ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Ajtmatov Čingiz (*12.12.1928 - †10.06.2008)

   
­­­­

Džamila

- 1961, přeložila Stáňa Síbrtová
- úryvek

Na nádraží jsme tentokrát přijeli mnohem dřív než obvykle, zato koně byli zpěněni. Danijar hned začal tahat pytle. Těžko říci, kam tak pospíchal a co se dělo v jeho nitru. Když kolem nás projížděly vlaky, zastavoval se a provázel je dlouhým zádumčivým pohledem. Džamila se také dívala stejným směrem, jako by tušila, co mu táhne hlavou.
"Pojď sem na chvilku! Kůň má volnou podkovu, pomoz mi ji strhnout!" zavolala na Danijara.
Když Danijar strhl podkovu z kopyta stisknutého mezi koleny a napřímil se, řekla Džamila tiše, hledíc mu do očí:
"Copak ty to nechápeš?... Jako bych byla jen já na světě!"
Danijar beze slova odvrátil oči.
"Myslíš, že mně je lehko?" povzdechla Džamila.
Danijarovo obočí se vzklenulo, pohlédl na ni s láskou i steskem a něco řekl, ale tak tiše, že jsem to nezaslechl. Pak se rychle obrátil a šel k svému vozu, dokonce se zdálo, že má z něčeho radost. V chůzi hladil podkovu. Díval jsem se na něho a nerozuměl jsem tomu: čím ho mohla potěšit Džamilina slova? Jakápak radost, když někdo se smutným povzdechem řekne: "Myslíš, že mně je lehko?"
Už jsme složili a chystali se k odjezdu, když do dvora přišel hubený raněný voják v pomačkaném plášti s batohem na zádech. Několik minut před tím ve stanici zastavil vlak. Voják se rozhlížel kolem a zvolal:
"Je tu někdo z aulu Kurkureu?"
"Já jsem z Kurkureu!" odpověděl jsem a přemýšlel, kdo by to mohl asi být.
"A čípak ty jsi, mládenče?" Voják užuž mířil ke mně, ale vtom uviděl Džamilu a tvář se mu rozzářila v překvapeném radostném úsměvu.
"To jsi ty, Kerime?" zvolala Džamila.
"Džamilo, sestřičko!" Voják k ní přiběhl a oběma rukama sevřel její dlaň.
Ukázalo se, že je to Džamilin krajan.
"To se mi poštěstilo! Zastavil jsem se tu jen tak nazdařbůh..." Zajíkal se v radostném rozčilení. "Vždyť já jedu právě od Sadyka, leželi jsme spolu v nemocnici. Snad dá pánbůh, že i on se za nějaký ten měsíc vrátí. Když jsme se loučili, řekl jsem mu - napiš dopis ženě, zavezu jí to... A tady ten dopis je, předávám jej neporušený a v úplném pořádku." Kerim podal Džamile trojúhelník.
Džamila vzala dopis, zčervenala, pak zbledla a opatrně pohlédla na Danijara. Zeširoka rozkročen stál osaměle vedle vozu, jako tehdy na humnech, a díval se na Džamilu očima plnýma zoufalství.
Ze všech stran se k nám sbíhali lidé, hned se našli i Kerimovi známí a příbuzní, otázky se jen sypaly. Džamila mu ani nestačila poděkovat za dopis, když kolem ní zarachotil vůz; Danijar prudce vyjel ze dvora, až vůz nadskakoval přes výmoly a rozvířil prach na cestě.
Na mlat jsem přijel již za tmy. Všude ticho, vítr ustal. Zavolal jsem na Danijara.
"Odešel k řece," řekl mi hlídač. "Všichni se rozešli po domech, když je takové dusno. Bez větru na mlatě člověk neví, do čeho píchnout..."
Zahnal jsem koně na pastvu a rozhodl jsem se zaskočit k řece. Znal jsem Danijarovo oblíbené místo nad strží.
Seděl schoulený, s hlavou skloněnou na kolena, a poslouchal bouřlivé hučení řeky pod strží. Chtělo se mi jít k němu, obejmout ho a říci mu něco pěkného. Co jsem mu však mohl říci? Postál jsem chvilku a vrátil jsem se. Pak jsem dlouho ležel na slámě, díval se na oblohu s temnými mraky a přemýšlel, proč je život tak složitý a nevyzpytatelný.
