčenou,
že zrak můj víc už neuhlídá

tvou panoramu vznešenou! ...
Eh, je to hlouposť, říkám denně,
snad nemoc nervů v rozkvětě,
a nutno zvyknout této změně,
jak zvyk' jsem všemu na světě.

Však co to platno! ... Pokutován
je člověk nyní pro vždycky,
že hrdopyšně blaseován
chtěl přezírati cynicky,

že možno cítit v zadumání
kdes pod cizími oblaky
to žhavé Odyssea přání
po mráčku kouře z Ithaky...