Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotříček a kmotřička a Beruška, a čekali, až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu zářila z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala, a snídaně by tak honem nebyla uvařená, kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu - nevím, kde ji vzali - a k ní smažené věnečky. Pomodlili se, nasnídali se, a - že už slunko zapadlo. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát dokola - jakoby nic! - a u Janinky se zas spustil na zem. Všichni si stoupli kolem něho, a tatínek, že má něco na srdci.
"Milý Broučku! Já mám radost, maminka má radost, a my máme všichni radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé všude viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné broučky má Pán Bůh na starosti a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný, a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velkou žalost a maminka také a kmotříček také, a my všichni, kdybys neměl pěkně poslouchat."
A přitom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala.
Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli honem rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: "Milý Broučku, už máš přece rozum a slyšíš, že si všichni přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl pěkně poslouchat, ty sám bys nejhůř přitom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme." A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit - až přiletěli tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko, do širého světa. Tu kmotříček, aby prý ony se už vrátily. A vrátily se a Brouček letěl pryč a pryč do širého světa. Ony ještě za nimi: "S Pánem Bohem!" "Sprovázej Pán Bůh!" "Šťastné navrácení!" "Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat!" - ale Brouček už byl daleko, a už to snad všechno ani neslyšel. A tak se vracely a povídaly si, jaké má brouček krásné světlo. Kmotřička myslila, že je krásné žluté jako zlato; mamince se zdálo víc doběla, hodně jasné; Beruška tvrdila, že je dorůžova; Janinka pak měla za to, že je takové, jaké mívají Broučci, kdy ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že poslouchat nebude.
Maminka však myslila, i že snad bude, a kmotřička také, i že ano, a tak už Janinka neříkala nic. Byly už nedaleko, daly si s Pánem Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi nijak od ruky. Myslila na Broučka, a myslila na Janinku. "Že by měl být můj Brouček neposlušný?" - To ji na Janinku skoro mrzelo.
Oni pak letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu a Brouček si vzpomenul na žlunu. "Tatínku, tady jsou žluny." - "I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady je naše cesta." - Ale sotva to tatínek dořekl,, už se to na ně z lesa řítilo, a tolik to zvučelo a tolik to hučelo, a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! "Tatínku, tatínku - tatínku, tatínku!" - "I mlč, i mlč! Neboj se. Vždyť to není žluna, to je chroust."
Ale Brouček křičel a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. - "I, Broučku, to se nesmíš bát," těšil ho kmotříček. "Vidíš ho tamhle, to je chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři."
"Ale když to tak hučelo!" - "I to chrousti tak bzučí." A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. "Tatínku, podívejte se tamhle, copak to je? Takové velikánské." - "To je hajného chaloupka." - "Ta je veliká. A to jsou dveře tam nahoře v prostředku?" - "I ne, to je okénko." - "Ale to je veliké. A načpak jsou pod tím okénkem a kolem narovnány ty klády?" - "I to nejsou klády. To jsou štakle, aby měl hajný čím topit." - "Ale! A tatínku, kdopak to je ten hajný?" - "I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám."
A hajný přicházel naproti nim: Takový veliký a měl široký klobouk s perem a po straně takovou tašku a přes rameno velikánskou pušku. "Ale, tatínku, já se bojím." - "I neboj se. On je rád, že mu posvítíme." - A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. - "A tatínku, copak že ten hajný nespí?" - "I musí on dávat pozor." - "Načpak?" - "Tady na les, aby jej lidé neukradli." - "Tatínku, ti lidé kradou?" - "I kradou, a nic prý se nemají rádi. " - "Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?" - "Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme, ať kradou anebo nekradou."
A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brouček už byl všecek bez sebe. - "Tatínku, tatínku - tatínku, tatínku!" - a už padal na zem, zalézal do trávy a myslil, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. "I neboj se, Broučku, neboj se. Vždyť to není žluna, to je sova. Ta nám nic neudělá." - Ale Brouček jako by neslyšel. A když se přece trochu zotavil, počal plakat. "Tatínku, já půjdu domů, ach, tatínku, já půjdu domů." - Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali. "I ne, Broučku. Toto! Copak by si doma pomyslily, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát. Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere." - "Ona broučky nežere?" - "Ne. Brouček je jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku."
A zas letěli. Dlouho ještě neletěli, a tu to tak zadunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: "Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil."
A kmotříček také myslil, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.
Les přestal a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně! - to byla vůně!
A když tak letěli, tu viděli dva broučky. "Vidíš je, Broučku, tamhle!" ukazoval kmotříček. "Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roždí. Vidíš, on se nic nebojí." - "Vždyť já se už, kmotříčku, také nebojím." A už se Brouček nebál. A když se potkali, volal tatínek a kmotříček: "Zdař Bůh!" a Brouček také řekl: "Zdař Bůh, Zdař Bůh!" a oni oba: "Zdař Bůh, Zdař Bůh!" Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam, staří a mladí, velicí a malí, a pořád: "Zdař Bůh, Zdař Bůh!" a zas: "Zdař Bůh, Zdař Bůh!" A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady a krásný dům vedle krásného domu.
