ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Wallace Edgar (*01.04.1875 - †10.02.1932)

   
­­­­

V hadím objetí

  • přeložil Miloš Maixner (1928, nakladatelství Altrichter)
  • původně vyšlo pod názvem Tři spravedliví (1921, Again the Three Just Men)
  • jedná se o detektivku populárního anglického autora
  • román V hadím objetí představuje komplikovaný postup proti zločincům, jejichž identitu, motiv i vražednou metodu Spravedliví od samého začátku znají; oběti jsou nacházeny otráveny hadím jedem, s nepatrnými stopami po uštknutí, ale hada nikdy nikdo neviděl; navíc se k obětem nikdo ani těsně nepřiblížil...

1
Firma Oberzohnova

"520 liber šterlinků ročního platu. Hledá se k nastoupení ihned: Laboratorní sekretářka (dáma), mladá. Není potřebí předchozí zkušenosti, ale je nutno předchozí uznané studium se zkouškami z fyziky a elementární neorganické chemie. Přednost obdrží dáma z rodiny ve vědeckém světě již poněkud známé. Nabídky dopisem Box 9754, Denní Megafon. Bude-li žadatel vyzván ke schůzce se zaměstnavatelem, bude zaplaceno cestovné do každé stanice do 150 mil od Londýna."

Dobrý přítel poslal jeden výtisk novin obsahujících tento inzerát na Heavytreeský dvorec a obtáhl inzerát modrou tužkou.
Mirabella Leicesterová našla noviny na lavičce v síni, když se vracela od krmení kuřat, a pomyslila si, že je asi poslal alingtonský pozemkový agent, jenž tak vytrvale obracel její pozornost na inzerenty, hledající ke koupi levné statky. Byla to jeho praxe. Měla pocit, že ho mrzí její přítomnost v kraji a že se snaží nahradit ji majitelem méně postiženým chudobou.
Roztrhla pásku zaprášeným palcem a ovšem obrátila pozornost k inzerátům, myslíc na umíněného agenta. Její zrak přelétl kvapně sloupec: Koupě. Bylo tu několik "pánů, hledajících ke koupi malý statek v dobrém kraji", ale žádný se nehodil na její věc a Mirabella se již divila, proč agent, jenž byl známý držgrešle, vydal dvě a půl penny za noviny a poštovné, když její oko nalezlo modře označený inzerát.
"Sláva!" řekla Mirabella a její rudé rty se pootevřely vzrušením.
Teta Alma vzhlédla od své knihy novinových výstřižků udivena rychlým vstupem Mirabelliným, jež vrazila chvatně do pokoje.
"Já!" řekla dramaticky a položila prst efektně na inzerát. "Jsem mladá - nemám vůbec žádné zkušenosti - mám své vysvědčení z vyšší školy - a tati byl přece něčím ve vědeckém světě. A, Almo - my jsme zrovna sto čtyřicet mil od Londýna."
"Můj bože," řekla teta Alma, dáma to, jejíž hubené a odstrašující vzezření bylo postrachem prodavačů a dělníků chodících po práci krajem, ačkoliv sotva kdy byly které punčochy upleteny vlídnější ženou, než byla teta Alma.
"Není to báječné? To rozlušťuje všechny naše obtíže. Pronajmeme dvorec Markovi, nastěhujeme se do bytu v Bloomsbury... budeme si moci dovolit týdně jednou či dvakráte do divadla..."
Alma četla inzerát po druhé.
"Vypadá to dobře," řekla s navyklou opatrností, "ačkoliv se mi nijak nelíbí myšlenka, že máš pracovat pro cizího, drahoušku. Tvůj drahý otec..."
"Byl by mne hnal už do města, a já bych si musela to místo zajistit ještě dnes večer," řekla Mirabella s rozhodností.
Ale Alma si tím nebyla tak jista. Londýn byl pln nástrah a léček a v jeho ulicích a temných průchodech číhalo bezejmenné, ošklivé zlo a ničemnost. Teta Alma sama nikdy nešla do Londýna bez protestu.
"Byla jsem tam před lety, zrovna když ti strašliví 'Čtyři spravedliví' řádili, má drahá," a Mirabella, jež milovala tetu Almu, vyslechla znovu již tolikráte vyprávěný příběh. "Drželi v hrůze celý Londýn. Člověk nemohl vyjít večer, aby byl jist, že se vrátí domů živ... A pomyslíme-li si, že dostali úplnou milost! To přece znamená povzbuzovat zločin!"
