ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Nietzsche Friedrich Wilhelm (*15.10.1844 - †25.08.1900)

­­­­

Tak pravil Zarathustra (2)

Zarathustrovy řeči

O třech proměnách

Tři proměny vám jmenuji ducha: jak duch se stává velbloudem, lvem velbloud a dítětem posléze lev.
Mnoho těžkého se naskýtá duchu, silnému, nosnému duchu, v němž přebývá úcta: po těžkém a nejtěžším volá jeho síla.
Co je těžké? tak se táže nosný duch, tak pokleká, podoben velbloudu, a chce, by se mu hodně naložilo.
Co je nejtěžší, vy bohatýři? tak se táže nosný duch, abych to na se vzal a těšil se svojí silou.
Zdaž to není toto: ponížiti se a tím zraniti svou pýchu? Dát zářiti své pošetilosti a tím své moudrosti se posmívati?
Či je to snad toto: loučiti se se svou pří, a na vítězství své slaví?
Stoupati na vysoké hory a pokušitele tam pokoušeti?
Či je to snad toto: živiti se žaludy a býlím poznání a pro pravdu hladověti v své duši?
Či je to snad toto: býti chor a nepřijímati těšitelů a vcházeti v přátelství s hluchými, kteří nikdy neslyší, čeho chceš?
Či je to snad toto: stoupati v špinavou vodu, je-li to voda pravdy, a neodháněti od sebe studených žab a horkých ropuch?
Či je to snad toto: milovati toho, kdo námi pohrdá, a podávati ruku strašidlu, chce-li nás polekati?
Vše toto nejtěžší na se béře nosný duch: podoben velbloudu, jenž nákladem obtěžkán pospíchá na poušť, tak pospíchá duch na svoji poušť.
Ale v nejosamělejší poušti nastává druhá proměna: lvem se tu stává duch, svobodu chce si ukořistiti a pánem býti ve své vlastní poušti.
Svého posledního pána si tu vyhledá: chce se znesvářit s ním i se svým posledním bohem, o vítězství chce s velikým drakem se rvát.
Kdo je ten veliký drak, jehož nechce již zváti duch pánem a bohem? "Musíš", tak sluje veliký drak. Duch lví však praví "chci".
"Musíš" leží mu v cestě, zlatem se blyštící šupinaté zvíře, a na každé šupině zlatitě se leskne "musíš!"
Tisícileté hodnoty se lesknou na těch šupinách, a takto dí nejmocnější všech draků: "všechna hodnota věcí - leskne se na mně".
"Všechna hodnota již byla stvořena, a všechna stvořená hodnota
- tou jsem já. Věru, již nemá býti žádného "Chci!" Tak mluví drak.
Bratří moji, k čemu je v duchu potřeba lva? Proč nestačí soumar, jenž se odříká a jenž uctívá?
Tvořiti nové hodnoty - toho ani lev ještě nesvede: ale svobodu si stvořiti k novému tvoření - to dovede síla lví.
Svobodu si stvořiti a posvátné Ne i k povinnosti: k tomu, bratří moji, je třeba lva.
Násilím právo si vzíti k novým hodnotám - toť nejhroznější násilí pro ducha nosného a uctivého. Věru, je mu to lupem, je mu to věcí loupežné šelmy.
Za své nejposvátnější měl kdysi v lásce své "Musíš": teď jest nucen i v nejposvátnějším nalézati blud a zvůli, aby si uloupil osvobození od své lásky: lva je třeba k tomuto lupu.
Ale řekněte, bratří moji, co že dovede dítě, čeho nesvedl ani lev? Proč se má loupežný lev ještě dítětem stát?
Nevinností je dítě a zapomenutím, je novým početím, je hrou, je kolem ze sebe se roztáčejícím, je prvým pohybem, je posvátným Ano.
Věru, ke hře tvorby, bratří moji, je třeba posvátného Ano: svou vlastní vůli chce potom duch, svůj vlastní svět si zbuduje, světu jsa ztracen.
Tři proměny jsem vám jmenoval ducha: kterak duch se stal velbloudem, lvem velbloud a dítětem posléze lev. -

Tak pravil Zarathustra. A tehdy dlel v městě, jež sluje "pestrá kráva".

