Citoslovce (interjekce) jsou slova neohebná,
která vyjadřují nálady, city a vůli mluvčího (např. ach,
br, ó, pst) nebo na něco upozorňují
(hej, ble) anebo označují hlasy a zvuky, např.
bác, cink, prásk, haf.
Citoslovce patří společně s příslovci,
předložkami,
spojkami
a částicemi
do neohebných slovních
druhů. V češtině je mezi slovními
druhy řadíme na desáté místo.
Citoslovce, která označují hlasy a zvuky, jsou citoslovce
zvukomalebná, např. checheche, břink,
bác. Od těchto citoslovcí se tvoří i slova jiná, zejména slovesa,
v našem případě chechtat se, břinknout,
bacat.
Citoslovci se mohou stávat i ustrnulé tvary jiných slovních
druhů, např. panečku, holenku (5. pád podstatných
jmen), běda (1. pád podstatného
jména), hybaj (rozkazovací způsob slovesa).
Citoslovce se nespojuje zpravidla s žádným slovem ve
skladební dvojici; stojí samostatně a nahrazuje zvolací
větu. Proto se odděluje od ostatních slov (jestliže se cítí jako
samostatné) čárkami nebo vykřičníkem. Například:
Nu, copak to znamená?; Hoho! To
zlato proklaté má hrany ostře špičaté. (Erben);
Brr! To jsem se lekl! nebo Ó,
to bylo veselo.
Jen některá citoslovce, zvláště taková, jež označují zvuky,
nahrazují někdy slovesný přísudek. Taková citoslovce se čárkami
neoddělují. Například: Chlapec hop do vody.;
Já bác na zem. nebo Vrabec
frnk z hnízda.
Samotné slovo citoslovce [dělení: ci-to-slov-ce] je
středního rodu.
