ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground

• slovní druhy = „desatero“
• lingvistika = jazykověda (lingua je latinsky jazyk), nauka o jazyce; patří do ní gramatika-mluvnice, do ní patří druhy slov, část mluvnice je tvarosloví – morfologie
• základní pojem v tvarosloví je morfologická kategorie, ta má stránku:
  • formální (tvar)
  • významovou (mluvnický význam)
• rozlišujeme morfologické kategorie:
  • vyššího řádu (slovní druhy)
  • nižšího řádu (rod, číslo, pád, vzor u podstatného jména)
• třídění je dáno hlediskem:
  1. morfologickým (tvaroslovným) – ohebnost, neohebnost, časování, skloňování
  2. semantickým (lexikálním, významovým) – věcný význam
  3. syntaktickým (skladební) – čím je ve větě, funkce ve větě, využití

Ohebné slovní druhy

1. Podstatná jména = substantiva

• vyjadřují: názvy osob, zvířat, věcí, dějů, vztahů
• mají kategorie: rod, číslo, pád, vzor

Rod

• mužský (maskulinum)
• ženský (feminimum)
• střední

Dále se člení na životný a neživotný.

Číslo

• singulár (jednotné)
• plurál (množné)
• (dříve ještě duál – podvojné číslo, ve staročeštině, zbytky duálu zůstaly ⇒ dva, oba, dvěma, ruce-rukama, uši, nohy, oči)
• mluvnické číslo nemusí být totožné s označováním počtu, můžeme mít:
  1. pomnožné – plurálium tantum
     • pouze tvar množný, ale vyjadřují i 1 věc ⇒ housle, dveře, kamna, Čechy
  2. kolektiva – singulárium tantum
     • vyjadřují množství, ale i v jednotném čísle, tvar čísla jednotného, více věcí (písek, hlad, voda)
     • hromadná (členstvo, studentstvo)
     • látková (voda, písek)
     • abstraktní (opilost, spánek)

Pády – celkem sedm

Vzor

• skupina jmen, má stejné tvary
• jedno vybereme jako vzor, každý rod má vzory – mužský (životné, neživotné), ženský, střední
• jak řadíme ke vzoru ⇒ rozhoduje rod a koncovka 2. pádu jednotného čísla, někdy zakončení kmene
• přejatá podstatná jména se snažíme skloňovat podle domácích vzorů, původ řecký a latinský – Zeus ⇒ dia, genius ⇒ genia
• ta co se nemohou zařadit = nesklonná (filé, dražé, aranžmá, taxi, ragú)

2. Přídavná jména = adjektiva

• tvar podle substantiv
• vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí
• mají pád, číslo, rod prostřednictvím substantiva, mezi nimi shoda
• přivlastňovací ⇒ odvozena příponou: -ův (bratrův); -in (matčin)
• skloňují se – určují se podle koncovky 1. pádu (mladí)
• jmenná ⇒ šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna – 1. + 4. pád
• stupňování
  • pravidelné – většina přídavných jmen vyjadřuje trojí stupeň vlastností
    1. stupeň – pozitiv – blbá
    2. stupeň – komparativ – blbší (koncovky: -ější, -ší, -í)
    3. stupeň – superlativ – nejblbší (ze druhého stupně + předpona -nej)
  • nepravidelné
    • dobrý ⇒ lepší ⇒ nejlepší
    • špatný ⇒ horší ⇒ nejhorší
    • zlý ⇒ horší ⇒ nejhorší
    • malý ⇒ menší ⇒ nejmenší

3. Zájmena = pronomina

• zastupují příslušná jména, naznačují vlastnosti
• vyjadřují pády, číslo, i rod (částečně)
• rozlišujeme:
  • osobní (já, ty, my, vy, sobě, sebe, …)
  • přivlastňovací (moje, jeho, jejich, naše)
  • ukazovací (ten, ta, to, onen, tentýž, sám)
  • tázací (kdo, jaký, který, čí, co)
  • vztažná (jenž, jakýž, kdož; pro jednotné číslo muž. ⇒ jenž, žen. a střed. ⇒ jež; pro množné číslo muž ⇒ již, žen. ⇒ jež, střed. ⇒ jež)
  • neurčitá (někdo, něco, nějaký, kdesi, cosi, jakýsi, každý, všechen, veškerý, mnohý)
  • záporná (nic, nikdo, nijaký, ničí, … – popírají existenci)
• rodová (ten, ta, to)
• bezrodá (1., 2. osoba, zvratná zájmena)
• shodují se s podstatnými, přídavnými jmény
• zájmeno 3. osoby – jeho, jejích – nesklonné
• její – skloňuje se podle jarní