O učebnách ctnosti

Velebili Zarathustrovi mudrce, jenž zná prý dobře mluviti o spánku i ctnosti: nad míru je prý za to vážen a odměňován, a všichni mladíci prý sedí před jeho učitelskou stolicí. K němu šel Zarathustra a se všemi mladíky seděl před jeho stolicí. A takto kázal mudřec: Úctu a stud míti k spánku! Toť nejprvnější! A vyhýbati se všem, kdo nespí dobře a v noci bdí! Stydlivý jest i zloděj vůči spánku: vždy se tiše krade nocí. Nestoudný však jest půlnoční strážce, nestoudně nosí svůj roh.
Není malým uměním spáti: je k tomu již třeba, po celý den bys bděl.
Desetkráte za den sám sebe přemoz: to ti dá dobrou únavu a jest mákem tvé duši.
Desetkráte zase sám s sebou se usmiř; neboť přemáhání je hořkost, a špatně spí neusmířený.
Desatero pravd najdi za den: sic i v noci budeš hledati pravdu, a tvá duše zůstane lačná.
Desetkráte za den se směj a bud vesel: sice tě v noci vyruší žaludek, ten otec mrzutosti.
Je nemnoho těch, kdož to vědí: ale je nutno míti všechny ctnosti, abys dobře spal. Promluvím křivé svědectví? Sesmilním?
Požádám děvky bližního svého? To vše by se špatně snášelo s dobrým opánkem.
A i kdo má všechny ctnosti, vyznej se ještě v jednom: ať i své ctnosti v pravý čas pošle spat.
Aby se spolu nehašteřily, způsobné ty ženušky! A to o tebe, neštastníče!!
Mír s bohem i sousedem: tak tomu chce dobrý spánek. A mír i se sousedovým ďáblem! Sic bude u tebe v noci obcházeti. Úctu a poslušnost vrchnosti: i vrchnosti křivé! Tak tomu chce dobrý spánek. Což mohu za to, že moc tak ráda chodí po křivých nohou?
Ten se mi vždy jmenuj nejlepším pastýřem, kdo svou ovečku vyvede na pastvu nejzelenější: tak se to snáší s dobrým spánkem.
Nechci mnoho poct ni velkých pokladů: tím se zanítí slezina. Ale špatně se spí bez dobrého jména a bez malého pokladu.
Malá společnost je mi vítanější nežli zlá: ale jen když přijde a odejde v pravý čas. Tak se to snáší s dobrým spánkem.
Velmi se mi též líbí chudí duchem: podporují spánek. Jsou blaženi, zvláště dáváš-li jim vždy za pravdu.
Tak ubíhá ctnostnému den. A přijde-li noc, bedlivě se střežím, bych spánku nevolal. Nechce býti volán spánek, pán to ctností!
Nýbrž přemýšlím, co jsem za den vykonal a vymyslil. Přežvykuje, táži se sám sebe, trpělivě jako kráva: co že bylo tvých desatero přemáhání?
A co že bylo desatero usmíření a desatero pravd a desatero veselostí, na nichž si pochutnalo mé srdce?
Takto rozvažuji, kolébán čtyřiceti myšlenkami, a náhle mne, nepřivolán, přepadne spánek, jenž pánem je ctností.
Spánek mi zaklepe na oko: a oko hned je těžké. Spánek se dotkne mých úst: a zůstanou otevřena.
Věru, měkkou chůzí ke mně přichází nejmilejší ten zloděj a ukradne mi mé myšlenky: a já stojím tupě jak tato stolice.
Ale nestojím pak dlouho: a ležím už. -
Když Zarathustra uslyšel mudrce takto kázati, zasmál se v nitru srdce: neboť vzešlo mu při tom světlo. A takto promluvil k srdci svému: Bláznem je mi tento mudřec se svými čtyřiceti myšlenkami: ale věřím rád, že se znamenitě vyzná v spaní.
Blažen již ten, kdo tomuto mudrci přebývá na blízku! Takový spánek je nakažlivý, i skrz tlustou stěnu nakazí.
Kouzlo přebývá i v jeho učitelské stolici. A nadarmo neseděli mladíci před kazatelem ctnosti.
Jeho moudrost jest: bdi, abys dobře spal. A věru, kdyby život byl bez smyslu, a kdybych nemohl voliti než nesmysl, byl by to i mně nesmysl nejdůstojnější volby.
Teď jasně chápu, co kdysi především hledali, když hledali učitele ctnosti. Dobrého spánku si hledali a k tomu ctností kvetoucích mákem!
Všem těmto velebeným mudrcům učených stolic byla moudrost spánkem beze snů: neznali lepšího smyslu života.
A i dnes jsou ještě někteří, jako tento kazatel ctnosti, a nejsou vždy tak poctiví: ale minul jich čas. A nemají dlouhého stání: a leží už.
Blahoslaveni tito ospalí: neb záhy budou klímat! -

Tak pravil Zarathustra.