"Má drahá," řekla Mirabella a bylo to její vždy opakovanou odpovědí, "ti lidé vůbec nebyli zločinci. Byli to hrozně bohatí lidé, kteří věnovali život, aby trestali nejhorší zločince, které si zákon nechává uniknout skrze své staré špinavé a mastné prsty. A dostali milost za báječné výzvědné služby, které vykonali za války - jeden z nich pracoval po celé tři měsíce v samé německé válečné kanceláři. - A vůbec nejsou čtyři, byli jenom tři. A já bych je hrozně ráda viděla - jsou to dojista roztomilí lidé."
Ale když se teta Alma ošklíbla, byla opravdu ošklivá, a Mirabella odvrátila zrak.
"Ať tomu je, jak chce, nejsou teď v Londýně, drahá," řekla, "a budeš tam moci spát docela klidně v noci."
"A co je s tím hadem?" zeptala se slečna Alma Goddardová hrozebně.
Nuže, bylo-li vůbec něco, čeho připomínku nevítal nikdo, kdo se chystal k návštěvě Londýna, pak to byl jistě "had".
Šest milionů lidí vstávalo každého jitra z loží, otevíralo noviny a hledalo zprávy o hadu. Osmnáct deníků nevynechalo ani jediného dne, aby nepověděly svým čtenářům, že poplach byl nesmyslný a dětinský a že je jen údivným dokladem nervózních sklonů doby. A zároveň uveřejňovaly v pravidelných obdobích podrobné zprávy o černé mambě, o jejích zvycích a její obzvláštní smrtonosnosti, a udržovaly značně velký štáb vážných zpravodajů k "zpracování a vypátrání té věci".
Černá mamba, nejsmrtonosnější ze všech afrických hadů, uprchla ze zoologické zahrady jedné chladné, mlhavé březnové noci. A jejím přirozeným a definitivním koncem měla být podle pravidel třířádková zpráva, po níž měla nazítří následovat další třířádková zpráva v novinách, sdělující, že byl had nalezen mrtvý na zmrzlé zemi, neboť žádná mamba nemůže žít za teploty nižší nežli 75 °F. Ale tato druhá zpráva se v novinách nikdy neobjevila. Zato nalezl 2. dubna strážník muže, svinutého do sebe u dveří domu na Ormském náměstí. Ukázalo se, že to je dobře známý a dle všeho bohatý bankéř jménem Emmett. Byl mrtev. Na jeho opuchlé tváři byly nalezeny dvě maličké píchnuté ranky, a vynikající učenec, jenž byl přibrán k případu, podal dobrozdání, že muž zemřel hadím uštknutím, a to uštknutím zvláště jedovatého a smrtonosného hada. - Noc byla velmi studená. Bankéř byl sám v divadle. Jeho šofér prohlásil, že opustil svého pána, když vystupoval v nejlepší náladě ke svým dveřím. Klíč nalezený v ruce mrtvoly ukazoval, že byl muž uštknut jistě ještě dříve, nežli šofér otočil vůz. Když pak bylo pátráno v jeho věcech, shledáno, že byl beznadějně ruinován. Velké obnosy, které vyzdvihl před šesti měsíci ze své banky, zmizely.
Londýn se sotva vzpamatoval z tohoto otřásajícího překvapení, když had uštkl podruhé. Tentokráte v lidnaté ulici a zvolil si skrovnou oběť, ač nikterak oběť prostou vší viny. Bývalý trestanec jménem Sirk, tulák bez domova, byl uzřen hlídačem v parku, jak klesá poblíže sochy Achillovy v Hyde Parku. Když k němu hlídač došel, byl již mrtev. Tentokráte zanechal had svoji známku na hřbetu ruky - dvě malé bodné ranky blízko vedle sebe.
O měsíc později padl hadu za oběť třetí muž. Byl to úředník Anglické banky, ctihodný a vážený muž, jejž viděli, jak upadl vpřed na tvář v podzemní dráze a jenž přinešen do nemocnice shledán mrtvým - po hadím uštknutí.
A tak se had stal předmětem denní hrůzy a jeho pochmurná pověst šířila se daleko - až do klidného venkovského dvora v Heavytree.
"Žvást!" řekla Mirabella, ale se záchvěvem. "Almo, přála bych si, kdybys tyhle hrozné věci neschovávala do téhle své knihy."
"Znamenají život," řekla Alma střízlivě. "Kdy nastoupíš své místo?" optala se pak, jako by šlo o jistou věc. A Mirabella se zasmála.
"Začneme pěkně od začátku - požádáme nejdříve o to místo," řekla prakticky. "A nemusíš se pouštět do pakování kufrů hned teď - dost a dost času potom!"
Hodinu poté zastavila mimojdoucího obecního listonoše a dala mu dopis.
A to bylo počátkem dobrodružství, jež obsáhlo tolik životů a osudů, jež přivedlo Tři spravedlivé na pokraj zničení a jež mělo jednoho dne změnit samý střed Londýna ve skutečné bitevní bojiště.

