ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Stifter Adalbert (*23.10.1805 - †28.01.1868)

­­­­

Hvozd

  • ukázka z romantické historické povídky
  • přeložil Hanuš Karlach (Vitalis, 2003)
  • povídka má celkem 7 kapitol:
    1. Hrad v lese
    2. Putování lesem
    3. Dům v lese
    4. Jezero v lese
    5. Louka v lese
    6. Skála v lese
    7. Zřícenina v lese

1. Hrad v lese

Na půlnoční straně rakouské krajiny se v délce třiceti mil táhne temným pruhem k západu les, začínající u pramenů říčky Dyje a dosahující až k onomu hraničnímu uzlu, kde se Čechy stýkají s Rakouskem a Bavorskem. Tam, jako začasté jehly při tvoření krystalů, vyrazil proti sobě shluk mohutných strmých skal a horských hřbetů a vysunul do výše pevný horský masív, jenž teď daleko do tří zemí ukazuje modř svých lesů a sesílá jim na všech stranách zvlněnou pahorkatinu a bystré potoky. Odklání, jak to mohutná horstva častěji dělají, horské pásmo od jeho směru, a to pak pokračuje na mnoho dnů cesty směrem k severu.
Nuže právě v revírech tohoto místa, kde se lesy zatáčejí a jež lze přirovnat k osamělé mořské zátoce odloučené od světa, událo se to, co zde hodláme vypravovat. Nejdříve se stručně pokusíme vylíčit laskavému čtenáři dva body oněch ponuře nádherných lesních zákrutů, kde žily a jednaly osoby tohoto příběhu, než ho seznámíme s nimi samými. Kéž se nám podaří, abychom aspoň z tisíciny věrně vystihli pochmurně krásný obraz těchto lesních údolí, jak jej sami nosíme v srdci od chvíle, kdy nám bylo dopřáno tam pobývat a snít část onoho dvojího snu, který nebesa uštědřují každému člověku jen jednou a obvykle současně, sen mládí a sen první lásky. On to je, jenž jednoho dne vyzvedne z tisíce srdcí jedno a vetkne nám je do duše jako jediné a nejkrásnější vlastnictví pro všechen budoucí čas, a k tomu přidá přírodu, kde se toulalo, a zavěsí ji jako věčně visuté zahrady do temné, horoucí, čarovné fantazie.
Když poutník zabočí od starého města a zámku Krumlova, této šedivé vdovy nebožtíků Rožmberků, směrem na západ, prosvitne k němu mezi nenápadnými pahorky hned tu, hned onde kousek silné modře, jako pozdrav a známka zvenčí se přibližující horské krajiny, až konečně, když vystoupí na hřeben, neuvidí už před sebou zase další hřeben, jako celé dopoledne, nýbrž znenadání celou modrou stěnu, táhnoucí se osaměle a smutně od jihu na sever. Přetíná jednobarevně širokým, kolmým pásem západní oblohu a uzavírá údolí, z něhož se k němu opět zalesknou vody Vltavy, kterou opustil v Krumlově; jenomže zde jsou ještě mladistvější a blíže svému zdroji. V údolí, jež je rozlehlé a úrodné, jsou roztroušeny vesnice, a uprostřed mezi nimi je malá osada Horní Planá. Stěnu tvoří shora zmíněná hráz lesů, zahýbající právě k severu, a proto si jí obzvláště povšimneme. Vlastním bodem je však jezero, jež je položeno asi v druhé třetině její výšky.
Husté lesní porosty z jednotvárných smrků a borovic vedou zprvu dlouhé hodiny vzhůru z vltavského údolí, potom přijde, stoupajíc mírně proti proudu potoka vytékajícího z jezera, otevřená krajina; ale je v divokém zvrstvení roztrhána úžlabinami, netvoří ji nic než země černá jako uhel, pochmurné smrtelné lože tisícileté vegetace, na němž leží spousta jednotlivých žulových koulí, odrážejících se od svého podkladu jako vybledlé lebky, ježto jsou obnaženy, umyty a do kulata uhlazeny deštěm. - Dále se tu ještě povalují bílé kostry skácených stromů a naplavené klacky. Jezerní potok má hnědou železitou vodu, ale tak průzračnou, že se bílý písek jeho dna třpytí na slunci jako červenavě probleskující zrnka zlata. Nikde ani stopa po lidské ruce, všude panenské mlčení.
Po hodině putování nás obklopí husté smrkové mlází, a když vystoupíme z černého sametu jeho půdy, octneme se u ještě černější plochy jezera.
Kdykoli jsem vystoupil k pohádkovému jezeru, což jsem dělal často a rád, zmocnil se mě nepřemožitelně pocit nejhlubší osamělosti. Jako napjaté sukno bez jediného záhybu leží tu měkce mezi tvrdými skalisky, vroubeno hustým pásem smrků, temné a vážné, nejeden pravěký strom zvedá z něho svůj holý peň jako ojedinělý starověký sloup. Naproti tomuto pásu lesů stoupá kolmo vzhůru skalní divadlo jako šedivá stěna, rozlévající všemi směry tutéž vážnost barvy, protknutá jen jemnými proužky zeleného mechu a spoře porostlá černými borovicemi, které však z takové výše shlížejí dolů tak drobounké jako keříčky rozmarýnu. Také se z nedostatku půdy často utrhnou a zřítí dolů do jezera; proto když se podíváme na druhou stranu, uvidíme podél stěny na břehu ležet v příšerném změtení staré vybledlé kmeny, jež smutným, bělavě svítícím zásekem lemují temnou vodu. Napravo vyhání jezerní stěna do výše mohutný žulový štít, nazvaný Plechý; nalevo se zaokrouhluje v mírnou stříšku porostlou vysokým jedlovým lesem a zahalenou zeleným šatem z nejjemnějšího mechu.