O zahrobnících

Kdysi vymrštil i Zarathustra svůj blud směrem mimo člověka, jako všichni vyznavači záhrobí. Výtvorem boha trpícího a zmučeného zdál se mi tehdy svět.
Snem se mi tehdy zdál svět a básní boha se mi zdál, barevným dýmem před očima božského nespokojence.
Dobro i zlo a slast i strast a já i ty - barevným dýmem se mi zdálo to vše před stvořitelskýma očima. Tvůrce chtěl odvrátiti od sebe zraků svých - tu stvořil svět.
Je zmámenou slastí trpícímu, když odvrátí svých zraků od svého utrpení a sám sebe ztrácí. Zmámenou slastí a ztrácením sebe sama zdál se mi kdysi svět.
Tento svět, věčně nedokonalý svět, odraz věčného rozporu a odraz nedokonalý, zdál se mi kdysi zmámenou slastí, již cítil jeho nedokonalý tvůrce.
Tak vymrštil jsem kdys i já svůj blud směrem mimo člověka, jako všichni záhrobníci. Ale vskutku, mimo člověka?
Ach, bratří, ten bůh, jejž jsem stvořil, byl výtvorem člověka, byl šílenstvím člověka, jako všichni bohové!
Člověkem byl a jen ubohým kusem lidství a "já" : z vlastního popelu a žáru mi vzešlo to strašidlo, a věru! Nepřišlo mi z onoho světa!
Co se stalo, bratří moji? Přemohl jsem sebe, trpícího, svůj vlastní popel jsem nesl do hor, světlejší plamen jsem si vynašel. A hle!
Tu ono strašidlo ode mne ustoupilo!
Utrpením by mi teď bylo a trýzní by bylo uzdravenému, věřiti v taková strašidla: Utrpením by mi to teď bylo a ponížením.
Tak promlouvám k záhrobníkům. Utrpení to bylo a nemohoucnost - tím stvořena byla všechna záhrobí; a oním krátkým šílenstvím blaha, jehož zakusí jen ten, kdo trpí nejvíce. Mdloba to byla, jež jediným skokem, smrtelným skokem chce k nejzazšímu cíli, nebohá nevědomá mdloba, jež nechce už ani chtíti: ta stvořila všechny bohy a všechna záhrobí.
Věřte mi, bratří moji! Tělo to bylo, jež si nad tělem zoufalo,- to hmatalo prsty oblouzeného ducha po nejzazších zdech.
Věřte mi, bratří moji! Tělo to bylo, jež si nad zemí zoufalo, - to slyšelo k sobě promlouvati útroby jsoucna.
A tu chtělo hlavou proraziti nejzazší zdi, a nejenom hlavou, - chtělo na druhou stranu k "onomu světu".
Ale dobře jest ukryt před člověkem "onen svět", onen vylidněný nelidský svět, jenž jest nebeskou prázdnotou; a útroby jsoucna ani nemluví k člověku jinak, leč v podobě lidské.
Věru, těžko dokazatelné je všecko jsoucno, a těžko mu rozvázati jazyk. Rcete mi, bratří moji, zdaž nejpodivnější všech věcí není ještě nejlépe dokázána?
Ano, toto já a tohoto já rozpor a zmatek hovoří o svém jsoucnu ještě nejpoctivěji; to tvořící, chtějící, hodnotící já, jež jest měrou a hodnotou věcí.
A toto nejpoctivější jsoucno, já - to hovoří o těle, a chce ještě tělo, i když básní a blouzní a když třepetá zlámanými křídly.
Učí se stále poctivěji hovořiti, ono já: a čím více se učí, tím více nalézá slov a poct pro tělo a zemi.
Nové pýše mne naučilo mé já, a té pýše já učím lidi: by hlavu již nestrkali do písku nebeských věcí, nýbrž by ji svobodně nesli, pozemskou svou hlavu, jež vytvoří smysl země!
Nové vůli já učím lidi: by onu cestu chtěli, jíž slepě kráčel člověk, by ji schvalovali a stranou se již od ní neplížili jako choří a odumírající!
Choří to byli a odumírající, ti pohrdali tělem i zemí a vynalezli věci nebeské a spásné krůpěje krve: ale i tyto sladké a ponuré jedy brávali z těla a ze země!
Své bídě chtěli utéci, a hvězdy jim byly příliš daleko. I vzdychali: "O, by byly nebeské cesty, po nichž bychom se vplížili do jiného jsoucna a blaha!" - tu si vynašli své plíživé spády a krvavé lektvary!
Teď si připadali, nevděčníci, povzneseni nad své tělo i nad tuto zemi. Ale komu že děkovali za křeč i rozkoš svého povznesení? Svému tělu a této zemi.
Laskav je Zarathustra k chorým. Věru, nezlobí se na jejich projevy nevděku a útěchy. Nechť se uzdravují, nechť se přemáhají, nechť si vytvářejí vznešenější tělo!
Ani se nehněvá Zarathustra na uzdravujícího se, jenž něžně se ohlíží za svým bludem a o půlnoci se plíží kol hrobu svého boha: ale též jeho slzy jsou mi jen chorobou a chorým tělem.
Mnoho neduživého lidu bylo vždy mezi těmi, kdož básní a po bohu běsní; vztekle nenávidí poznávajícího i onu nejmladší z ctností, jíž jest jméno: poctivost.
Do zadu se stále ohlížejí po temných dobách: tehdy ovšem blud a víra byly čímsi jiným; zuření rozumu bylo bohorovností a pochybování bylo hříchem.
Příliš dobře znám tyto bohorovné: chtějí, aby se v ně věřilo, chtějí, aby pochybování bylo hříchem. Příliš dobře též vím, več sami věří nejlépe.
Věru, ne v záhrobí a v spásné krůpěje krve: nýbrž v tělo též oni nejlépe věří, a jich vlastní tělo jest jim jejich věcí o sobě.
Ale jest jim věcí neduživou: a rádi by vyletěli z kůže. Proto naslouchají kazatelům smrti a sami káží o záhrobích.
Raději mi, bratří moji, naslouchejte hlasu zdravého těla: hlas poctivější to a čistší.
Poctivěji a čistěji hovoří zdravé tělo, dokonalé a pravoúhlé: a hovoří o smyslu země. -

