ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Machar Josef Svatopluk (*29.02.1864 - †17.03.1942)

­­­­

Marie Wiltová (Zde by měly kvést růže)

  • slečně Anežce Schulzové

Slavná operní zpěvačka, Marie Wiltová, skonala ve Vídni dne 24. září 1891 příšernou sebevraždou.
Po prudké a vášnivé rozmluvě s jakýmsi mladým elegantním mužem vyběhla v jednom domě vnitřního města do čtvrtého poschodí, odkudž se vrhla do dvora. V příštím okamžiku leželo korpulentní tělo její na kamenné dlažbě jako beztvárná zkrvavená masa. Neopětovaná láska osmapadesátileté umělkyně k onomu muži sotva šestadvacetiletému dohnala ji k tomuto kroku...

Z novinářské zprávy.

Kus lokálky... jen jeden článek,
jichž v ploše žurnálových stránek
se denně řetěz mihotá...
Už všední je a otřepaná
ta slední zoufanlivá rána,
jíž vyzní, mocí zpřetrhaná
ta vetchá struna života!

Bizarní fraška, tragedie,
jež Osud vytrvale vije
před tváří svého publika,
by dnes je ještě jala plně,
musí se rovnat hrozné vlně,
být sestrojena důmyslně
s vší vervou toho básníka!

Nuž, báseň byla podařena:
Zde neforemná tlustá žena
svou roli odehrála již;
rty uvadlé si přihnout chtěly
tam ještě pohár lásky vřelý,
kde zavírá se život celý
a myslí na hřbitov a kříž!

A intresantní moment ještě:
Ten život spěl pod proudy deště
to kytic, věnců, vavřínů -
protějšek pěkný Osud tvoří
ku dramě, kdy v lesbickém moři
plout nechal (též po lásky hoři)
antickou hlavu Sapfinu! - -

To světu stačí, jde se dále,
jak od truchlohry dokonalé
v denního žití peřeje,
a čeká v touze nenasytné,
kde zdarma nová hra se skytne,
jež na pár chvil zas zájem chytne
a svadlým nervem zachvěje...

Já stál jsem tehdy v lidí vřavě,
jež tlačila se nedočkavě
ku zohavené mrtvole;
jí neviděl jsem; já měl dosti
těch hluchých řečí banálnosti,
úsudků plných lhostejnosti
a vtipů drzé svévole.

Tu vzpomínal jsem na tu chvíli,
kdy ona v lesku slávy, síly
před plným domem zpívala!
Z té ženy s nízkým plochým čelem,
s vídeňské zelenářky tělem
genius zářil v lesku skvělém
a božská velkost splývala!

To bylo v "Aidě". Žhavé chvění,
opojné jakés rozčilení
rozlito bylo divadlem:
zde oči jenom poslouchaly,
zde nervy strunami se zdály,
v něž její tony dopadaly
a znova hřměly v nitru tvém.

A ona zpívala a hrála...
Ta celá duše její tála
v ton vítězný a vířící...
ne, nehrála, to ona žila,
vše trpěla, vše procítila -
vždyť tenkrát sprcha slzí lila
se zřetelně jí po líci...

A jaký život ležel za ní?
Nevlídné mládí, namáhání
a úděl chudé dívčiny:
ta jednotvárná práce všední,
jež plouží se tak od dne ke dni,
ta resignace, s kterou bědní
zří tupě v příští hodiny.

Pak vdala se. Muž s postavením
(- partie dobrá - běžným rčením)
se ráčil nad ní smilovat;
byl sňatek to, jak zvyk je lidu:
ty odeženeš od mne bídu,
já budu sloužit tvému klidu,
o kuchyň, prádlo pečovat.

Tak mohla jít tou cestou žití,
jak jiných sta jí zříme jíti:
v svém malém kroužku vážena,
ctít příbuzné, mít známé dámy,
houf dětí, boje se služkami,
pak hrát si s vnuky, se vnučkami -
a žití plavba skončena.

Však v těžkopádné duši její
se zvolna touhy probouzejí
a větší, vyšší, smělejší,
a v srdci, v němž jen stíny žijí,
teď tony rodí se a bijí
a slívají se v melodii
nad lesní orkán bouřnější.

A naslouchala hlasu tomu
a poslechla. A s bohem domu
i muži dala bez žele.
A zdálo se jí v okamihu,
že střásla jakous kletbu, tíhu,
že teď otvírá žití knihu
a že v ní našla účele.

A žila, žila... Všecka práva,
jež příroda nám lidem dává,
svým bohům dala na oltář;
den nebyl pro ni; ožívala
až v šatně, kde se oblekala
a žila, na prknech když stála,
stopena v sterých světel zář.

A žila, žila... Světem dálným
se nese letem triumfálním
a vše jí leží u nohou:
titule, skvosty, sláva, jmění
i kritik zbožné zanícení -
vše, čím se platí za umění
pod touto modrou oblohou.

A pak... Kus staré theorie,
jež u tragiků řeckých žije,
se na ni náhle navíjí;
když božstvo pozemským se stává,
vždy křehkou schránku na se brává,
však když svůj úkol dokonává,
tu schránku Fatum rozbíjí...

Tak po letech jí tucha bolná
znát dává, že vše mizí zvolna,
hlas, leta, život, vavříny -
tu v těžkopádné duši její
se potlačené touhy chvějí
a srdce hrobu u veřejí
svůj žádá román povinný...

Jak hořce asi rozhledla se
po zašlém, takhle žitém čase,
jakou as struskou bezcennou
jí byly pocty, velkost, sláva,
ta náhrada, již božství dává
za odřeknutá srdce práva,
za mladost šumně ztracenou!

Ne, nedopadlo její tělo
na kámen dvorku; ono hřmělo
ve vyčítavém chropotu
kams jinam. V líc geniu svému,
v líc tomu božství ukrutnému,
své slávě klnulo i jemu
i nežitému životu.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 27.06.2009

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Josef Svatopluk Machar - Marie Wiltová (Zde by měly kvést růže)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­