Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• ze str. 217-218, kapitola A ty?

"Není ve světnici Julka?" Svírala ho hrozná tíseň.
"Tady není. Julko!"
Našel ji konečně nahoře zarytou obličejem v seně, a když roztřesenými prsty vyhmatal z její tváře, že je živá... všech deset prstů se muselo přesvědčit, že s ní je dobře... až zavrávoral pocitem horoucího, úlevného štěstí, jako by vykopal všecky poklady země.
"Co tu děláš holka?"
Vstala, setřásla si seno z vlasů. Chtěla ještě chvíli podržet výhodu, že tady v šeru jí nebylo vidět do tváře.
"Můžete jít napřed," řekla. "Přijdu dolů hned."
Čekal na ni pod schody, nemohl se hnout z místa, dokud ji nespatří.
"Vidím teď, že stejně by sis ho neměla brát."
Ale ona mínila právě naopak. Že si Antonína Rudiše vezme. Jak prve ležela s hlavou zabořenou v seně, a vlastně pořád v poslední době, stále znovu zmateně těkala v duchu po stopách svého sesterského společenství s Pavlou, od dětských časů až po její poslední chvíle. Vzpomínala si - něco mezi nimi zůstalo nedořečeno... jak Pavla v umírání ulpívala se zvláštní němou prosbou na její tváři. Co jí asi chtěla říct? Snad to, aby ji Julka vystřídala u jejího dítěte? - Bolela ji ze všeho napětí hlava, ještě když ji zastihl otec. Ale teď jí už tváře u očí trochu vychladly, sebrala také zbylé drtky sena z blůzy. "Můžete tam dojít."
"Trvám, že nepůjdu... leda bych byl špatnej člověk."
"Pak bych s ním asi musela promluvit sama. Ale vy tam dojdete. Protože -"
"Protože?"
"Protože je všecko pravda, co jste říkal. Pavla a já... Dosud mě nic nestálo, že jsme si byly nejmilejší."
Přesto se mu šlo k Rudišovům jako v okovech. Antonín ho vyslechl a celou chvíli se neměl k odpovědi. Díval se někam do rohu světnice.
"Musel bych dřív s Julkou promluvit sám," vyjádřil se nakonec, a nohou odstrčil zouvák pod postel. "Protože si neumím srovnat, jak to myslela. Mám tu u dítěte pořádnou opatrovnici, jak jste viděl," dodal potom. "Nemusíte se bát, že by se vaší vnučce vedlo špatně v mejch mužskejch spárech... jestli to Julka myslela jen kvůli dítěti. Nezbylo by mi, než se vzdát takovýho milosrdenství z její strany. Julka..." ještě znovu okusil to slovo na rtech a zase se s ním ponořil do mlčení.
"A ty by sis ji nedovedl představit jako hospodyni... nebo jak?"
"Jestli bych nedovedl?" Vstal, chodil po světnici jako na řetězu od kamen k oknu a naopak. V jedné chvíli, jak se octl blízko dveří, vzal za kliku a zmizel ve tmě. Musel vyjít ven na vzduch. Už se chtěl Štěpař podívat za ním, co vlastně kde dělá, ale Antonín se vrátil sám a usadil se na lavici málem klidně. "Tak se zdálo, když se sklízely brambory, že se letos po nich nezaseje; a teď ze všech těch špláchů a plískanic docela slušnej podzim," vyprávěl, přemáhaje cvakání zubů.
"Jednou jsme sili ještě v prosinci, tenkrát bylo Mikuláše, trvám, takhle v sobotu - no, ať to bylo kdy bylo."
"Teď si bezpochyby myslíte, kdybych měl po Pavle dostat ještě Julku, že bych pomalu vycumlal vaši chalupu s jejich věnem."
Hospodář Štěpař musel od něho odvrátit oči, jak ho nenáviděl až na krev. "Kdyby to bylo jenom věno," řekl.