ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Nietzsche Friedrich Wilhelm (*15.10.1844 - †25.08.1900)

­­­­

Tak pravil Zarathustra (4)

Zarathustrovy řeči

O příteli

"O jednoho je vždy více kolem mne" - tak myslí poustevník. "Vždy jednou jeden - to konec konců jsou dva!"
Já a já vždy příliš horlivě spolu hovoří: jak by se to dalo snésti, kdyby nebylo přítele?
Pro poustevníka přítel vždy jest již třetí: ten třetí jest korek, jenž zabrání, by hovor oněch dvou neklesl do hloubky.
Ach, jest příliš mnoho hloubek pro všechny poustevníky. Proto tak touží po příteli a po jeho výšce.
Naše víra v jiné prozrazuje, v čem bychom rádi věřili v samy sebe. Naše touha po příteli jest naší zrádkyní!
A často láskou jen přeskakujeme závist. A často někoho napadneme a učiníme si ho nepřítelem, bychom zakryli, že lze napadnouti nás.
"Buď mi alespoň nepřítelem!" - dí pravá úcta, jež se neodvažuje prošiti o přátelství.
Kdo chce míti přítele, chtěj také zaň vésti válku: a kdo chce vésti válku, ať dovede být nepřítelem.
I ve svém příteli cti nepřítele. Můžeš k svému příteli těsně přistoupiti, abys k němu nepřestoupil?
Ve svém příteli měj svého nejlepšího nepřítele. Buď mu nejblíže srdcem, když se mu vzpouzíš.
Nechceš před svým přítelem nositi šatu? Aby bylo ctí tvého přítele, že se mu dáváš, jaký jsi? Ale vždyť on tě za to posílá k čertu!
Kdo ze sebe nedělá tajemství, pobuřuje: a proto věru máte, proč se báti nahoty! Ano, kdybyste byli bohy, směli byste se styděti za své šaty!
Nemůžeš se pro svého přítele dost krásně vyzdobiti: neb máš mu býti šípem a touhou po nadčlověku.
Viděls již spáti svého přítele, - aby ses dověděl, jak vyhlíží?
Neb co jest jinak přítelova tvář? Tvá vlastní tvář, v drsném a nedokonalém zrcadle.
Viděls již spáti svého přítele? Nelekl jsi se, že tvůj přítel tak vyhlíží? O příteli, člověk je cosi, co musí býti překonáno.
Přítel budiž mistr v tom, jak dovede hádat a mlčet: není radno, abys všechno chtěl viděti. Ať sen tvůj ti vyzradí, co tvůj přítel dělá v bdění.
Uhodni svým soucítěním: abys dříve věděl, přeje-li si tvůj přítel soucitu. Snad na tobě miluje nezlomené oko a pohled věčnosti.
Soucítění s přítelem nechť se skrývá pod tvrdou skořápkou: vylam si na něm zub. Tak bude jemné a bude míti svou sladkost.
Jsi svému příteli čistým vzduchem a samotou a chlebem a lékem? Leckdo se z vlastních okovů nevysvobodí, a přece jest příteli osvoboditelem.
Jsi otrok? Tedy nemůžeš býti přítelem. Jsi tyran? Tedy nemůžeš přátel mít.
Příliš dlouho skrýval se v ženě otrok a tyran. Proto žena posud není schopna přátelství: zná pouze lásku.
V ženině lásce jest nespravedlnost a slepota ke všemu, čeho nemiluje. A i ve vědoucí lásce ženy jest vždy ještě přepadání a blesk a noc vedle světla.
Posud není žena schopna přátelství: Kočkami stále ještě jsou ženy, a ptáky. Či, v nejlepším případě, kravami.
Posud není žena schopna přátelství. Ale rcete mi, vy mužové, kdo z vás že je přátelství schopen?
Ó vaší chudoby, vy mužové, a vaší lakoty duše! Kolikkoli dáváte příteli, tolikéž já svému nepříteli dám, a jistě že nezchudnu.
Dnes lidé jsou kamarády: kéž by byli přáteli! -

Tak pravil Zarathustra.

