ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Bunin Ivan Alexejevič (*22.10.1870 - †08.11.1953)

­­­­

Krkavec (Temné aleje)

- přeložil Jan Zábrana

Můj otec se podobal krkavci. Napadlo mě to, když jsem byl ještě chlapec: viděl jsem jednou v "Nivě" obrázek nějaké skály a na ní Napoleona s jeho bílým bříškem, s jeho koženými kalhotami a v nízkých černých holínkách, a dal jsem se pojednou do radostného smíchu, neboť jsem si vzpomněl na obrázky z Bogdanovových "Polárních cest" a zdálo se mi, že se Napoleon velice podobá tučňákovi; pak jsem si však smutně pomyslel: zato můj tatínek je podobný krkavci...
Otec zastával v našem gubernském městě význačný úřad, a to jej zkazilo ještě víc; mám dojem, že ani v té úřednické společnosti, k níž patřil, nebylo nepříjemnějšího, nevlídnějšího a zamlklejšího člověka, tak chladně krutého ve váhavých slovech i činech. Nepříliš vysoký, podsaditý, trochu schýlený, výrazně černovlasý, připomínal svou podlouhlou, do modra vyholenou tváří s velkým nosem opravdového krkavce - zvlášť když si brával černý frak na dobročinné večírky u manželky našeho gubernátora; statný a nahrbený postával u jakéhosi stánku v podobě ruské chaloupky, pohyboval velkou krkavčí hlavou, pošilhával lesklýma krkavčíma očima po tančících a po lidech, kteří přistupovali ke stánku, a také po bojarské paničce, urostlé dámě v brokátu, s krojovou čelenkou a s nosem tak bělorůžovým po pudru, že vypadal jako umělý, která s okouzlujícím úsměvem podávala ze stánku silnou rukou, ověšenou brilianty, ploché poháry laciného žlutého šampaňského. Otec byl už dávno vdovec, nás, děti, měl jen dvě - mne a mou sestru Lilu - a chladně a prázdně se třpytily obrovské, jak zrcadlo čisté pokoje našeho prostorného služebního bytu v prvním patře jednoho z erárních domů, jehož průčelí vedla na bulvár s topoly mezi kostelem a hlavní třídou. Naštěstí jsem víc než půl roku trávil v Moskvě, studoval jsem na Katkovově lyceu, domů jsem jezdil jen na svátky a v létě na prázdniny. Tentokrát mě však doma potkalo něco zcela nečekaného.
Na jaře toho roku jsem absolvoval lyceum, a když jsem přijel z Moskvy, byl jsem velice překvapen: jako by v našem bytě, dřív tak pustém, najednou zasvítilo slunce - celý jej ozařovala přítomnost mladého, lehkonohého děvčete, které právě vystřídalo u osmileté Lily její chůvu, dlouhou a plochou stařenu, podobnou středověké soše nějaké světice. Chudá dívka, dcera jednoho z otcových bezvýznamných podřízených, byla v těch dnech bezmezně šťastná, že si hned po skončení gymnasia našla tak dobré místo, a také proto, že jsem přijel já a že se v domě objevil někdo v jejích letech. Jak ale byla plachá, jak se bávala otce při našich důstojných obědech, s jakým neklidem co chvíli dohlížela na černookou Lilu, také zamlklou, ale nezkrotnou nejen v každém pohybu, nýbrž i v zamlklosti, která jako by stále na něco čekala a pořád nějak vyzývavě vrtěla malou černou hlavou! Při obědech se otec změnil k nepoznání: nevrhal už zlostné pohledy na stařečka Gurije, který mu v pletených rukavicích servíroval jídla, chvíli od chvíle i něco prohodil - váhavě sice, ale přece jenom - obraceje se ovšem výhradně na ni a oslovuje ji obřadně jménem i jménem po otci - "milá Jeleno Nikolajevno"; dokonce se pokoušel i žertovat a usmívat se. To ji však přivádělo do takových rozpaků, že odpovídala jen ubohým úsměvem, při němž se pokrývala krvavými skvrnami její průsvitná a jemná tvář - tvář hubené blondýnky v lehké bílé halence, která v podpaždích ztemněla horkým mladým potem a pod níž se sotva rýsovaly malé prsy. Na mne si při obědě netroufala ani zvednout oči: to, že jsem tam byl, bylo pro ni ještě horší než přítomnost otcova. Čím víc se však snažila, aby mne neviděla, tím chladněji po mně pošilhával otec: cítil to nejen on, ale i já, že za tou trýznivou snahou nevidět mě a poslouchat otce a dávat pozor na zlou, neposednou, třeba zamlklou Lilu, skrýval se docela jiný strach - radostný strach našeho společného štěstí z toho, že můžeme být vedle sebe a spolu. Večer při práci pil otec vždycky čaj a dřív mu jeho velký šálek se zlaceným okrajem nosívali do pracovny na psací stůl; teď však pil čaj s námi v jídelně a ona seděla u samovaru - Lila už v tuto hodinu spala. Vycházel z pracovny v dlouhém a širokém úřednickém kabátě s rudou podšívkou, uveleboval se do svého křesla a podával jí šálek. Nalévala jej až po okraj, jak to měl rád, a rozechvělou rukou mu jej dávala zpátky, pak nalévala mně a sobě a se sklopenými řasami se věnovala nějaké ruční práci, zatím co otec zvolna vykládal - něco velice zvláštního:
"Blondýnkám, milá slečno Jeleno Nikolajevno, sluší černá nebo nachová ... K vaší pleti by velice pěkně šly šaty z černého atlasu s prolamovaným stojatým límečkem ala Marie Stuartovna, posázené drobnými brilianty ... nebo středověké šaty z nachového sametu, s malým dekoltem a rubínovým křížkem ... Kožíšek z temně modrého lyonského aksamitu a benátský baret by vám také slušel ... To všechno jsou ovšem pouhé sny," říkal posměšně. "Váš otec u nás bere všeho všudy pětasedmdesát rublů měsíčně a kromě vás má ještě pět dětí, jedno menší než druhé, což znamená, že budete nejspíš nucena prožít celý život v chudobě. Musím ale také říci: je snad na tom něco špatného, když člověk sní? Dodává mu to chuť k životu, propůjčuje sílu a naděje. A pak, což se stává, že se některé sny najednou splní. Málokdy, samozřejmě, moc málokdy, ale někdy přece ... Vždyť tuhle, není to tak dlouho, co kuchař z kurského nádraží vyhrál na los dvě stě tisíc - obyčejný kuchař!"
Snažila se dát najevo, že to všechno pokládá za milé žerty, nutila se k tomu, aby se na něho dívala a usmívala, a já jsem si vykládal napoleonský pasiáns, jako bych nic neslyšel. Jednou zašel ještě dál - z ničeho nic kývl směrem ke mně a povídal:
"Vidíte, tenhle mladík má určitě také své sny: hrome, za nějaký čásek tatíček natáhne brka a zlato přece nikdo nevysype slepicím. A to má pravdu, že ne, poněvadž nebude, co by se jim sypalo. To se ví, tatíček nějakou maličkost má - například stateček s tisícovkou děsjatin černozemi v Samarské gubernii - jenomže ten synáčkovi sotva připadne, on svou láskou tatíčka zrovna moc nezahrnuje, a jak se mi to jeví, vyroste z něho outrata prvního řádu ..."
K tomuto poslednímu rozhovoru došlo v podvečer svátku svatého Petra a Pavla - pro mne velice památného. Toho dne ráno otec odjel do kostela a z kostela na snídani ke svému jmenovci gubernátorovi. Beztoho nikdy doma nesnídal ani ve všední dny, takže i tentokrát jsme seděli ve třech; když byla snídaně skoro u konce, začala Lila, které dali místo jejích oblíbených božích milostí višňový kysel, pronikavě křičet na Gurije, bušila pěstičkami do stolu, smetla na podlahu talíř, zatřásla hlavou a zajíkla se zlostnými vzlyky. Dovlekli jsme ji jakž takž do jejího pokoje - kopala a hryzala nás do rukou - proboha jsme ji prosili, aby se uklidnila, naslibovali jsme jí, že kuchaře krutě potrestáme, až konečně ztichla a usnula. Kolik plaché něhy pro nás bylo už i v tom, že jsme se ji snažili spojenými silami odtáhnout a že se při tom naše ruce chvilkami setkávaly! Venku šuměl déšť, v setmělých pokojích občas zazářil blesk a okenní tabule se otřásaly při úderech hromu.
"To ji bouřka tak rozrušila," zašeptala radostně, když jsme vyšli do chodby. Pojednou ale zbystřila pozornost:
"Někde hoří!"
Přeběhli jsme do jídelny a otevřeli dokořán okno - kolem nás s rachotem uháněla po bulváru hasičská pohotovost. Na topoly crčel prudký liják - bouřka už přešla, jako by ji liják uhasil - a do rachotu dlouhých, důkladných vozů, na nichž stáli hasiči v měděných přilbách, s hadicemi a žebříky, do cinkotu zvonků zavěšených pod duhou nad hřívami černými tahounů, jejichž klapající kopyta prudce vlekla vozy po kamenné dlažbě, zaznívala jemně, ďábelsky laškovně a výstražně trubačova polnice ... Pak začali o překot vyzvánět na poplach na zvonici Ivana Vojína na Lávách ... Stáli jsme blízko sebe u okna, v němž bylo cítit svěží vůni vody a mokrého městského prachu, a jak se aspoň zdálo, jen jsme se dívali a naslouchali v soustředěném rozčilení. Potom se přehnal poslední vůz, vezoucí nějakou obrovskou červenou nádrž, srdce se mi rozbušilo prudčeji, na čele vystoupily vrásky - vzal jsem ji za ruku, visící nehybně podél stehna, prosebně jsem se jí zadíval do tváře, a ona začala blednout, pootevřela ústa, prsy se jí zvedly, jak povzdechla, a také jakoby prosebně ke mně