+++

Dva dny po odeslání dopisu přišla odpověď, psaná strojem, podivuhodně osobitá a místy podivně stylizovaná. Bylo to vysvětlitelno a omluvitelno cizinstvím, neboť hlavička dopisního papíru zněla

OBERZOHN & SMITTS,
obchodní a vývozní dům.

Tři dny nato vystoupila Mirabella Leicesterová z omnibusu v City Road a vstoupila do velmi neimpozantní Brány romantismu, a nedaleko čekající šofér, jenž ji viděl vstupovat, dohonil ji v chodbě domu.
"Promiňte mi, madam - jste snad paní Carterová?"
Mirabella nevypadala jako paní.
"Ne," řekla. "Jsem Mirabella Leicesterová."
"Ale jste ta dáma z Herefordu... co žije s matkou v Telford Parku?"
Muž byl zřejmě vzrušen a Mirabella nemohla se naň hněvat pro toto obtěžování. Měl patrně rozkaz vyhledat cizinku a byl pln obavy, aby jí nepropásl.
"To je omyl, milý pane, já žiji v Heavytreeském dvorci v Daynhamu, se svou tetou."
"Jmenuje se Carterová?"
Mirabella se zasmála. Mužova důkladnost byla zábavná.
"Ne - slečna Alma Goddardová. - Jste teď spokojen?"
"Pak nejste tou dámou, slečno, čekám na ni, abych ji odvezl a mám ji chytit."
A šofér se vzdálil s omluvnou poklonou.
Dívka čekala deset minut v ozdobném předpokoji, nežli se vrátil bledý mladík s tuhým, kartáčovitým vlasem a velkými brýlemi bez obruby, jenž ji šel ohlásit. Měl velkou, širokou, bezvýraznou a nezdravou tvář. A Mirabella si všimla, že všichni muži, které uviděla v těchto místnostech, měli stejný ráz. Velcí těžcí muži, kteří činili dojem, jako by byli právě odvoláni od jakéhosi velmi naléhavého díla, aby se zabývali směšnou malicherností jejích dotazů. Byli to nemluvní muži, zírající se slavnostní vážností skrze tlustá skla brýlí a kývali nebo vrtěli hlavami podle toho, jak chvíle žádala. Čekala, že se setká s cizinci u firmy Oberzohn & Smitts, s Němci, patrně, a byla později překvapena, když shledala, že jsou jak šéf závodu, tak celý personál Švédy.
Bledý mladík, věren tradičním zvyklostem domu, neřekl ničeho. Pokynul jí s malým pohozením hlavou a Mirabella vstoupila do většího pokoje, kde sedělo půl tuctu mužů u půl tuctu psacích stolů a psali zuřivě s nosy přilepenými krátkozrace ke knihám a papírům, svěřeným jejich péči. Žádný z nich nevzhlédl, když procházela ohradou po pas vysokou, která dělila návštěvníky od štábu závodu. Na stěně mezi dvěma okny visela veliká mapa Afriky s velkými zelenými skvrnami. V jednom koutě pokoje stál tucet mohutných sloních klů, každý opatřen přivěšeným tuhým lístkem. Byl tu model parní lodi ve skleněné skříni na okenní římse a na druhé jakási hrubě řezaná dřevěná modla domorodé práce divošské.