Protože v této proláklině doslova nikdy nezavane vítr, voda se tu nepohne, a les a šedivé skály a obloha hledí z jejích hlubin jako z obrovského černého skleněného zrcadla. Nad ním visí kousíček hlubokého, jednostejného nebeského blankytu. Člověk zde může prodlévat a přemýšlet celé dny, a myšlenky, jež se mu vynořují v mysli, nevyruší žádný zvuk, leda pád jedlové šišky nebo kratičký skřek supa.
Když jsem sedával na těchto březích, často mě napadala jedna a táž myšlenka: že se tu na mne dívá strašidelné oko přírody - černé jako havran -, nad ním se klene čelo a obočí skal, lemují je řasy temných jedlí - a v něm nehybná voda jako zkamenělá slza.
Kolem dokola tohoto jezera, zejména směrem do Bavor, se rozkládají těžké lesy, z nichž některými člověk nikdy neprošel, svírají mezi svými širokými hřbety osamělá křivolaká údolí s jejich potůčky, vysunují nejednu skalní stěnu posázenou tisíci cetkami blyskotajícími na slunci a nastavují dennímu světlu nejednu lesní louku, rozzářený sál pro schůzku nejrozmanitější zvěře.
To je jeden ze dvou shora zmíněných bodů. Přejděme teď k druhému. Je to také voda, ale přívětivá, totiž lesknoucí se stuha Vltavy, jak se jeví, díváme-li se na ni z vrcholu téhož lesního pásma, ale ve vzdálenosti asi deseti hodin chůze odtud směrem k východu slunce. Mlhavě modrými lesními hřbety ještě zářivější, vine se tu sevřená zákruty údolí, zdaleka viditelná, zprvu jako světelná nitka, potom jako vlající stužka, a nakonec jako široký stříbrný pás kolem vykroužených lesních zákoutí - potom, než znovu svlaží černé kořeny jedlí a borovic, vytryskne na chviličku do rozjasněného údolí, jež se jako něžné oko otvírá v temnotě kolem dokola truchlících lesů. - Údolí přináší spěchající lesní vodě v ústrety pohostinná pole a zelené louky, a na jedné z nich jako na sametové podušce malou osadu s krásným jménem Frymburk. - Odtud, když se krátce zaskvělo, vplyne stříbro vln znovu do stínu zprvu Jezuitského lesa, potom Louče a nakonec je pohltí rokle Čertovy stěny.
Bod, odkud lze skoro tak daleko, jak je zde popsáno, přehlédnout pouť této dcery lesa, je zřícenina rytířského hradu, jež z údolí vypadá jako oblačně modrá kostka, vznášející se nad nejvyšším okrajem širokého pásu lesa. Z oken Frymburku je jihozápadním směrem vidět zříceninu a jeho obyvatelé jí říkají Tomášův vrch nebo Tomášova věž nebo krátce Svatý Tomáš, a vypravují, že je to prastarý panský zámek, jejž kdysi obývali krutí rytíři, pročež je nyní zakletý a nebude se moci po tisíc let rozpadnout, třebaže povětří a slunce o to usilují.
Často jsem v uplynulých dnech sedával v tom starém zdivu, četl v oblíbené knize nebo jen naslouchal milým klíčícím citům mládí, hleděl vydrolenými okny k modré obloze nebo pozoroval zlatá zvířátka, která vedle mne běhala mezi stébly, nebo místo toho všeho jen líně a tiše vnímal němé sluneční paprsky opírající se do zdí a do kamenů - - často a rád jsem tam pobýval, i když jsem ještě neznal osud těch, kteří nakonec obývali toto truchlivé místo.
Na zelené šťavnaté trávě stojí šedivá čtyřhranná věž v kruhu mlčelivého, rozpadajícího se okolního zdiva, nádvoří skrývá tisíce travin a krásných lesních květin a bílé kameny, a zvenku je obklopeno spoustou desek, hrud, balvanů a jiných podivných žulových útvarů rozsetých po trávníku. Ani jedna světnice, ani jedna komnata se už nedá obývat, jen jejich zdi zbavené posledního zbytku malty a omítky ční k jasné obloze a mají vysoko nahoře nejedny osamělé dveře nebo nepřístupnou pavlač vedle řady oken, která se teď už nikdy nerozsvítí v záři večerních červánků, ale na římsách jsou ozdobena divokým houštím lesních rostlin. - Na klenbách zdiva nevisí už žádné zbraně kromě stovky zlatých šípů šikmo sem dopadajících slunečních paprsků; z výklenku zámecké klenotnice se už netřpytí žádné drahokamy kromě černé dvojice oček červenky sedící na vejcích, žádný trám už nenadzvedá od okraje zdi svou střechu kromě nějakého smrčku, jenž se pokouší vysoko na okapu začít v temné modři svůj zelený život. - Sklepy, chodby, pokoje - všechno v kopcích sutě, jež si vyhlédla a zamilovala nejedna temnooká květinka. Jedna hromada sutin sahá zevnitř až k oknu druhého poschodí. Tomu, kdo na ni vyšplhá, naskytne se podívaná, která, třebaže je v přímém rozporu s okolními smutečními pomníky, přece jen okamžitě vzbudí pocit, že právě ona dovršuje vznikající tušení, neboť nad vrcholky tmavých jedlí otevře se ti všemi směry nesmírná vyhlídka, řítí se ti do očí a bezmála je rozdrtí svým leskem. - Tvůj užaslý a zmatený pohled se kochá nesčíslnými zelenými horskými vrcholy, jež se vznášejí v pavučině slunečního oparu, a za nimi se potom octne v modravě zacloněném pruhu - to je ta požehnaná země na druhém břehu Dunaje se svými obilnatými svahy a ovocnými sady -, až konečně narazí na onen obrovský půlměsíc, jenž vroubí obzor, na Norické Alpy. - Velký Briel září za slunečných dní jako světlá vločka, která uvázla na nebeském blankytu, Traunstein zakresluje své bledé oblačné obrysy do křišťálu oblohy. Celý ojíněný řetěz Alp se vine po nebi jako vzdušný čarovný pás, až se rozplyne v něžné, sotva viditelné světlé závoje, v nichž se mihotají bílé tečky: pravděpodobně zasněžené vrchy vzdálenějších horských pásem. Potom pohlédni také k severu; tu se rozkládají široké lesní hřbety a svažují se líbezně, zatmívajíce se černou modří do údolí, kde stříbřitě probleskuje Vltava, - na západ se modrá hvozd za hvozdem v lahodném zbarvení, a v dálce z něho stoupá k jasné obloze nejeden jemný, krásný, namodralý sloup dýmu. V tomto pohledu je nevýslovně mnoho milého i tklivého.