Tak pravil Zarathustra.

O těch, kdož povrhují tělem

Těm, kdož povrhují tělem, řeknu své slovo. Nemají mi pře-měniti sebe ani jiné, nýbrž jen vlastnímu tělu mají říci s bohem - a tak oněměti.
"Tělo jsem a duše" - tak mluví dítě. A proč nemluviti jako mluví děti?
Procitlý, vědoucí však praví: Tělo jsem a tělo a pranic více; a duše jest jen slova pro cosi na mém těle.
Tělo jest veliký rozum, mnohost s jediným smyslem, válka i mír, jeden ovčinec a jeden pastýř.
Nástrojem tvého těla, bratře můj, jest i malý tvůj rozum, jejž nazýváš "duchem"; je to malý nástroj, hračka je to tvého velkého rozumu.
Říkáš "já" a jsi hrd na to slovo. Ale větší věcí - ač tomu nevěříš - je tvé tělo a velký jeho rozum: ten jest "já" ve svých skutcích, ne ve svých slovech.
Co smysl cítí, co poznává duch, nemá nikdy cíle v sobě samotném. Ale smysl i duch ti namlouvají, že jsou všech věcí cílem: tak marnivé jsou.
Nástroji a hračkami jsou smysl a duch: za nimi ještě tkví pra-podstata. Prapodstata hledá též očima smyslů, naslouchá též ušima ducha.
Stále naslouchá prapodstata a hledá: srovnává, zdolává, dobývá, boří. Vládne; a ovládá i tvé já.
Za tvými myšlenkami a city, bratře můj, stojí mohutná vládkyně, neznámá moudrá bytost - ta sluje prapodstata. V tvém těle přebývá, tvým tělem jest.
Jest více rozumu v tvém těle, nežli v nejlepší tvé moudrosti. A kdož ví, k čemu právě tvé tělo má potřebí tvé nejlepší moudrosti?
Tvá prapodstata se směje tvému já i pyšným jeho skokům. "Čím jsou mi tyto skoky a lety myšlenky? tak promlouvá k sobě. Jsou oklikou k mému účelu. Na provázku vedu si své 'já', našeptávám mu jeho pojmy."
Prapodstata praví k já: "zde cit bolest!" A tu trpí a přemýšlí, jak by už netrpělo - a právě proto má přemýšleti.
Prapodstata praví k já: "zde cit rozkoš!" Tu se těší a přemýšlí, jak by se ještě často těšilo - a právě proto má přemýšleti.
Těm, kdož povrhují tělem, řeknu slovo. Z jejich povrhování pochází jejich uctívání. Co že stvořilo uctívání a povrhování a hodnotu a vůli?
Tvořivá prapodstata si stvořila uctívání a povrhování, stvořila si slast i strast. Tvořivé tělo si stvořilo ducha jakožto ruku své vůle.
Ještě v své pošetilosti a v svém povrhování, vy povrhovatelé tělem, sloužíte své prapodstatě. Pravím vám: vaše prapodstata sama chce zemříti a odvrací se od života.
Již nemá sil, činiti, co nejraději by chtěla: - tvořiti nad sebe samu. To by chtěla nejraději, toť celá její vznícená touha.
Ale teď se jí k tomu již připozdilo: - i chce vaše prapodstata zaniknouti, vy povrhovatelé tělem.
Zaniknouti chce vaše prapodstata, a proto jste se jali povrhovati tělem! Neb nemáte již dosti sil, byste tvořili nad sebe samy.
A proto teď nevrazíte na život i na zemi. Nevědomá závist jest v kosém pohledu vašeho povrhování.
Nejdu já vaší cestou, vy povrhovatelé tělem! Vy mi nejste mosty k nadčlověku! -