O tisíci a jednom cíli

Mnoho zemí viděl Zarathustra i národů mnoho: tak objevil mnoha národů dobro i zlo. Nenalezl Zarathustra na zemi v moci větší než dobro a zlo.
Žíti by nemohl národ, jenž zprvu by nehodnotil; chce-li se však udržeti, nesmí hodnotiti, jako hodnotí soused.
Mnohé, co tomuto národu slulo dobrým, u jiného bylo posměchem a potupou: tak jsem to nalezl. Mnohé jsem nalezl, co zde bylo zváno zlem a onde zdobeno poctami purpurovými.
Nikdy soused souseda nechápal: pokaždé jeho duše žasla nad sousedovým bludem a nad jeho zlobou.
Deska statků visí nad každým národem. Hle, je to deska jeho všech přemáhání; hle, je to hlas jeho vůle k moci.
Chvalitebné jest; co mu platí za těžké; co za nezbytné a těžké, sluje dobré; a co i z nejvyšší nouze vysvobozuje, co je vzácné a nejtěžší, - to velebí za posvátné.
Co mu zajišťuje vládu a vítězství a lesk, jeho sousedu k hrůze a závisti: to mu platí za vysoké, za prvé, za míru a smysl všech věcí.
Věru, bratře můj, poznal-lis jen národa nouzi a zem a nebe a souseda: tedy uhodneš již zákon jeho přemáhání, i proč po tomto žebříku stoupá k své naději.
"Vždy budeš přední a nad ostatní vztyčen: nikoho nebude milovati tvá řevnivá duše, leč přítele" - tím příkazem třásla se duše Rekovi: s ním stoupal svou stezkou velkosti.
"Mluviti pravdu a dobře obcovati s lukem a šípem" - to zdálo se spolu milé i těžké onomu národu, z něhož pochází mé jméno - jméno, jež jest mi spolu milé i těžké.
"Ctít otce svého a matku svou a býti jim po vůli až do kořenů duše": tuto desku přemáhání zavěsil nad sebe jiný národ a jí dosáhl moci a věčnosti.
"Osvědčovati věrnost a pro věrnost dávati v sázku čest a krev i za věci zlé a nebezpečné": tak, sám sebe poučuje, přemohl se jiný národ a tak, sám sebe přemáhaje, obtěžkal a zatížil se velkými nadějemi.
Věru, lidé sami si dali všechno své dobro i zlo. Věru, nevzali ho, nenašli ho, nespadlo na ně jak nebeský hlas.
Teprve člověk vložil hodnoty do věcí, aby se uchoval, - teprve člověk stvořil věcem jich smysl, lidský smysl! Teprve proto, že odhaduje, zasluhuje jméno člověka.
Odhadovati cenu, to jest tvořiti: slyšte to, vy tvořící! Odhadovati cenu, toť samo všech ceněných věcí cena, poklad a klenot.
Teprve tím, že odhadujeme cenu, povstává hodnota: a bez toho byl by ořech života prázdný. Slyšte to, vy tvořící!
Změna hodnot - toť změna tvořících. Stále ničí, komu jest určeno býti tvůrcem.
Tvořícími byli zprvu národové, teprve pozdě byli jimi jedinci; a věru, jedinec sám jest nejmladší výtvor.
Národové zavěsili kdysi nad sebe desku dobra. Láska, jež chce vlasti, a láska, jež poslouchati chce, stvořily si společně takovéto desky.
Starší je radost ze stáda než radost z já: a pokud dobré svědomí stádem se zve, říká jen špatné svědomí: já.
Věru, chytré já, já bez lásky, které chce prospěchu svému v prospěchu mnohých: to není stáda vznik, nýbrž zánik.
Milující byli to vždy a tvořící, ti stvořili dobro a zlo. Jména všech ctností ohněm lásky žhnou i ohněm hněvu.
Mnoho zemí viděl Zarathustra i národů mnoho: nenalezl Zarathustra moci větší než díla milujících: "dobré" a "zlé" jsou jejich jména.
Věru, nestvůrou jest moc této chvály a hany. Rcete, kdo mi ji zdolá, bratří moji? Rcete, kdo tomu zvířeti přehodí lano přes jeho tisíc šíjí?
Tisíc bylo dosud cílů, neb tisíc bylo národů. Jen pouto těch tisíce šíjí schází ještě, schází jediný cíl. Lidstvo ještě nemá cíle.
A rcete mi přece, bratří moji: schází-li posud lidstvu cíl, zda neschází také - lidstvo samotné ještě?