A teď, milý poutníku, když ses do sytosti vynadíval, doprovoď mě o dvě století nazpět, odmysli si ze zdivá modré zvonky a chudobky a pampelišky a tisíc jiných rostlinek; nasyp zato bílý písek až k přední zdi, zasaď pořádná buková vrata do brány a střechu odolávající bouřím na věž, zrcadlící okna do zdí, rozděl komnaty a vyzdob je vším tím milým domácím nářadím a cetkami útulnosti - a pak, až všechno bude jako za dnů štěstí, až bude všechno zářit, jako by to vyšlo právě z rukou zlatníka - - pak se mnou vystup prostředním schodištěm do prvního poschodí, dveře se rozletí - - líbí se ti ta spanilá dvojice? Jsou to dcery Jindřicha Vítkovce, do jehož bytu jsi vstoupil - Vítkův Kámen se za dávných dob jmenoval zámek, než dostal jméno Svatý Tomáš podle kostelíku, jenž byl nablízku zbudován a nyní je už také v troskách.
Mladší sedí u okna a vyšívá, a třebaže je ještě brzy zrána, je už dokonale oblečena, a to v matně modrých šatech podle malebné módy, jak ji občas ještě vídáme na obrazech z doby třicetileté války. Všechno je rozkošné. Rukávy a živůtek dokonale přiléhají, každý záhyb vlečky je na svém místě, každá stužka je oprávněná a každá náběrka má platnost, a celek této krojové stavby korunuje jako štít krásná hlavička, plná plavých kadeří, a hledí skoro podivuhodně mladě ze staromódního obláčku šatů. Je očividné, že má hroznou radost ze svých šatů, a proto se do nich také až do úplnosti přistrojila. K světlým kadeřím se podivně vyjímají tmavohnědé, skoro černé oči, když jima příležitostně polekaně nebo zvědavě vzhlédne od práce - ale potom spočívají ve svém zarámování tak čisté a kulaté, že je vidět, jak ta mladá dušička, nedotčená bolestí a vášní, ještě tak bezelstně neobratně vyhlíží ven svými okénky, protože svět je tak velikánský a nádherný. Podle vlasů je jí víc než osmnáct, podle očí méně než čtrnáct let. Asi je jí něco mezi tím.
Starší ještě není oblečena. Sedí v bílém nočním oděvu na jakési pohovce, na níž má rozloženo mnoho papírů a pergamenových svitků a něco v nich hledá. Množství černočerných rozpuštěných vlasů protíná širokým, dolů spadajícím proudem nařasené sněhobílé noční roucho. Tvář je jemná, oduševnělá, jen poněkud bledá, proto z ní oči svítí tím temněji, jsou v souladu s vlasy černočerné a skoro ještě větší než hnědé oči sestřiny.
Místnost je obývacím pokojem i ložnicí obou děvčat; neboť v pozadí stojí dvě lůžka vyřezávaná z dubového dřeva, nad každým z nich se klenou hedvábná nebesa a kolem se prostírají květované koberce,* židle a stoličky jsou posunuté z místa, jako když se jich právě použilo, a zčásti poházené kusy bílého ložního prádla. Klekátka jsou umístěna každé v jiném okenním výklenku, aby modlící se sestry na sebe neviděly; neboť zbožnost je plachá jako láska. Na toaletním stolku je jen vysoké, úzké zrcadlo a pravé klenoty. Je ještě velmi časně zrána, jak ukazují dlouhé stíny a stříbrné záblesky na orosených jedlích venku. Den je úplně bezmračný, koruna Alp je zarámována do dvou oken a nad ní se klene zářící blankyt.
Děvče u okna stále horlivě vyšívá a jen občas pohlédne na sestru. Ta náhle ustala v hledání a chopila se harfy, z níž se už delší chvíli linou jako ve snu jednotlivé tóny, které nemají souvislost, nebo jsou to jen vyčnívající ostrůvky nějaké potopené melodie.
Znenadání mladší řekla: "Podívej, Klariso, já přece znám tu píseň, kterou bys už zase ráda zpívala, i když chceš zastřít její nápěv." -
Oslovená neodpověděla a zazpívala tichým hlasem dva verše:

"Tam leží bílé kosti
a zlatá koruna."