Tak pravil Zarathustra.

O vášních radostných a bolestných

Bratře můj, máš-li ctnost a je-li to ctnost tvá, nesdílíš se o ni s pranikým.
Ovšem, chceš ji jménem jmenovati a mazliti se s ní; chceš ji zatahat za ucho a mít s ní kratochvíli.
A hleď! Teď se o její jméno sdílíš s lidem, teď jsi se davem a stádem stal se svou ctností!
Lépe bys učinil, kdybys řekl: "nevyslovitelné jest a bezejmenné, co mé duši působí trýzeň a sladkost a co jest i hladem mých vnitřností."
Tvá ctnost budiž příliš vznešená pro důvěrnost jmen: a je-li ti již nutností, o ní mluviti, nestyď se, o ní se zajíkati.
Tedy mluv a zajíkej se: "to jest moje dobro, to miluji já, tak se mně to docela líbí, jedině tak chci já míti dobro." Nechci to za boží zákon, nechci to za lidský řád a za lidskou nutnost: nebudiž mi to sloupem, jenž ukazuje k nadsvětím a rájům.
Pozemská je to ctnost, kterou miluji: málo v ní moudrosti a nejméně jest v ní rozum lidí všech.
Ale tento pták si u mne vystavěl hnízdo: proto jej miluji a laskám, - teď sedí u mne na zlatých svých vejcích."
Tak se zajíkej a ctnost svoji chval.
Kdysi měl jsi vášně a zval jsi je zlými. Ale teď již nemáš nežli své ctnosti: ty vyrostly z tvých bolestných vášní.
Svůj nejvyšší cíl jsi těmto vášním na srdce kladl: tu se staly tvými ctnostmi, tvými vášněmi radostnými.
A kdybys i byl z rodu prchlivých nebo z rodu rozkošníků, z rodu vzteklých po víře či chtivých pomsty: konec konců všechny tvé vášně se staly ctnostmi, všichni tvoji ďáblové anděly.
Kdysi měl jsi v svém sklepení divoké psy: ale konec konců se proměnili v ptáky a v půvabné pěvkyně.
Ze svých jedů jsi svařil svůj balšám; dojil jsi svou krávu mrzutost, - teď piješ sladkého mléka jejího vemene.
A zlého teď nic už z tebe nevyrůstá, leda ono zlo, jež vyrůstá z boje tvých ctností.
Bratře můj, máš-li štěstí, máš jedinou ctnost a ne více: tak snáze přejdeš přes most.
Vyznamenává, míti mnoho ctností, ale těžký to úděl; a ledakdo šel na poušť a usmrtil se, že ho znavilo, býti bojem a bojištěm ctností.
Bratře můj, což válka a bitva jest zlá? Ale nezbytné jest toto zlo, nezbytná jest závist a nedůvěra i pomluva mezi tvými ctnostmi.
Hleď, jak dychtí každá z tvých ctností po nejvyšším: chce se jí celého tvého ducha, by byl hlasatelem jejím, chce se jí celé tvé síly v hněvu, v nenávisti a v lásce.
Žárlí ctnost na ctnost, a žárlivost je hrozná. I ctnosti mohou žárlením zahynouti.
Koho plamen žárlivosti obklopuje, ten, podoben štíru, naposled sám proti sobě obrátí otrávený bodec.
Ach, bratře můj, neviděls ještě nikdy, kterak ctnost sebe samotnu očerňuje a probodává?
Člověk jest cosi, co musí býti překonáno: a proto miluj své ctnosti - : neb jimi zahyneš. -

