Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• balada
• 1931

Zavražděna se svými zaměstnavateli 3. února 1927

"Děvečko zlatá, srdce mě bolí.
Ale znáš tátu, nepovolí.
Do služby musíš, jsi chudá, Máří.
S ničím se těžko hospodaří.
Budeš mít jídlo a budeš mít byt.
A peníze můžeš ušetřit.
Uvidíš taky, jak žijou páni.
Není jen dřina, proklínání.
U nich je krása. Při tom, co máme,
v životě víc jí nepoznáme.
Taky jsem sloužila, přece to víš,
Naříkám? Nikdy mě neslyšíš.
Kdybych se bejvala služby bála,
tátu bych nikdy nepoznala.
Kdyby tam nebejval vojákoval,
byl by tě sotva někdy choval.

Přijde ti ženich a bude ti hej.
Jdi. Neplač. Pámbu tě ostříhej."
Jsi mrtva a mrtvi jsou Tví páni,
"hrdinko svého povolání".
Ne, neštěstí nechodí po horách.
Splete si někdy i panský práh.
Divný si pro Tebe ženich přišel.
Pámbu Tvou mámu nevyslyšel.
Či vyslyšel? Spasil Tě? Kdož to ví.
Hrob tvrdý jak dlaň nic nepoví.

Z Tvé krvavé hlavy trpně září
otazník němou svatozáří.
Snad bolel jak posměch ten panský lesk?
Závist Tě hlodala? Drzý stesk?
Snad byla jsi málo trpělivá?
Se stolu drobtů málo chtivá?
Maminčin křížek se proměnil v kříž,
žes neunesla víc jeho tíž?

Snad největší na všem Ty máš podíl.
Snad sama jsi vinna, že přišel vrah,
žes denně prosila v modlitbách,
aby Tě pámbu vysvobodil.