Potom přestala hrát, a aniž odložila harfu, dívala se jejími strunami do nevinné tváře své sestry.
Ta opětovala tento pohled laskavýma, kulatýma očima a řekla pak skoro ostýchavě.: "Nevím, ta píseň mě tak děsí, člověka se zmocňuje nějaká nešťastná předtucha - - a ten obsah je tak strašidelný vždyť přece dobře víš, že otec nerad slyší, když zpíváš právě tuto píseň - -"
"Vidíš, a přece ji složil někdo, kdo byl velmi něžný a dobrý," vpadla jí do řeči sestra.
"Tak by byl mohl hned raději složit nějakou něžnější a laskavější/' odpověděla mladší, "neboť píseň musí být dobrá a líbezná, aby ji měl člověk rád a nebál se jí jako této." Klarisa se při těchto slovech podívala na sestru tak neskonale něžně, skoro jako matka, a řekla: "Ach, srdíčko moje hodné, upřímné, jak jsi ještě mladičká! - - - Vždyť onen strach, ona hrůza je právě propast našeho svědomí a zdvojnásobuje nakonec v usmíření naši dobrotu."
"Ne, ne," odpověděla druhá, "jsem raději hned od začátku dobrá. Píseň musí být pro mne milá a jasná jako dnešní den, nikde jediný obláček, kam až dohlédneš, jen samá modř a modř, nejčistší a nejkrásnější blankyt. Tvé nápěvy jsou teď stále jako mlha a mraky nebo dokonce jako měsíční přísvit, který je jistě také krásný, ale kterého se bojíme."
"O milovaná, plynoucí, tkající oblaka," odvětila Klarisa, "jak rozkvétají v pustině nebes, jak září kolem hor a spřádají kolem nich své sny, staví třpytivé paláce, hromadně se vyhřívají na slunci a večer vzplanou do růžová jako ospalé děti! - - - Ach Johanko, děvče milené, jak jsi ještě sama sobě nebem, nedozírným, krásným a chladným! Ale zahalí je mlžný opar, člověk mu dává nepěkné jméno vášeň -, budeš se domnívat, že přináší rozkoš, andělem jej budeš nazývat, jenž se vznáší v blankytu, ale právě z něho zrodí se pak žhnoucí blesky a teplý déšť, tvé slzy - a přece se opět z těchto slz rozklene i onen mnohoslibný oblouk duhy, jenž tak krásně plane a k němuž nikdy nemůžeme dospět - - - měsíční záře je pak spanilá a naše nápěvy jihnou. - - Na světě jsou radosti tak nezměrné, dítě moje, že nám div srdce nepuká - - a bolesti tak vroucí - - ó, tak vroucně žhavé!! -"
Johanka rychle povstala, šla k sestře a políbila ji nevýslovně něžně na ústa, obě paže jí ovinula kolem krku a řekla: "Já vím, taková jsi; srdce tě bolí, sestřičko; ale pomysli jen, otec tě miluje, bratr, já a jistě i všichni lidé, protože jsi tak dobrá jako nikdo na světě; ale nemluv tak - raději zpívej, zpívej všechno, i to o tom králi. Vím, že jsi na to dnes myslila už od chvíle, co jsi vstala."
Klarisa jí to oplatila dvěma srdečnými polibky na dětské rty, z jejichž nevědomé, kypící krásy se těšila jako milenec, a řekla pak s úsměvem: "Nedělej si starosti, srdce moje, budu s tebou pilně pracovat, aby tatínek měl radost z těch krásných květů, které ti vyrůstají pod rukama." Posadila se k opačnému konci vyšívacího rámu, a zatímco Johanka vyšívala květiny, spokojila se tím, že vyplňovala podklad. Hovořily ještě o všeličems, potom zmlkly - pak si zase povídaly, ale vždycky základním tónem byla srdečnost dvou milujících se sester, přičemž však starší hrála úlohu jakési něžné opatrovnice. Malá měla podle všeho něco na srdci; neboť již několikrát se chystala to vyslovit - ale teď si dodala odvahy a začala o odvážném pytlákovi, o němž slyšela, že si za své obydlí vyvolil západní lesy, které byly tenkrát mnohem rozlehlejší než teď. A že o něm jdou prapodivné zvěsti. Vypravovala, že včera slyšela, že ho nikdo nemůže zastřelit jinou než svěcenou kulkou a že za noci rozmlouvá s muži, kteří nejsou z masa a krve.
Klarisa jí odporovala a byla toho názoru, že takové věci jsou výplodem pověry, že pravděpodobně takový muž ani neexistuje, protože lid si libuje v hrůzostrašných historkách.
"Ale ano, určitě, je takový člověk," vpadla jí Johanka se zápalem do řeči.
"A i kdyby byl," odpověděla Klarisa, "určitě není tím, zač ho pokládají."
"Ó, možná že je něčím ještě mnohem horším - víš o tom nešťastném mlynáři na Horách - toho zastřelil."
"Neopakuj přece tak opovážlivě to, co není prokázáno. Ten mlynář se dal použít k vyzvědačství ve švédském vojsku, proto byl zastřelen."