"Broučku, nebolí tě křidélka?" ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne. "I přece si trochu sedněme, abychom si odpočali," radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až když kmotříček pravil, že už ho křidélka trochu bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.
Měsíček vykukoval zpod mraků, tu a tam se hvězdička třpytila, a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozvalo: Kykyryhý! Kykyryhý! - "Tatínku, copak to?" - "To je kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve." A hned se tam vedle ozývalo: Kykyryhý! Kykyryhý! a hned zas tam dál: Kykyryhý! Kykyryhý! A pořád! Kykyryhý! Kykyryhý! až tam daleko, že už to nebylo ani slyšet. A tu se to okno otevřelo. Velká, silná paní s dvěma krásnými kaštanovými kadeřemi dívala se na všechny strany, vzhůru a dolů po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se ztratilo. Myslím, že se maminka byla dívat po dětech.
A broučci zas letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krásné město. Vysokánská věž a na ní čtyři malé věžičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a okny jen jen poseté. Ale všecko spalo. Nikde ani človíčka, nikde ani světélka. A když oni letí a jsou na konci ulice, tu se ozývá jakési šplechtání a bublání. "Tatínku, copak to?" - "I to je voda. Tady jsme hned na náměstí."
A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranaté. V prostředku velikánská kamenná kašna, uprostřed kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenou a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček: "I pojď, nic se neboj, on je kamenný." A sedli lvovi na ucho a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dveře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál sloup a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřený: přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhatánské kopí. "Tatínku, vidíte, tamhle někdo stojí." - "To je ponocný." - "Ponocný? Copak tu dělá?" - "Ponocuje. Dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí. To na ty zloděje." - "Tady v městě také kradou?" - "Ó, moc prý kradou! Jak jen mohou." - "Ale to já, tatínku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrhali. Viďte, tam nekradou?" - "Tak snad ne."
Ale tu se ten ponocný vztyčil, přiložil roh k ústům a hú, hú, hú, hú, a tak dvanáctkrát hú. "Tatínku, copak to?" - "To troubí půl noci, aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát." - "A jakpak on ví, že už je půl noci?" - "On to už dávno dělá, tak on už to ví. Však už musíme zase letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesvítili." -
Kmotříček myslil, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.
Broučka něco napadlo: "Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme." -."Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Je to tadyhle v jinou stranu za městem a museli bychom si přivstat, hned jak slunce zapadne." A tak svítili a svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíce tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočali. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil, a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily a ti broučci se kmitali a pořád: "Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh!" A ti kohouti, ó ti teprv začali: Kykyryhý, Kykyryhý! a pořád Kykyryhý! Jeden přestal a druhý začal, takže ani nepřestali. Ale hvězdy začaly jaksi blednout a tam na východě se tolik rdělo, že kmotříček radil: "Poleťme domů! Slunko už vychází a doma na nás beztoho čekají."
A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru vinicemi, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil: "Jen se neboj. Slunko vychází a sovy již zalezly." - "A žluny, tatínku, také?" - "I nic se neboj. Tady je naše cesta, tu se nám nic nemůže stát." A letěli. Tu stála chaloupka hajného, ale Broučkovi zdála se být tak malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komína se kouřilo. "Vidíš, Broučku." povídal kmotříček, "tady už vstali a vaří už snídani." Dveře do chaloupky byly otevřeny. Na posteli ležel hajný a spal, tak nerostrojený. Puška visela na stěně na hřebíku a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela veliká zastřelená sova. - A letěli, pořád pěkně vedle do lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A s vrchu dolů a přes potok - a hned všichni tři tam pod jalovec.
Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška. "A Janinka tu není?" ptal se Brouček. "Není zde," pravila maminka. "Ona si myslí, že nebudeš poslouchat. A jestlipak, tatínku, poslouchal?" - Tatínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: "I poslouchal. Vždyť už má rozum, a už se nebude bát." - A že budou večeřet, hlad už beztoho měli. Měli čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se beztoho sám k tomu měl: Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo, a že se okno otevřelo, a taková krásná paní dívala se na hvězdy a na broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy a pořád plil vodu.
"A nebál ses ho?" ptala se Beruška. - "Ó, načpak bych se bál! A viďte, kmotříčku, toho chrousta jsme polekali. Ten se nás bál!" - "Ano, Broučku," přisvědčoval kmotříček. "Ale ta sova!" - "Ó, však ji hajný zastřelil. Pane, tohos měla vidět, Beruško! Měl takový velikánský roh, hú, hú, hú, hú a pořád hú. To aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát." - "I ne, Broučku, to nebyl hajný, to byl ponocný," opravoval ho tatínek. - "Ano, tak to byl ten ponocný." A kmotřička k tomu přidala: "Však ano, půjdeme spat. Broučkovi se oči zavírají." A tak že se budou modlit:

Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Brouček dal pac a pusu, každý šel po svých a spali a spali. Krásně se jim to spalo.