Tak pravil Zarathustra.

O bledém zločinci

Nechcete zabíjeti, vy soudcové a obětníci, dokud zvíře ne-přikývne? Hleďte, bledý zločinec přikývl: z oka mu mluví velké pohrdání.
"Mé já jest cosi, co má býti překonáno: mé já jest mi velké pohrdání člověkem": tak to mluví z tohoto oka.
Ze sám sebe odsoudil, byl jeho nejvyšší okamžik: nepusťte povzneseného zase zpět do jeho nížin!
Pro toho, kdo sám sebou tolik trpí, není vykoupení - leda rychlá smrt.
Vaše zabíjení, vy soudcové, budiž soucitem, ne pomstou. A zabíjejíce, dbejte, byste sami ospravedlňovali život!
Není dost na tom, že se smíříte s tím, jejž zabíjíte. Váš zármutek budiž láskou k nadčlověku: tak ospravedlníte, že jste sami ještě na živu!
"Nepřítel" máte říkati, ne však "zlosyn"; "chorý" máte říkati, ne však "padouch"; "blázen" máte říkati, ne však "hříšník".
A ty, červený sudí, kdybys ty nahlas pověděl, co všechno již jsi spáchal v myšlenkách, každý by křičel: "Pryč s tímto kalem a jedovatým červem!"
Ale jiná jest myšlenka, jiný je skutek, jiný jest obraz skutku. Neběží mezi nimi kolo důvodu.
Obraz zavinil, že zbledl tento bledý člověk. Byl stejného růstu se svým skutkem, tehdy když jej páchal: obrazu jeho však nesnesl, když spáchán byl.
Stále se pak viděl pachatelem jediného skutku. Šílenstvím to zvu: výjimka se mu zvrátila v podstatu.
Čára zmámí slepici; rána, kterou ťal, zmámila jeho nebohý rozum - šílenstvím po činu to zvu.
Slyšte, vy soudcové! Jest ještě jiné šílenství: šílenství před činem. Ach, nevlezli jste mi dosti hluboko do této duše!
Takto praví červený sudí: "k čemu že vraždil tento zločinec? Loupiti chtěl." Já však vám pravím: jeho duši chtělo se krve, ne loupeže: žíznil po štěstí nože!
Jeho nebohý rozum však nepochopil tohoto šílenství a přemluvil ho. "Co záleží na krvi! pravil; nespácháš při tom alespoň loupež? Nepomstíš se?"
I naslouchal svému nebohému rozumu: jak olovo naň doléhala jeho řeč, - tu loupil, an vraždil. Nechtěl se styděti za své šílenství.
A teď zase na něm leží olovo jeho viny, a zase jeho rozum je tak neohebný, tak ochromen, tak těžký.
Kdyby jen hlavou mohl zatřásti, svalilo by se jeho břímě: kdo však zatřese touto hlavou?
Čím je tento člověk? Hrstkou chorob, jež duchem sahají ven do světa: tam chtějí lapiti svůj lup.
Čím je tento člověk? Klubkem divokých hadů, kteří zřídka mají u sebe samotných pokoj, - tedy sami pro sebe se vydávají na cestu a hledají po světě lup.
Pohleďte na toto bědné tělo! Čím trpělo, po čem prahlo, to si vykládala bědná tato duše za rozkoš vraždy a chtivost po štěstí nože.
Kdo dnes onemocní, toho přepadá zlo, jež dnes je zlé: chce ublížiti tím, co ubližuje jemu. Jiné však byly časy, jiné bylo dobro a zlo.
Kdysi bylo pochybování zlé, zlá byla vůle k prapodstatě těla. Tenkráte choří se stávali kacířem a čarodějkou: jakožto kacíř a čarodějka snášeli utrpení a působit je chtěli.
To však nevchází do vašich uší: prý to škodí vašim dobrým lidem, pravíte mi. Ale co mi záleží na vašich lidech dobrých!
Mnoho na vašich dobrých lidech mi působí hnus, a věru, ne jejich zlo. Vždyť bych si přál, aby měli šílenství, jímž by zahynuli, jako tento bledý zločinec!
Přál bych si věru, by jejich šílenství slulo pravdou či věrností či spravedlivostí: oni však mají svou ctnost, aby dlouho a v bídném pohodlí byli na živu.
Jsem zábradlím nad proudem: chyt se mne, kdo chytit se mne může! Vaší berlou však nejsem. -