obrátila světlé oči plné slz, a já ji objal kolem ramen a prvně v životě jsem strnul v něžném chladu dívčích úst ... Neuplynul pak ani den bez našich jakoby náhodných, každou hodinu se opakujících setkání v přijímacím pokoji, v salónu či na chodbě, ba dokonce i v otcově pracovně, poněvadž otec jezdil domů až k večeru - těch krátkých setkání a zoufale dlouhých nenasytných polibků, které byly svou nerozhodností dál už k nesnesení. A otec, jako kdyby něco tušil, přestal zas chodit večer do jídelny na čaj a znovu upadl do své zamlklosti a nevlídnosti. Nevěnovali jsme mu však už pozornost a ona teď začala být při obědech klidnější a vážnější.
Počátkem července Lila onemocněla, poněvadž se přejedla malin; ležela ve svém pokoji, pomalu se zotavovala, pořád malovala pastelkami na velké archy papíru, přišpendlené k prknu, nějaká pohádková města, a Jelena se chtě nechtě nemohla od jejího lůžka ani hnout, seděla tam a vyšívala si maloruskou košilku - odejít se nedalo, poněvadž Lila od ní každou chvilku něco chtěla. A já jsem se v prázdném, tichém domě smrti trápil ustavičnou trýznivou touhou vidět ji, líbat a tisknout k sobě; seděl jsem v otcově pracovně, vytahoval z přihrádek knihovny, co mi pod ruku přišlo, a pokoušel se číst. Tak jsem seděl i tehdy, v podvečer. A tu se náhle ozvaly její lehké a rychlé kroky. Odhodil jsem knihu a vyskočil:
"Co, usnula?"
Mávla rukou:
"Ale kde! Co ty víš - ta dokáže nespat dva dny a dvě noci a vydrží to, jako všichni blázni! Žene mě, abych jí šla do otcovy pracovny najít nějaké žluté a oranžové pastelky ..."
Dala se do pláče, přistoupila ke mně a sklonila mi hlavu na prsa:
"Můj bože, kdy tohle vezme konec! Řekni mu přece už jednou, že mě máš rád, že nás stejně nic na světě nedonutí, abychom se rozešli!"
Pozvedla tvář vlhkou slzami, křečovitě mě objala a ztratila dech při polibku. Celou jsem ji k sobě přitiskl a odtáhl k pohovce - což jsem v té chvíli mohl o něčem uvažovat, na něco pamatovat? Na prahu pracovny se však už ozvalo lehké pokašlávání: vzhlédl jsem jí přes rameno - stál tam otec a díval se na nás. Pak se obrátil a celý shrbený se vzdálil.
K obědu nikdo z nás nešel. Večer na mne zaťukal Gurij: "Tatínek vás prosí, abyste k němu ráčil přijít." Vešel jsem do pracovny. Seděl v křesle u psacího stolu a spustil na mne, ani se neotočil:
"Zítra odjedeš na celé léto do mé samarské vesnice. Na podzim plav do Moskvy nebo do Petěrburgu a hledej si místo. Jestli se opovážíš a neposlechneš, navždycky tě vydědím. To není všechno: zítra požádám gubernátora, aby tě dal bez meškání poslat do vesnice postrkem. Teď zmiz a víc mi nechoď na oči. Peníze na cestu a nějaké kapesné ti pošlu zítra ráno po sluhovi. K podzimu napíšu do své vesnické kanceláře, aby ti vyplatili nějakou částku pro první čas v hlavním městě. Nedoufej, že ji před odjezdem ještě uvidíš. To je všechno, miláčku. Můžeš jít."
Téže noci jsem odjel do Jaroslavské gubernie, na vesnici k jednomu spolužákovi z lycea a žil jsem u něho až do podzimu. Na podzim jsem se protekcí jeho otce dostal na ministerstvo zahraničních věcí v Petěrburgu a napsal jsem otci, že se nejen navždy zříkám dědictví, ale že odmítám i jakoukoli pomoc. V zimě jsem se dověděl, že nechal služby a také se přestěhoval do Petěrburgu - "s rozkošnou mladičkou ženou", jak mi řekli. A když jsem jednou vcházel do parteru Mariinského divadla, několik minut před tím, než se zdvihla opona, spatřil jsem náhle jeho i ji. Seděli v lóži vedle scény, hned u opěradla, na němž leželo malé perleťové kukátko. Byl ve fraku, hrbil se jako krkavec, pozorně pročítal program a mhouřil při tom jedno oko. Ona seděla zpříma a nenuceně, se světlými vlasy vyčesanými do vysokého účesu, a se zájmem se rozhlížela kolem sebe po teplém, zvolna se naplňujícím parteru, kde zářily lustry a zněl tlumený šum, po večerních toaletách, fracích a uniformách návštěvníků vstupujících do lóží. Na hrdle jí planul temným ohněm rubínový křížek, štíhlé ruce, které se však už zaoblovaly, měla nahé, šaty z nachového sametu, na způsob řeckého peplosu, na levém rameni přichyceny rubínovou agrafou.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 28.04.2007

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­