4. Číslovky = numerália

• slova významově určující pořadí, počet
• většina se skloňuje
• mají pád, číslo, rod
• určité, neurčité
• členění:
  1. základní
     • jeden, jedna, jedno (ten, ta, to)
     • duálové skloňování dvě-dvěma, dva-dvou
     • sto /100/ – město; tisíc /1000/ – stroj; milion, bilion – hrad; miliarda – žena
  2. řadové
     • jako mladý/jarní – skloňování
     • píšeme tečku, ne v letopočtu
  3. druhové
     • množství
     • dvojí, trojí, paterý – podle jarní/mladý
  4. násobné
     • kolikrát se něco násobilo
     • dvojnásobný, jednou, dvakrát
  5. podílné – vyjadřují dělení celku na skupiny
  6. neurčité – málo, mnoho, několik

5. Slovesa = verba

• děj, činnost, změna stavu
• vyjadřují
  • osobu – 3. os. jedn., množ.
  • čas – přítomný, minulý, budoucí
  • způsob – oznamovací, podmiňovací (přítomný ⇒ mluvil bych, bys, by; minulý ⇒ byl bych mluvil, bychom, byste, by), rozkazovací
• rod
  • činný (předmět je cílem, podmět je původcem děje)
  • trpný (dopis je napsán)
• vid
  • schopnost slovesa ukázat průběh sloves. děje, schopnost jen slovan. jazyka
  • nedokonavý (trvá, trval, bude trvat)
  • dokonavý (děj ohraničený; budoucnost: vytvoření s nedokonavou přeponou – učí ⇒ naučí, zpívá ⇒ nazpívá
• třídy – pět, podle zakončení 3.os.č.j.
  1. -e (nese, bere, maže, peče, umře)
  2. -ne (tiskne, mine, začne)
  3. -je (kryje, kupuje)
  4. -í (prosí, trpí, sází)
  5. -á (dělá)
• nepravidelná – být, jíst, vědět, chtít
• slovesné tvary
  • určité
  • neurčité – seděl
  • jednoduché
  • složené

Neohebné slovní druhy

6. Příslovce = adverbia

• místa (zde)
• času (hned, dnes, dříve)
• způsobu (vesele, krásně)
• míry (velmi, málo, trochu)
• příčiny (proč, proto)

Některé příslovce vznikly ustrnutím:

• jmenných tvarů (úhrnem, kolem)
• slovesných tvarů (vleče, stoje)
• z předložky a jména (zpaměti, zticha, dodnes, dokonce, doleva, doprava)

Příslovce se stupňují – zdravě ⇒ zdravěji ⇒ nejzdravěji; zle ⇒ hůře ⇒ nejhůře; dobře ⇒ lépe ⇒ nejlépe

7. Předložky

• vyjadřují místo, čas, způsob, příčinu
• význam až ve spojení se jménem
• se jménem tvoří – předložkový pád, předložkovou vazbu
• vlastní (význam předložek v, do, s, pro, při)
• nevlastní (i jiným slovesným druhem)
• neslabičné (k, s, v, z) – vokalizace předložek ⇒ v Vídni-ve Vídni – přidáváním samohlásky
• slabičné – kromě, mimo – obsahují slabiku

8. Spojky

• spojují jednotlivé větné členy, věty
• samostatné nejsou vět. členy
• souřadicí (a, i, nebo, ale, avšak, neboť, nýbrž, sice)
• podřadicí (když, protože, že, aby, kdyby, třebaže, jakmile)
• interpunkce – před souřadícími ve významu slučovacím se nepíše čárka, jinak ano; před ostatními se čárka píše

9. Částice

• vyjadřují vztah mluvčího k větě či výrazu, mají citové zabarvení, mohou uvozovat větu – ať, nechť, kéž, což, copak
• nespojují věty, musíme je odlišit od spojek, nejsou větnými členy

10. Citoslovce

• vyjadřují nálady, pocity, vůli mluvčího
• nálady a city – brr, fuj, jé, hele, …
• vůli – hleď, hybaj, haló, …
• hlasy, zvuky – haf, mňau, cheche, cink
• další – hrome, běda