Tak pravil Zarathustra.

O čtení a psaní

Ze všeho, co je psáno, miluji jen to, co kdo píše svou krví. Piš krví: a zvíš, krev že je duchem.
Nelze snadno rozuměti cizí krvi: v nenávisti mám čtoucí zahaleče. Kdo čtenáře zná, pro čtenáře nic už nedělá. Ještě sto let čtenářů
- a duch sám zatuchne. To, že kdokoli smí se učiti číst, nezkazí posléze jen psaní, než i přemýšlení.
Kdysi duch byl, bohem, pak se stal člověkem, ba nyní stává se - luzou.
Kdo píše krví a průpovědmi, nechce, aby ho čtli, nýbrž by se mu učili na paměť.
V horách je nejbližší cesta s vrcholu na vrchol: ale k tomu je třeba, bys měl dlouhé nohy. Průpovědi mají býti vrcholy: a ti, k nimž se mluví, lidé velcí a vysoce vzrostlí.
Vzduch řídký a čistý, nebezpečenství blízko a v duchu samou radostnou zlobu: tak se to dobře vespolek snáší.
Chci kolem sebe mít skřítky, neb jsem odvážný. Odvaha, jež zaplašuje příšery, sama si vytváří skřítky, - odvaha chce se smát
Já již necítím s vámi: toto mračno, jež vidím pod sebou, tato čerň a tato tíha, které se směji, - právě to jest mračno vašich bouřek.
Vzhlížíte vzhůru, toužíte-li po povznesení. A já shlížím dolů, protože povznesen jsem.
Kdo z vás dovede se smát a spolu být povznesen?
Kdo stoupá po nejstrmějších horách, směje se všem truchlochrám i truchlo-vážnostem.
Odvážnými, bezstarostnými, výsměšnými, násilnickými - tak nás chce moudrost: je ženou a nemiluje nikdy než muže válečníka.
Pravíte mi: "těžko snášeti život". Ale k čemu byste dopoledne měli svou pýchu a k večeru svou oddanost?
Těžko snášeti život: ale nebuďte mi přece tak mazliví! Jsme všichni dohromady oslové a oslice a máme vzít pěkně na sebe svůj náklad.
Co nám společného s růžovým poupátkem, které se chví, že kapka rosy mu leží na těle? Pravda: milujeme život, že jsme uvykli ne životu, než milování. Je vždy něco bláznovství v lásce. Ale vždy také něco rozumu
V bláznovství.
A též mně, jenž životu přeji, zdá se, že motýl i bublina i co se jiní podobá mezi lidmi, ví o štěstí nejvíce.
Vidět, jak se třepotají ony pošetilé půvabné pohyblivé dušičky - to svádí Zarathustru k slzám a písním.
Jen v toho boha bych věřil, který by uměl tančit.
A když jsem viděl svého ďábla, shledal jsem Ho vážným, důkladným, hlubokým, slavnostním: byl to duch tíže - jím padají všechny věci.
Nikoli hněvem, leč smíchem se zabíjí. Vzhůru, zabme ducha tíže!
Naučil jsem se chodit: od té doby si nebráním v běhu. Naučil -jsem se létat: od té doby nechci býti teprve strkán, mám-li se hnouti.
Teď jsem lehký, teď letím, teď sebe zřím pod sebou, teď bůh mým nitrem tančí. -

Tak pravil Zarathustra.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 17.12.2013

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Friedrich Wilhelm Nietzsche - Tak pravil Zarathustra (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­