"Ano, tak si to myslili, ale nikdo to nemůže dokázat - a přiznávám to jenom tobě - včera večer jsem poslouchala, když myslivecký mládenec, který přinesl otci dopis od rytíře, vypravoval v čeledníku o tom muži. Je velký a silný jako strom, má rozcuchané vousy a na dny cesty prochází se svou dlouhou puškou lesy. Dosud málo lidí, kteří bydlí zde v kraji, ho vidělo, ale myslivecký mládenec ho viděl už tak zblízka jako já tebe - a nikdo jiný než on nespáchal tu vraždu. Našli mlynáře v lese u obrázku Panny Marie, kde se rozdělují cesty, a na těle neměl ani jedinou ránu než otvor po malé kulce na spánku, a nikdo kromě tohoto pytláka neužívá tak malé kulky. Potom říkal ještě něco, ale to je příliš bezbožné, než aby to mohlo být pravda."
"Co říkal?"
"Že stačí, aby ten muž vystřelil, a zasáhne vždycky toho, na koho myslí."
"Jak jenom můžeš takové řeči poslouchat," řekla Klarisa velmi vážně, "to je plané, pusté rouhání. Jak by mohl Bůh, všemohoucí vládce světa, připustit takové zločinné zázraky, kdyby chtěl, abychom nadále důvěřovali jeho zařízení, jak je přece naší povinností a radostí."
"Já jsem tomu také nevěřila," řekla Johanka upřímně; "ale protože jsem poslouchala a viděla, jak naše služebné div nezesinaly, zamrazilo mě také hrůzou, a přestože jsem chtěla odejít, znovu jsem se zaposlouchala do jeho vyprávění. Popisoval všecko tak živě, a všechny ty lesy tam nahoře, tak nedozírné a neproniknutelné, že naše jsou proti tomu pouhé zahrady. Uprostřed nich je prý krásné, černé, čarovné jezero a kolem něho podivuhodné skály a podivuhodné stromy a dokola vysoký hvozd, v němž se ještě od stvoření světa neozvala rána sekery. Myslivec říkal, že zatím ještě nepronikl tak hluboko, aby se dostal až k vodě, ale příště že to udělá, a že u sebe nosí také posvěcenou stříbrnou kulku, aby mohl pytláka a vraha, jakmile ho spatří, zastřelit; neboť olovem je nezranitelný."
"Pročpak to už neudělal," zeptala se Klarisa, "když ho, jak říkáš, viděl už několikrát? - Vidíš, jsi naivní blázínek, a ten mládenec je chlubivý šibal, který vás rád děsí, aby vypadal jako tím větší hrdina. Na tvém místě bych nebyla vůbec poslouchala. Ten muž je asi jen nevinný střelec - nebo vůbec nikdo takový neexistuje; neboť všichni, kdo se kdy octli v těch nekonečných lesích, viděli tam krásnou divočinu plnou zdravých květin, bylin a nádherných stromů, příbytek nesčetných neznámých ptáků, a zvířat, ale nezpozorovali dočista nic podezřelého."
"Ale pod Zvonkovou vyplavil před nedávnem potok kanci lebku, v níž vězela ta malá kulička."
"Pusť to z hlavy," řekla Klarisa s úsměvem; "z toho tvého zmatku lesů, jezer a kostí a lovců se ti tahle růže ošklivě zašpičatila."
Johanka, která byla právě ve věku, kdy nejvíce bují fantazie o loupežnících a kouzlech, nechtěla toho tak snadno nechat, ale Klarisa se už nedala svést, a tak se hovor stočil na vyšívání, protože Johanka bránila napadenou růži, a byla stržena důsledností, která ji zavedla hned na tanec a případy úmrtí, hned na válečné zbrojení, levanduli, zavařeniny a komety.
Jako vlny krve vycházejí tepem ze srdce, tak také skáčou myšlenky v lehkém povídání, dětská ústa je vyslovují, kulaté oko na nás hledí do široka otevřené a přívětivé - a naše srdce je musí mít raději než všechnu moudrost mudrců. Tak nadmíru drahocenné je čisté dílo Stvořitelovo, lidská duše, že je nám, neposkvrněná ještě a nemající potuchy o zlu, jež kolem ní krouží, nekonečně posvátnější než jakékoli polepšení, k němuž se někdo donutí největší silou; neboť nikdy už nesmaže takový člověk ze své tváře naši bolest nad tím, co kdysi zbořil - a síla, již používá, aby přemohl zlo, jež napáchal, nám ukazuje skoro hrozivě, jak rád se ho dopouštěl; obdivujeme se mu, ale přirozenou láskou přetéká srdce jen k tomu, v němž není nic zlého. Proto pravil před dvěma tisíci lety onen Jediný: "Běda tomu, kdo jednoho z těchto maličkých zarmoutí!"
A když tak vidíme ty dvě krásné tvářičky naproti sobě, slyšíme jejich slova, každé jako průsvitný diamant, zasazený do stříbrného jasu pohledů, připadá nám prostá komnata, třebaže naplněná nářadím denní potřeby, přece jen posvěcená a čistá jako chrám.
Slunce se všude již vyhouplo nad les, dopoledne zářilo a jiskřilo nad mlčelivými vrcholky stromů a světlý sluneční pruh se začal ponenáhlu rozprostírat po výšivce - a hle, venku někdo uctivě tiše zaklepal na dveře a domáhal se vstupu. Johanka vyskočila a odsunula chvatně závoru, dosud zastrčenou. Dovnitř vstoupil vzápětí muž a přívětivě pozdravil - otec obou děvčat, jenž do jejich komnaty vstupoval po ránu tak skromně a uctivě jako cizinec. Byl tenkrát už ve vysokém věku, ale byl to překrásný stařec, postava, jako by vystoupila z van Dyckova obrazu - oblečen v černém sametu, vysoký a statný, s bílými vlasy a s vousy, jež mu zářivě splývaly 11a krásnou, rozložitou stařeckou hruď - výmluvné oko pod silným klenutým obočím, nad ním zbrázděné čelo jako skála - tak se tento zjev pozvedl téměř clo dob věštců a proroků, troska mohutné mužná síly a mužné velikosti, troska, dnes už jen ozářená zapadajícím sluncem dobroty, jako tiché pozdní léto po těžkých, burácejících bouřích - jako znavený úplněk na snopech požatého pole - tichá, mírná, hluboká laskavost. Byl jednou z mála postav zaniklého rytířství, jež tehdy ještě bylo vidět, nehodil se do okolního světa tak jako ocún do nízko posečené podzimní louky, ježto ostatní květiny jsou už všechny dávno shromážděny ve stodolách.