Tak pravil Zarathustra.

O lásce k bližnímu

Tísníte se kolem bližního a máte pro to krásná slova. Ale i pravím vám: vaše láska k bližnímu je vaše špatná láska k vám samým.
Utíkáte se k bližnímu sami před sebou a rádi byste si z toho učinili ctnost: ale prohledám vaše "nesobecké jednání".
Starší je Ty než Já; Ty jest vyhlášeno svatým, Já však posud ne: tedy se člověk tlačí k Bližnímu? Radím vám k lásce k bližnímu? Raději ještě k útěku před bližním a k lásce k dálnému, k nejvzdálenějšímu!
Vyšší než láska k bližnímu jest láska k nejvzdálenějšímu a příštímu; vyšší ještě než láska k člověku jest mi láska k předměstům a přízrakům.
Přízrak, jenž před tebou běží, bratře můj, jest krásnější než jsi ty; proč mu nedáš svého masa a kostí svých? Ale ty máš strach a běžíš k svému bližnímu.
Sami sebe nesnesete a nemilujete se s dostatek: i svádíte bližního k lásce a rádi byste se pozlatili jeho omylem.
Raději bych, abyste nesnesli společnosti všelijakých bližních a jejich sousedů; pak by vám nezbylo, než abyste si sami ze sebe stvořili svého přítele a jeho překypující srdce.
Svědka k sobě zvete, chcete-li o sobě dobře mluviti; a jestliže jste ho svedli, by o vás dobře smýšlel, sami o sobě dobře smýšlíte.
Nelže jenom ten, kdo mluví proti svému vědění, nýbrž ještě více ten, kdo mluví proti svému nevědění. A tak o sobě mluvíte, stýkáte-li se s kým, a sebou samými obelháváte souseda.
Takto mluví blázen: "obcovati s lidmi kazí charakter, zvláště tomu, kdo ho nemá". Jeden chodí k bližnímu, že sám sebe hledá, a druhý, že by sám sebe rád ztratil. Vaše špatná láska k vám samým ze samoty vám dělá žalář.
Jsou to vzdálenější, kdož zaplatí za vaši lásku k bližnímu; a již, je-li Vás pět pohromadě, je vždycky nutno, aby někdo šestý umřel.
Ani vašich slavností nemiluji: příliš mnoho herců jsem při nich nalezl, a také diváci často se tvářili jako herci.
Nehlásám vám bližního, nýbrž přítele. Přítel vám budiž slavností země a předchutí nadčlověka.
Hlásám vám přítele a jeho přetékající srdce. Ale je třeba, by dovedl houbou být, kdo chce být milován srdci přetékajícími.
Hlásám vám přítele, v němž hotov je svět jako pod slupkou dobré jádro, - hlásám vám tvořícího přítele, který vždy může darovati hotový svět.
A jak se mu svět rozvinul, tak se mu zase v prstenech dohromady stáčí, jakožto vznikání dobra pomocí zla, jakožto vznikání účelů z náhody.
Budoucnost a dálka nejvzdálenější budiž ti příčinou tvého dneška: v svém příteli miluj nadčlověka jakožto svoji příčinu.
Bratří moji, k lásce k bližnímu vám neradím: radím vám k lásce k nejvzdálenějšímu.

Tak pravil Zarathustra.