Mladík se zastavil před těžkými dveřmi z růžového dřeva a zaklepal. Odpověděl mu hluboký hlas a mladík otevřel dveře a ustoupil stranou, aby ji nechal projít. Byl to obrovský pokoj, kam vstoupila - to bylo slovo, jež jí ihned napadlo jako nejpřiměřenější -, a rozsáhlost místnosti byla ještě zdůrazněna téměř úplným nedostatkem všeho nábytku. Velmi malý ebenový psací stůl, dvě velmi malé židle a dlouhá úzká skřínka s policemi, bez dveří, zasazená do úzkého výklenku, bylo vše, co viděla ze zařízení pokoje. Vysoké stěny byly pokryty zlatou papírovou tapetou. Čtyři jasně červené příční trámy nesly černý strop a podlaha byla úplně pokryta hluboce purpurovým kobercem. Nad anglickým krbem bylo cosi, co vypadalo jako mapa, svinutá na mechanicky otáčivém válci - dlouhá tenká šňůra visela od římsy dolů a končila na dosah ve třapec.
Celý pokoj se svým nedostatkem zařízení byl tak neočekávaným pohledem, že dívka stanula, zírajíc od stěn ke stropu, až uzřela, že jí její průvodce dává naléhavá znamení, a teprve pak se hnula k muži, jenž stál obrácen zády k malému ohni, hořícímu v postříbřeném ohništi.
Byl vysoký a šedivý. Její prvým dojmem byl dojem ohromně vysokého čela. Žlutě bledá tvář byla velmi dlouhá, a když se přiblížila, uviděla, že je pokryta bezpočetnými čarami, vráskami a brázdami. A přece vypadal tak, že ho odhadovala na padesát, pokud nepromluvil - a pak viděla, že je o mnoho starší.
"Slečna Mirabella Leicesterová?"
Jeho angličtina nebyla zcela dokonalou. Výslovnost byla velmi rozvážná a trochu šišlal.
"Sedněte, prosím. Jsem doktor Eric Oberzohn. Nejsem Němec. Obdivuji se Němcům, ale jsem Švéd. Stačí vám to k upokojení?"
Dívka se zasmála, a když se Mirabella Leicesterová zasmála, méně vnímaví muži nežli byl dr. Eric Oberzohn zapomněli na všechna svá jiná zaměstnání. Nebyla příliš veliká, ale její štíhlost a její dokonalá, souměrná postava činila, že vypadala veliká. Ve tváři a jasných šedých očích měla cosi ze vzdušného venkova. Patřila do zahrad, kde jabloňový květ visel na holých větvích jako těžký sníh; a k chladným potokům, bublajícím šumně pod hlohovými ploty a keři. Dubnový sluneční svit zářil v jejích očích a jarní samet luk byl neodlučitelným od jejích nohou.
Pro dr. Oberzohna byla děvčetem v modrém anglickém krejčovském kostýmu. Viděl, že má malý klobouček s rovnou střechou, jenž vroubil její obličej právě nad čarou jejího obočí, když je zdvihla. Němec by byl viděl vše, protože Němec je beznadějně sentimentálním. Doktor Oberzohn nebyl Němcem. Nenáviděl sentimentálnost.
"Neposadíte se? - Máte vědecké vzdělání?"
Mirabella zavrtěla hlavou.
"Nemám," vyznala žalostně. "Ale mám zkoušky v oborech, které jste uvedl ve svém inzerátu."
"Ale váš otec - ten byl učencem?"
Přikývla vážně.
"Ale ne velikým učencem," řekl doktor. "Anglie a Amerika neplodí takových mužů. Ach - nemluvte mi o vašich Kelvinech, Edisonech a Newtonech! Byli to neúplní, tupí lidé, těžkopádní lidé - nebylo v nich ohně."
Byla trochu zaražena, ale zároveň ji to náramně bavilo. Jeho chladné pohrdání muži, kteří byli nesporně váženi v celém vědeckém světě, bylo zcela zřejmě docela upřímným.
"Ale teď mluvme o vás," řekl doktor. Posadil se na tvrdou židli s kolmým, vysokým opěradlem u malého psacího stolu.
