Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Citoslovce (interjekce) jsou slova neohebná, která vyjadřují nálady, city a vůli mluvčího (např. ach, br, ó, pst) nebo na něco upozorňují (hej, ble) anebo označují hlasy a zvuky, např. bác, cink, prásk, haf.

Citoslovce patří společně s příslovci, předložkami, spojkami a částicemi do neohebných slovních druhů. V češtině je mezi slovními druhy řadíme na desáté místo.

Citoslovce, která označují hlasy a zvuky, jsou citoslovce zvukomalebná, např. checheche, břink, bác. Od těchto citoslovcí se tvoří i slova jiná, zejména slovesa, v našem případě chechtat se, břinknout, bacat.

Citoslovci se mohou stávat i ustrnulé tvary jiných slovních druhů, např. panečku, holenku (5. pád podstatných jmen), běda (1. pád podstatného jména), hybaj (rozkazovací způsob slovesa).

Citoslovce se nespojuje zpravidla s žádným slovem ve skladební dvojici; stojí samostatně a nahrazuje zvolací větu. Proto se odděluje od ostatních slov (jestliže se cítí jako samostatné) čárkami nebo vykřičníkem. Například: Nu, copak to znamená?; Hoho! To zlato proklaté má hrany ostře špičaté. (Erben); Brr! To jsem se lekl! nebo Ó, to bylo veselo.

Jen některá citoslovce, zvláště taková, jež označují zvuky, nahrazují někdy slovesný přísudek. Taková citoslovce se čárkami neoddělují. Například: Chlapec hop do vody.; Já bác na zem. nebo Vrabec frnk z hnízda.

Samotné slovo citoslovce [dělení: ci-to-slov-ce] je středního rodu.