Obě děti se napjatě dívaly do jeho očí. Přikázal jim, aby pokračovaly ve vyšívání - a protože uposlechly, jeho pohled na nich spočine, aniž to vidí, vážně a láskyplně. Prohlíží jejich práci a pochválí ji, zeptá se na to a na ono, a vždycky ví odpověď, která zkonejší jejich srdce jako balzám.
Protože matka obou dívek zemřela již před deseti lety, bylo tím dojemnější vidět takto starého muže mezi osiřelými dcerami - v tom, jak s nimi jedná, je způsob něžnosti, kterou jim nahrazuje dávno ztracené mateřské srdce. Zabývá se zejména mladší z nich, jako by je nejvíc potřebovala.
Když se jich vyptal, zdali něco nepotřebují ve své malé domácnosti, zdali není obava, že dojde nějaká barva při vyšívání, zdali jsou jejich šaty v dobrém a skvělém stavu, zdali nějaká služka nebo komorná něco neprovedla, nebo zda jinak něco postrádají nebo si přejí - a když na všechny tyto otázky se mu dostalo odpovědi "ne" nebo "hodný, drahý tatínku," usmál se a řekl, že nicméně objednal z města Augšpurku nejkrásnější a nejvzácnější věci, aby se na ně mohly podívat a vybrat si z nich, a že pevně doufá, že tu ode dneška za týden budou a že tím dojde cti a udělá jim radost. Aby si do té doby jen pěkně připravily svá přání a vymyslely si, čeho je třeba a co by si snad, kdyby to bylo při tom, vybraly a co ne. Potom, jako by ještě rád oddálil od vlastního srdce trpké a nemilé záležitosti, zabýval se všemi jejich drobnostmi a zajímal se vážně - - o Johančina kuřata, o její srnku a o jejího rehka, o její květiny za oknem - a o Klarisinu harfu a její skicáře, o to, co píšou a jak se mají vzdálené přítelkyně - a nakonec se zeptal plavovlásky, zdali už nikdy nezaspí večerní modlitbu jako ještě před několika léty, kdy ji často přinesli rozespalou z balkónu nebo ze zahrady a s námahou ji v paprscích dosud svítícího večerního slunka svlékali - a když se pak konečně obrátil k oběma otázkou, vzpomenou-li si pokaždé při modlitbě na nebožku maminku, zdálo se jim, že má něco na srdci, co se ostýchá jim svěřit; neboť to byl jeden z nejpůvabnějších květů na tomto silném starci, že, jak to často činí celí a silní lidé, projevoval vůči svým dcerám s otcovskou starostlivostí také bezmála jakousi ostýchavost jako milenec, a protože jejich úcta k němu byla proto ještě bezmeznější, upíraly se jejich oči úzkostlivě na jeho tvář, ale žádná z nich se neodvážila vyslovit tu otázku. Láska v každé podobě je plachá jako ctnost a úcta ostýchavější než sama bázeň.
Rozuměl jim, jako ony rozuměly jemu.
Pečlivě, aby jej nepomačkal, vzal kousek složeného prádla ze židle, přistrčil ji blíže k oknu a vyšívacímu rámu a posadil se naproti dívkám, zdánlivě stále ještě proto, aby se těšil z útulné pohody, a ve snaze oklamat spíš sebe než dcery předstíranou nenuceností.
"Myslím," začal, "že jste už slyšely, že se rytíř včera ze své lovecké výpravy nevrátil sice sám, ale že poslal posla s dopisem. Měli hodně štěstí a na cestě je celý náklad zvěře; také si nemůže vynachválit, jak krásné a tiché a odlehlé a nepřístupné jsou ony lesy, v nichž se teď už po čtyři týdny oddává potěšení z lovu. Je skoro dojemné číst, jak těžce se s nimi loučili - říká: Nepronikne tam ani závan, ani tušení vůkolního světa, a když člověk vidí, jaký nádherný klid do dálky mnoha dnů cesty stále týž, stále neporušený, stále přívětivý sídlí v listoví a ve větvích, že i nejslabší travička tam může nerušeně růst, těžko uvěříme tomu, že ve světě lidí už po mnoho let zuří válka a lomozí zkáza, v nichž nejdrahocennější a nejkrásnější rostlina, lidský život je ničen stejně kvapně a lehkovážně, jak usilovně a pečlivě les opatruje a vychovává nejmenší ze svých květinek. Pomyslete si jen, nalezli krásný skalnatý vrch, který se tyčí nad lesem a odkud lze spatřit náš zámek; domnívají se, že z našeho červeného rohového pokoje jej budeme také moci uvidět. Ještě dnes tam postavíme dalekohled a podíváme se, zda objevíme skalní masív, který se jmenuje Plechý - nebo nebylo by snad ještě hezčí, kdybychom, než nastane zima, sami podnikli vyjížďku do těch půvabných divokých končin?"