"Bojím se, že toho je velmi málo, co vám mohu povědět, doktore Oberzohne. Žiji se svou tetou ve dvorci v Heavytree v Gloucesteru a máme byt zde v Doughty Courtu. Moje teta a já máme malý důchod - a to je, myslím, vše."
"Pokračujte, prosím," řekl tónem muže zvyklého rozkazovat. "Povězte i o svých pocitech, když jste obdržela můj dopis - přeji si poznat vaši mysl. To je způsob, jak si vytvářím všechna svá mínění o lidech. A to je způsob, jak jsem vytvořil svoje ohromné jmění. Analýzou myslí."
Očekávala mnoho zkoušek. Zkoušku z elementární vědy. A snad i zkoušku ze psaní na stroji (a té se bála nejvíce). Ale ani na okamžik nepomyslila, že květnatý dopis, zvoucí ji, aby se představila v kanceláři pp. Oberzohna & Smittse v City Road, povede k pokusu v psychoanalýze.
"Mohu vám říci toliko, že jsem byla překvapena," řekla a ztvrdlý rys jejích úst byl by mu pověděl velmi mnoho, kdyby byl skutečně tím znalcem lidské povahy, jak tvrdil. "Ovšem, plat se mi líbí - deset liber týdně je tak vysoký plat, že si nemohu myslit, že jsem vhodně kvalifikována -"
"Jste kvalifikována." Jeho drsný hlas stal se ještě pronikavějším, když promluvil, aby jí dodal toto přesvědčení. "Potřebuji laboratorní sekretářku. Vy jste kvalifikována -," zaváhal a pak pokračoval - "z důvodů ušlechtilého původu. A pak -," zaváhal opět na zlomek vteřiny, "a pak pro své všeobecné vzdělání a vychovanost. Vaše povinnosti počnou brzy!" Zamával dlouhou, suchou rukou ke dveřím v koutě pokoje. "Ujměte se svého místa ihned," řekl.
Dlouhá tvář, groteskně vysoké čelo, cibulovitý nos a veliká, zkroucená a nepravidelná ústa zdály se vesměs spolupůsobit, když promluvil. V jednom okamžení bylo čelo přeplněno vráskami a brázdami - okamžik poté bylo poměrně hladké. Konec jeho nosu pohyboval se nahoru a dolů při každém slově a jedině jeho malá, hluboce vpadlá očka zůstávala pevná, bez mrknutí. Viděla již oči jako tyto, hnědé a patetické. Nač jí připomínaly? - Jeho poslední slova ji přivedla na pokraj zděšení.
"Oh, já nemohu počít ještě dnes," řekla v úleku.
"Dnes - anebo nikdy," řekl s výrazem rozhodnuté určitosti.
Byla postavena před krizi. Plat byl více nežli žádoucím. Byl nutností. Dvorec se sotva zaplatil, neboť Alma nebyla nejlepší správkyní. A důchod se neustále menšil. Minulého roku společnost, do níž bylo vloženo její malé jmění, nevyplácela dividendy a ona byla nucena vzdát se prázdnin ve Švýcarech.
"Začnu tedy ihned!" Bylo jí zatít zuby, aby učinila toto rozhodnutí.
"Velmi dobře. To je, co si přeji."