O cestě tvůrčího

Chceš jíti do osamocení, bratře můj? Chceš hledati cestu k sobě samotnému? Ještě chvíli postůj a poslyš mne.
"Kdo hledá, sám se lehce ztratí. Každé osamocení jest provinění": tak mluví stádo. A dlouho jsi náležel k stádu.
I v tobě bude ještě zaznívati stáda hlas. A řekneš-li: "nemám již společného svědomí s vámi", bude to nářek a bolest.
Hleď, tuto bolest samu zrodilo ještě ono společné svědomí: a tohoto svědomí poslední třpyt se leskne ještě na tvém smutku.
Ale ty chceš jíti cestou svého smutku, cestou k sobě samotnému?
Nuž, ukaž mi své právo a svou sílu k tomu! Jsi nová síla a nové právo? Jsi prvý pohyb? Kolo ze sebe se roztáčející? Můžeš přinutit i hvězdy, aby obíhaly kol tebe? Ach, je tolik chtivosti po výšce! Tolik je křečí ctižádostivců!
Ukaž mi, že nejsi z chtivých a ctižádostivých! Ach, je tolik velkých myšlenek, jež nečiní více než činí měch: nadýmají a vyprazdňují.
Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti a ne, že jsi unikl jhu.
Jsi z těch, kdo směli uniknouti jhu? Jsou, kdož odhodili poslední svou cenu, když odhodili svou služebnost.
Osvobozen od čeho? Co Zarathustrovi po tom! Jasně však nechť mi věstí tvé oko: osvobozen k čemu?
Můžeš si sám určovati své zlo i své dobro a zavěšovati nad sebou svoji vůli jakožto zákon? Můžeš si sám být soudcem a mstitelem svého zákona?
Je hrozné býti o samotě se soudcem a mstitelem vlastního zákona.
Tak bývá hvězda vyvržena v pustý prostor a v ledový dech osamění.
Dnes ještě trpíš mnohými, ty jediný: dnes ještě máš celou svou odvahu i své naděje.
Ale jednou tě samota znaví, jednou tvá pýcha bude se hrbiti a tvoje odvaha bude skřípati zuby. Křičeti budeš jednou "jsem sám!"
Jednou nebudeš již viděti své výšky a nízkost svou shlédneš v přílišné blízkosti; tvá vznešenost sama jako přízrak ti nažene strachu. Křičeti budeš jednou: "Všechno je lež!"
Jsou pocity, jež osamělého chtějí zabit; nezdaří-li se jim to, nuže, pak samy jsou vydány na smrt! Ale dokážeš býti vrahem?
Znáš již, bratře můj, slovo "pohrdání"? A trýzeň své spravedlivosti, bys k těm byl spravedliv, kdož tebou pohrdají?
Nutíš mnohé, by změnili své smýšlení o tobě; to ti připočtou ke zlu. Přiblížil ses jim a šel jsi přece mimo: toho ti nikdy neprominou.
Vystupuješ nad ně: ale čím výše stoupáš, tím menším tě vidí oko závisti. Nejvíce však jest v nenávisti ten, kdo létá.
"Jak byste chtěli být spravedliví ke mně - tak musíš mluviti - já si volím vaši nespravedlivost za úděl, jenž mně je souzen".
Nespravedlivostí a špínou házejí po osamělém: chceš-li však,bratře můj, hvězdou býti, nesmíš jim proto svítiti méně!
A střez se dobrých a spravedlivých! Rádi ukřižují ty, kdož si vynalézají svou vlastní ctnost, - nenávidí osamělého.
Střez se též svaté prostoty! Nic jí není svatého, leda co prostné jest; ráda si také s ohněm hraje - s ohněm hranic.
A střež se i záchvatů své lásky! Příliš rychle vztáhne osamělý ruku k tomu, s kým se setká.
Leckomu nesmíš podati ruku, nýbrž jen pazour: a chci, aby tvůj pazour měl také drápy.
Ale nejhorší nepřítel, s kterým se můžeš setkati, budeš vždy sám sobě; sám na sebe číháš v doupatech a lesích.
Osamělý, kráčíš cestou k sobě samotnému! A mimo tebe samotna vede tvá cesta, i mimo tvých sedm ďáblů!
Kacířem budeš si sám a čarodějkou a věštcem a bláznem a pochybovačem a nesvatým a zlosynem.
Sám se chtěj spáliti ve vlastním svém plameni: jak by ses chtěl obnoviti, neshořel-lis dříve v popel!
Osamělý, kráčíš cestou tvůrčího: boha si chceš stvořiti ze svých sedmi ďáblů!
Osamělý, kráčíš cestou milujícího: sám sebe miluješ a proto sebou pohrdáš, jak jen milující pohrdají.
Tvořiti nechce milující, protože pohrdá! Co ví o lásce, kdo nebyl právě nucen pohrdati tím, co miloval! Se svou láskou a se svým tvořením jdi ve své osamocení, bratře můj; a pozdě teprve přibelhá se za tebou spravedlivost S mými slzami jdi ve své osamocení, bratře můj. Miluji toho, kdo tvořiti chce nad sebe sama a takto zaniká. -

Tak pravil Zarathustra.