Johanka zvedla k smrti vylekané oči a její pohled se setkal s laskavým tázavým pohledem otcovým. Otec vstal, přešel několikrát neklidně pokojem, potom se zastavil před dcerami, které s úzkostí sledovaly každý jeho pohyb, a řekl vážně a láskyplně: "Johanko, ty moje milá, postrašená srnečko - - a přece to musí být, my všichni pojedeme do těch lesů - - - neodpovídej mi ještě; je třeba, děti moje, abych vám prozradil, oč jsme se toto léto postarali. Tento dopis je z Rožmberku - tady ten ze Zlaté Koruny - tento z Prahy - tento z Míšně a konečně tento z Bavorska. Vždycky jsem vás ušetřil zpráv z bojišť, aby se vaše srdce nermoutila věcmi, o nichž raději nemáte nic vědět; ale sám jsem rozprostřel zpravodajskou síť po všech bitevních polích, abych stále věděl, jak vypadají věci, které dosud neskončily, i jak se budou utvářet v budoucnosti - dělo se to ve prospěch vlasti a na vaši ochranu, jak to Bůh učinil mou milou otcovskou povinností. Ještě než nastane zima, připravuje se proti horním dunajským zemím akce, jejíž pravé křídlo má za úkol přejít naše hory - ti Švédové znají mé jméno velice dobře - a i kdyby je neznali, máme veškerý důvod se domnívat, že náš dům smetou také, a první sněhové vločky příští zimy napadnou pravděpodobně na jeho do černá ohořelé rozbořené zdi - budiž - dům zase postavíme a o vás jsem se postaral podle svého mínění co nejlépe. Jak jsem to zařídil s penězi a peněžními hodnotami, vyložím později - teď, což je důležitější - o vás. Ve vysokém hvozdu je místo, znám je už dávno, tak osamělé, tak stranou jakéhokoli lidského provozu, že nikdo nezahlédne jedinou stezku, jedinou šlápotu, jedinou stopu k němu, mimoto je ze všech stran nepřístupné, kromě jedné, již je třeba ochránit - jinak ale podivuhodně líbezné a půvabné, přímo jako laskavý úsměv divočiny, uklidňující ochranný a uvítací dopis. Na tomto místě stojí dům, který jsem dal letos v létě sroubit, ve všem pro vás krásně a útulně zařízený; neboť tam budete bydlet, dokud to zde nebude zase obnoveno a bez nebezpečí. Nikdo neví o jeho existenci; neboť ti, kdo jej stavěli, jsou mi trojnásob zavázáni: především proto, že jsem je vzal pod přísahu, dále proto, že jsou mi jako poddaní po léta láskyplně oddáni, a konečně proto, že jsem vybral jen takové lidi, kteří mi náhodou už před delší dobou svěřili celou svou hotovost, abych ji vzal do úschovy a chránil společně se svým vlastním majetkem, dokud nepomine válečné nebezpečí. Ti se budou jistě střežit, aby mi porušením přísahy způsobili nějakou škodu. Byli tam všichni dovedeni velmi strmou skalní stezkou, která je teď však neschůdná, ježto kameny byly vyhozeny do povětří. My se tam vydáme po delší cestě lesem, do něhož ještě nevkročila lidská noha, kde to považuji za mnohem pohodlnější, protože půda je tam rovná, a rytíř se domnívá, že les je tam určitě velmi řídký, a že bude snad dokonce možné jet na koních. Tam potom, kde to začne být obtížnější, bude nás očekávat vůdce, který tam dorazí ze svého domova jinou cestou, a pro vás budou připravena nosítka. Les, třebaže je to prales, je tam tak krásný a důvěrný jako u nás, a lidi tam po celou dobu svého pobytu neuvidíte, kromě těch, kteří budou patřit k vám. Tak jsem to zařídil a věřím, že je to tak dobře. - - - A teď, děti, mluvte."
Obě se naň dívaly tiché jako pěny.
"Tak co, Johanko?" řekl s úsměvem, "to je ti tak líto tady té světničky? Hleď, tamta je vystavěna stejně a stejně zařízena jako tahle - - Tak co?"
S velikou námahou ze sebe bázlivě vypravila: "Ale je tam vrah a pytlák."
Otec sebou při těchto slovech nevolky trhl ale potom řekl velmi klidně a rozhodně: "Nikdo tam není. Je mi ale velice líto, nadmíru je mi to nepříjemné, že se ty nesmyslné povídačky dostaly také do vašeho pokojíku. Nikdo tam není, věřte mi; neboť po celé tři měsíce, po něž byl rytíř pryč, prohledával s Felixem les široko daleko a u všech obyvatel na jeho okraji a ve všech chýších uhlířů, dřevorubců a lesníků pátral po tom, má-li nebo nemá-li ta pověst nějaký důvod - byla to nadbytečná opatrnost, ale podnikli jsme to pro vlastní uklidnění; není tam ani potuchy po nějakém takovém muži, ani se tam nic podobného nevypráví, ta báchorka se zbytečně šíří jen naším krajem - ale velmi mě to mrzí kvůli vám, neboť je zbytečné zatěžovat vaši fantazii. Copak si myslíš, Johanko, odpadlice jedna, že by tě otec zavedl k loupežníkům a vrahům? A je-li tam nějaký pytlák, pak je to krásný stařec, který bude patřit k vašemu služebnictvu a kterého si brzy tak zamiluješ jako vlastního otce. Buďte dobré mysli, děti moje, budete se se svým novým příbytkem velmi smutně loučit, a až vám oznámíme, že je tento zámek zase nově a zářivě vyšňořen jako nikdy předtím, ukápne vám jistě z rozradovaných očí slzička na to spanilé místo, s nímž se rozloučíte. Vytrhejte klidně toto býlí ze svých srdcí a pomyslete, že za měsíc se tu bude kouřit z válečného ležení a že se v této komnatě bude namísto tónů harfy ozývat řinkot zbraní a pusté běsnění války. Buďte veselé a přichystejte se na cestu. Za týden vyrazíme. Nebo máte snad ještě něco proti mému návrhu?"