Mluvil s ní dosud, jako by byla ne osobou, ale veřejným shromážděním. Vstav se židle, otevřel dvířka v rohu pokoje a Mirabella vešla do menšího pokoje. Viděla již laboratoře, ale žádnou tak pěkně vypravenou jako tato - police za policí plná bílých porcelánových kelímků a váziček a lahvic z broušeného skla s nápisy, udávajícími obsah vyleptaným ozdobným písmem. Pultový stůl při jedné stěně po celé délce pokoje nesl všemožné přístroje srovnané v nejlepším pořádku. Uprostřed pokoje byl dlouhý stůl se skleněnou deskou a na něm byly pod prachuvzdornými skleněnými příkrovy jemné přístroje a nástroje, od jemných vah, o nichž věděla, že je možno jimi vážit zrnka prachu, až po elektrické stroje, tak složité, že jí při pohledu na ně klesalo srdce.
"Co mám dělat?" ptala se sklesle.
Vše bylo tak krásně nové. Byla jista, že upustí některou z těchto krásných nádobek. Všechno vědění a všechna učenost ze školní laboratoře náhle vyprchaly z její hlavy a zanechaly po sobě velmi citelnou prázdnotu.
"Budete pracovat." Ku podivu, zdálo se jí, že je doktor na okamžik právě tak zmaten jako ona sama. "Nejdříve - množství. V každé nádobě a lahvi je nějaké množství. Mnoholi? Kdož ví! Minulá sekretářka byla nedbalá a hloupá. Nevedla vůbec záznamů. Někdy si přijdu pro něco - a není to tam! Vše spotřebováno - pryč. To je velmi smutné."
"Přejete si, abych udělala inventář zásob?" ptala se a její naděje stouply nad prostotou úlohy.
Vah a odměrek tu bylo dost a dost. Odměrky stály v řadě jako fronta vojáků, srovnány podle velikosti a obsahu. A vše bylo velmi nové, velmi čisté. Byl pach schnoucího laku v pokoji, jako by byl celý pokoj nově natřen.
"To je vše," řekl muž s dlouhým obličejem.
Vsunul ruku do kapsy šosatého kabátu a vytáhl velikou tobolku. A z té vyjmul dvě nové bankovky.
"Deset liber," řekl krátce. "Platíme předem. - Jest jen ještě jedno, co si přeji vědět," řekl. "Týká se to vaší tety. Je v Londýně?"
Mirabella zavrtěla hlavou.
"Ne, je na venkově. Myslila jsem, že se hned odpoledne vrátím, a budu-li přijata, měli jsme přijít do Londýna zítra."
Sešpulil své tlusté rty. Hleděla upoutána jeho čelem, svraštělým spoustou vrásek, jak přemýšlel. "Bude to pro ni něco velmi nervózního, zůstanete-li dnes přes noc v Londýně?" zeptal se.
Usmála se a zavrtěla hlavou.
"Ne. Zůstanu v našem bytě. Zůstala jsem tam už často a docela sama, ale ani toho nebude potřebí. Budu jí telegrafovat, aby přijela nejbližším vlakem."
"Počkejte!" Zdvihl efektně ruku a odběhl do svého pokoje. Vrátil se se složkou telegrafních formulářů. "Napište svůj telegram," velel. "Zřízenec jej dá ihned na poštu."
Vzala vděčně formuláře a napsala svoji zprávu a výzvu.
Doktor Oberzohn se uklonil, šel ke dveřím, uklonil se znovu, a dveře se za ním zavřely.
Na štěstí pro klid své mysli Mirabella Leicesterová neměla příčiny jít na potaz ke svému zaměstnavateli anebo otevřít dveře. Kdyby to byla učinila, byla by objevila, že byly zamčeny na zámek. A telegram, jejž napsala, byl teď už hromádkou scvrklého černého popela na ohništi pokoje páně Oberzohnova.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 15.09.2020

­­­­

Diskuse k úryvku
Edgar Wallace - V hadím objetí







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­