Džamila se stále ještě nevracela. Kam se poděla? Nebylo mi do spaní, ačkoliv jsem byl zmořen únavou. Vzdálená blýskavice chvílemi zaplála nad horami v hlubině mraků.
Ještě jsem nespal, když přišel Danijar. Bez cíle bloudil po mlatě a přes tu chvíli pohlédl na cestu. Pak se svalil vedle mne na slámu za stohem. Odejde odtud, nezůstane u nás v aulu! Ale kam by šel? Je sám, nikde nemá domov - kdo ho kde přivítá? Již v polospánku jsem uslyšel hrčení vozu, které zvolna sílilo. Patrně přijížděla Džamila.
Nevzpomínám si, jak dlouho jsem spal, když mi náhle u samého ucha zašelestila sláma, po které někdo přešel; jako by se mokré křídlo dotklo mého ramene. Otevřel jsem oči. Džamila! Přišla od řeky v mokrých chladivých šatech. Zastavila se, neklidně se rozhlédla kolem a sedla si vedle Danijara.
"Danijare, přišla jsem, sama jsem přišla," řekla tiše.
Do nehybného ticha bez hlesu sklouzl blesk.
"Zlobíš se? Moc se zlobíš, viď?"
A zase ticho. Jen měkce žbluňkla do řeky podemletá hrouda hlíny.
"Copak je to má vina? A tvá také ne..."
Za horami v dálce zahřmělo. Blesk ozářil Džamilin profil. Ohlédla se a sklesla k Danijarovi. Ramena se jí křečovitě zachvěla, když na nich spočinula Danijarova ruka. Tělo se napjalo na slámě vedle Danijara.
Divoký vítr se přihnal ze stepi, rozvířil slámu, narazil na rozkolísanou jurtu na kraji mlatu a jako roztočená káča zakroužil na cestě. Znovu se zmítaly v mracích modravé ohně, se suchým třeskem udeřil nad hlavou hrom. Cítil jsem úzkost i radost; hnala se bouře, poslední letní bouře.
"Ty sis myslel, že on je mi dražší než ty? Tebe bych nedala za nikoho!" vroucně zašeptala Džamila. "Za nikoho, nikdy za nikoho! Nemiloval mě. Dokonce i pozdrav pro mne napsal až na samý konec dopisu. Nestojím o jeho ubohou lásku, ať si říkají, co chtějí. Ty jsi můj nejdražší, můj miláček na celém světě jediný! Dávno jsem tě milovala. Ještě než jsem tě poznala, toužila jsem po tobě a čekala na tebe. A tys přišel, tys věděl, že čekám!"
Jasně modré blesky lámaly se a sjížděly klikatě do řeky pod strží. Sláma zašelestila pod studenými kapkami deště, které na ni šikmo dopadaly.
"Džamilam, má milá, má nejdražší Džamaltaj!" oslovoval ji v tichém šepotu Danijar nejněžnějšími kazašskými a kirgizskými jmény. "Já jsem tě dávno miloval, snil jsem o tobě v zákopech, věděl jsem, že má láska je v daleké zemi, a ta láska jsi ty, má Džamilo!"
"Obrať se ke mně, miláčku, ať vidím do tvých očí!"
Bouře se rozběsnila.
Plst stržená z jurty se třepala ve větru jako křídla prostřeleného ptáka. V bouřlivých nárazech proudil déšť, poháněný větrem při zemi, jako by s ní splýval v dlouhém polibku. Hrom se valil v mohutné lavině napříč oblohou. Jasné ohně blesků vzplály na horách jako zlato jarních tulipánů. V rokli zuřivě hučel vítr.
Déšť se jen lil; ležel jsem zahrabán v slámě a cítil jsem v dlani tep srdce. Byl jsem šťasten. Měl jsem pocit, jako bych po dlouhé nemoci poprvé vyšel ven na jasné slunce. Déšť i zář blesků pronikaly ke mně pod slámu, ale bylo mi blaze, usínal jsem s úsměvem. Tiché šeptání Džamily a Danijara mi splývalo s mírným šelestěním deště, měkce dopadajícího na slámu.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 18.07.2009

­­­­

Diskuse k úryvku
Čingiz Ajtmatov - Džamila







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)