Nic proti němu samozřejmě neměly, ale ani veselé nebyly, nýbrž uznaly, jako vždycky, jeho plán za dobrý a slíbily, že budou za několik dní dokonale připraveny na cestu. Do krásného a jasného ranního pokoje, jenž tonul v něžné záři dopoledního slunka, jenž byl posvěcen přítomností dvou andělů a do něhož zvenčí nahlížel klidný svátek přírody, snesl se od té chvíle znenadání pochmurný smuteční závoj, a zahaloval tři stísněné tváře: otec byl sklíčen kvůli dívkám, dívky kvůli té záležitosti, a jakkoli každá se ze všech sil snažila, aby vypadala nenuceně, nemohla toho právě proto dosáhnout.
V této situaci přistoupil k oknu a díval se horlivě, jaké je počasí, aby se děvčata mohla trochu probrat z první stísněnosti, a hleděl, rukou si zastiňuje oči, tak dlouho a tak starostlivě na beránky na obloze, které se právě začaly objevovat od jihu, jako by je měl spočítat. Děvčata - je podivuhodné, jaké uklidňující kouzlo je v milovaných věrných očích - byly to jen dva pohledy, jež se setkaly v téže dobrotivosti - - a Johančin strach, právě ještě tak nesmírný a nepřemožitelný, všecek dočista odvanul. Otec se s úsměvem vrátil od okna k nim a řekl, že kdyby dnes chtěly uvidět skálu v lese a vedle toho i tu krásnou, vzdálenou, do výše strmící lesní stěnu, v níž je jako ve výklenku ukryt jejich lesní zámek, muselo by se to stát brzy, a že proto také postaví dalekohled prozatím v červeném pokoji; neboť neklamou-li všechna znamení, přijde dnes bouřka - podíval se šelmovsky na Johanku, jejíž rty, opět už purpurově planoucí, se pokoušely utajit a skrýt lehký úsměv, který přesto postřehl a znal. Patřilo totiž k jeho slabostem, že prorokoval bouřky, a když po deseti, které se nedostavily, jedna vypukla, nebyl nikdo přesvědčen o neklamnosti jejích příznaků tak pevně jako on. Zdali však dnes objevil takové příznaky na blankytně jasném nebi nebo zda si je ve svém předobrém srdci pouze nalhával, aby dal podnět k veselí - - kdopak ví? - Nebudeme to zkoumat, byl spokojen, že viděl, jak z tvářiček, tolik mu milých, mizí trýzeň prvního napětí, a dobře věděl, že když je nechá o samotě, svěří je tím navzájem nejlepším rukám; proto vesele a samý žert vykročil ke dveřím: "Klariso," zvolal ještě s rukou na klice, "jistě ti bude zase oblékání trvat věčnost - proto nijak nespěchej - mám předtím ještě nějakou záležitost - a až budete hotovy, přijďte pak do červené komnaty a vzkažte mi to - ale nespěchejte proto."
A s těmi slovy za sebou zavřel dveře.
Neporovnatelní milovaní lidé. Třebaže jim sám otec vložil do úst záminku, že jim oblékání trvá věčnost, aby jim dal příležitost důvěrně si pohovořit a všechno rozebrat, byly přece jen příliš nevinné, než aby mu porozuměly, a hrozně pospíchaly, aby se jakž takž přistrojily a aby ho nenechaly dlouho čekat. Když odešel, sestry se jedenkrát objaly a vtiskly si na rty dva, tři vřelé polibky jako pevné, přesvědčivé, neporušitelné ujištění a zpečetění, že se vzájemně budou ochraňovat a že zůstanou pospolu.
Tak zázračná je moc lásky, že její paprsek, zasvitne-li v nebezpečí a nouzi z oka druhého člověka, ihned zbuduje železnou zeď důvěry okolo našeho srdce, lhostejno, vychází-li z očí bojácného děvčátka, které je samo bez ochrany a potřebuje, aby je někdo chránil.
Z těchto polibků vešla do dívčích srdcí radost, důvěra, dokonce i veselost, žertování a zvědavost, a smály se, když se v překotném spěchu oblékání v něčem ukvapily nebo se dopustily nějakého nevkusu.
Když konečně byly hotovy, spěchaly do červeného pokoje a setkaly se tam s mladým myslivcem, jehož pan baron právě káral pro jeho včerejší vychloubání a šprýmování - "teď jdi," skončil, když uviděl vcházet děvčata, "jdi a kliď se - - - no, no, Šebestiáne, to jsem tak strašný," volal za mládencem mírnějším tónem, "že tak pospícháš, abys už byl venku, div se nepřerazíš? Ať ti dole nalejí pohár vína nebo třeba dva. A teď jdi."
Myslivec odešel a otec se obrátil nadmíru rozveselen k dívkám. "Ale, ale, to jste si velice pospíšily; podívejme, jak jsou hezké - a teď postavíme dalekohled a budeme se dívat." - - A tak se stalo.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 28.01.2015

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Lesní poutník
-Smolaři
Čítanka - nenalezen žádný úryvek z autorovy tvorby
­­­­

Diskuse k úryvku
Adalbert Stifter - Hvozd







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­