ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground­

Stojím uprostřed překrásné zahrady. Všechno je schované pod bílou sněhovou peřinou, jen stromy se tyčí nad zasněženou krajinou, jako by ji hlídaly a dávaly pozor, ať ji nikdo neruší.

Je tu nádherný klid a okouzlující ticho. Připadá mi, jako by se zastavil čas. Jiskřivý sníh se třpytí jako ty nejkrásnější diamanty. Chci se ho dotknout. Podívat se na tu krásu blíž. Beru trošku sněhu do dlaně. Studí a hned se roztaje. A z diamantů zbyde jen trocha studené vody, ale to nevadí. Neboť jsou tu ještě celé hromady třpytivého sněhu.

Otáčím se a dívám se na domy přede mnou. Vypadají, jako by je sem někdo přinesl z nějaké pohádky. Krčí se a choulí se k sobě, aby jim nebyla zima. Na střechách mají nasazené bílé čepice, z nichž dolů visí dlouhé ostré meče, které se stříbrně lesknou. Vypadají tak krásně a zároveň nebezpečně.

Z šedého nebe se začne pomalu snášet k zemi lehounký snížek. Zachytává se mi ve vlasech a padá ho stále víc a víc, až nerozeznám, kde začíná nebe a kde sněhová pokrývka.

Vím, že je nejvyšší čas vrátit se domů, a tak pomalu odcházím. Naposledy se otočím, abych se rozloučil se zimní přírodou a omluvil se jí za to, že jsem ji vyrušil z jejího spánku.