Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Těžký jest kalich tvůj, ZVONKU, příliš jsi jej nalil modří ocele, spravedlivče.

Vítám tě, sestro CHRPO, ti, kdož nerozumějí bolesti mé, myslí, že nemluvím jedině k tobě, tuto chvíli. Klasy nad tebe se vypínají, ale bez nás nebylo by utěšeného pohledu do stébel a pěkně se neseme na hlavách ženců a svědčí nám u polních křížů nad klekátkem.

Děkuji ti za pozdravení, sestro KOPRETINO, srdce tvé je zlaté a ostatní tělo tvé je tělo těch nejmenších andělíčků - nezapomeň na mne.

Není pravda, KOUKOLE, že jsem tě nenáviděl; tvá rána jest vykrvácena, vyšvechtalá, ústa tvoje zvučí jako ústa bezzubá - miluji tě, stařečku, příliš rychle jsi trpěl, miluji tě pro ticho tvého soucitu.

ČIČOREČKO, dívko venkovská z časů Boženy Němcové, Viktorko, panno, očarovaná očima z dálky, vražednice nevinná, zvláštnosti svého rodného kraje, záhado pro všechny, sama sobě tajemná; trpící? divoká, nevěsto blesku!

VSTAVAČI, tvé tělo je silné a lodyha tvá vrže jako škorně kyrysníka, jsi hrdinný, purpurový, ale když vytrhnou, dole jsi nezvykle bled, a hlas tvé vůně jest jako touha po říčním rákosí - miluji tě pro tvoji odvahu a obzvláštní příchylnost k dětem: ony tuší nesmírný smutek, uložený v hrdle kukačky, a my toužíme, aby se bylo milovalo nezištně, nevinně a věčně ...

ČEKANKO, ničeho jsme nevěděli o světě na svých stoncích rozsochatých a holých, a naše oči byly příliš jemné proti osudu ...

PROTĚŽI, jenom ten, komu se život už nevrátí, zastaví se v průseku lesním na drnových stupních, tak tak ještě znatelných, kudy sestupovaly ovce k napajedlu.

JITROCELI, nebývá ti smutno o polednách tam nahoře v tvém minaretě?