Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Miroslav Holub (1923-1998) se narodil v Plzni, jeho otec byl právník, matka učitelka jazyků. Protože maturoval za války, musel nějakou dobu pracovat jako pomocý dělník, ale hned jak se otevřely vysoké školy, zapsal se na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Po roce ale přestoupil na medicínu, v roce 1953 promoval, po krátké epizodě na patologii nastoupil do Mikrobiologického ústavu ČSAV a začal se věnovat imunologii. V roce 1970 byl odtud z politických důvodů vyhozen, naštěstí se však brzo mohl ke svému oboru vrátit v nově založeném Institutu klinické a experimentální medicíny. Že byl Holub skutečně vědeckou kapacitou, dokazuje titul kandidáta a doktora věd, čestný doktorát z americké univerzity v Oberlinu a řada stáží po celém světě. Impozantní je i počet jeho vědeckých publikací - přes sto padesát.

Stejně úspěšný byl Miroslav Holub i jako básník. Knižně debutoval v roce 1958 (ve stejném roce kdy získal titul kandidáta věd) sbírkou Denní služba. Byla to tzv. poezie všedního dne (Holub ostatně napsal o tomto typu básnictví programovou stať Náš všední den je pevnina, která vyšla v časopise Květen a požadovala, aby poezie stejně jako věda "ověřovala fakta", což bylo v rozporu s tehdejší vševědoucí ideologií - psal se rok 1956). Holub ale dokázal ještě víc: prostředí a terminologii svého vědeckého oboru povýšil na programově nesentimentální, střízlivé a o to působivější básnické vyjadřovací prostředky. Ze stejného rodu byly i další jaho sbírky: Achilles a želva (1960), Slabikář (1961), Jdi a otevři dveře (1961), Kam teče krev (1963), Zcela nesoustavná zoologie (1963) a Tak zvané srdce (1963). Holubovy verše byly střízlivé, aniž by byly nudné, intelektuální, aniž by byly intelektuálské. Vrcholem první etapy jeho tvorby se stala sbírka Ačkoli (1969), kde se kromě básní objevil i útvar lyrické prózy, jakýsi mini-esej. Dosud optimistický Holub tu s ironickým úsměvem odhaloval prázdnotu pod povrchem věcí. Nejpochmurnější byly samozřejmě části reagující na realitu po srpnu 1968.

Pak se Holub na nějaký čas nuceně odmlčel, znovu směl publikovat až v osmdesátých letech. Paradoxy doby odrážela sbírka Naopak (1982); Interferon čili O divadle (1986) byla ještě naplněna pocity chaosu, zla a absurdity. K původní věcné a přímočaré poezii se Holub vrátil až začátkem devadesátych let, ve sbírce Syndrom mizející plíce (1990).

Miroslav Holub byl rovněž originální prozaik; své časté pobyty v USA zpracoval do dvou litarárních cestopisů Anděl na kolečkách (1963) a Žít v New Yorku (1969). Holubovi sloupky byly vlastně malými básněmi v próze, takže jejich sbírky K principu rolničky (1987) a Skrytá zášť věku (1990) by se měly řadit spíše ke sbírkám poezie - tak nepatrný je vlastně rozdíl mezi tím, co a jak říká Holub svou poezií a co jak sděluje ve sloupcích.

Nadto psal Holub vynikající eseje a populárně vědecké stati; v různých časopisech otiskl desítky článků, a to i v době kdy oficiálně publikovat nesměl. Nejsoustavněji spolupracoval s časopisem Vesmír, jehož byl čtrnáct let výkonným redaktorem. Holubovy eseje o vědě, o civilizaci, o poezii a o jejich vzájemných vztazích patří k tomu nejlepšímu, co bylo v české esejistice kdy napsáno.

Jeden z našich nejpřekládanějších autorů Miroslav Holub zemřel v Praze roku 1998 a jeho nekrolog přinesla řada světových periodik.

Čítanka	-	Dveře (Jdi a otevři dveře)
	-	Operace (Achilles a želva)