O starých i mladých ženkách

"Proč se tak plaše plížíš soumrakem, Zarathustro? A co skrýváš úzkostně pod pláštěm?
Je to poklad, tobě darovaný? Či dítě, jež se ti zrodilo? Či kráčíš teď sám po cestách zlodějů, ty příteli zlých?" -
Věru, bratře můj! pravil Zarathustra, je to poklad, mně darovaný: malá pravda je to, co mám v rukou.
Ale nezpůsobná je jak děcko, a nesvírám-li jí ústa, křičí přehlásíte.
Když jsem dnes kráčel cestou svou samoten, v hodinu, kdy zapadá slunce, potkala mne stará ženka a mluvila takto k mé duši: "Mnoho Zarathustra promlouval též k nám ženám, nikdy však nám nehovořil o ženě." A já jí odvětil: "o ženě má se promlouvati jen k mužům."
"Též mně mluv o ženě, pravila; jsem stará dost, bych to hned zase zapomněla."
I byl jsem po vůli staré žence a pravil jsem jí toto: Všechno na ženě jest hádanka a všechno na ženě má jediné rozluštění: jeho jméno - těhotenství.
Muž je ženě prostředkem k cíli: účelem vždy je dítě. Čím však je žena pro muže?
Dvojí věc chce pravý muž: nebezpečí a hru. Proto chce ženu: nejnebezpečnější hračku.
Muž má býti vychováván k válce a žena k zotavení válečníkovu: vše ostatní je bláznovství.
Příliš sladkých plodů - těch se válečníkovi nechce. Proto chce se mu ženy; jet hořká i nejsladší žena.
Lépe nežli muž rozumí dětem žena, ale muž je více dítětem než žena.
V pravém muži skrývá se dítě: to si chce hrát Vzhůru, vy ženy, jen mi odkryjte dítě v muži!
Hračkou budiž žena, čistou a jemnou, jako drahokam budiž ozařována ctnostmi světa, jehož tu ještě není.
Paprsek hvězdy nechť se skví ve vaší lásce! Vaše naděje se jmenuj: "kéž porodím nadčlověka!"
Ve vaší lásce budiž statečnost! Svou láskou máte útočí ti na toho, kdo vám vnuká bázeň.
Ve vaší lásce budiž vaše čest! Jinak žena málo se vyzná ve věcech cti. Ale to budiž vaše čest: byste vždy milovaly více než jste milovány, byste nikdy nebyly druhými.
Muž nechť se bojí ženy, která miluje: tu jest ochotna ke každé oběti a vše ostatní jest pro ni bezcenné.
Muž nechť se bojí ženy, která nenávidí: neboť muž v hloubi své duše je pouze zlý, žena však je tam špatná.
Koho žena nenávidí nejvíce? - Takto pravilo železo magnetu: "tebe nenávidím nejvíce, že přitahuješ, ale nemáš dosti sil, bys k sobě přitáhl."
Mužovo blaho sluje: já chci. Ženino blaho sluje: on chce.
"Hle, teď právě svět se stal dokonalým!" - tak myslí každá žena, je-li poslušná celou svou láskou.
A žena musí poslouchati a hloubku nalézti k svému povrchu. Povrchem jest ženino nitro; pohyblivým bouřlivým povlakem na vodách mělkých.
Mužovo nitro však jest hluboké, jeho proud burácí v podzemských slujích: žena tuší jeho sílu, ale nechápe jí. -
Tu mi odvětila stará ženka: "Mnoho způsobného pověděl Zarathustra a najmě pro ty, kdož jsou k tomu s dostatek mlády.
Zvláštní věc: Zarathustra nemnoho ženy zná, a přece ví o nich pravdu! Je to proto, že u ženy nic není nemožného?
A teď vezmi v dík malou pravdu! Vždyť jsem pro ni dosti stará!
Zabal si ji a sevři jí ústa: sic bude křičeti přehlasitě,ta malá pravda!"
"Dej mi, ženo, svou malou pravdu!" pravil jsem. A takto promluvila stará ženka: "Jdeš k ženám? Nezapomeň na bič!" -

Tak pravil Zarathustra.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 25.08.2016

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Friedrich Wilhelm Nietzsche - Tak pravil Zarathustra (4)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­