Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Samohlásky

Samohlásky jsou takové hlásky, jejichž charakteristickým rysem je tón (lze je vyzpívat). Na rozdíl od souhlásek nevzniká při jejich artikulaci šum.
Spisovná čeština má pět samohlásek: a, e, i, o, u.

Při a je jazyk dole v ústech, jde proto o samohlásku nízkou; při ostatních je jazyk prohnut a zvednut, nejvíce při i a u, to jsou samohlásky vysoké; e a o jsou samohlásky středové.
Při i a e se jazyk zdvihá k přední části patra (samohlásky přední), při u a o je zdvižen více vzadu (samohlásky zadní).

Podle svého trvání dělíme samohlásky na krátké a dlouhé.
Délka samohlásek je v češtině velmi důležitá. Význam slov nebo tvarů se často mění podle toho, je-li samohláska krátká, nebo dlouhá (např. psi – psí; váha – váhá; slibuji – slibují; ráda – rada aj.)
V písmu označujeme délku čárkou (á, é, í, ó, ú), u samohlásky u také kroužkem (ů).

Kromě výše uvedených samohlásek má spisovná čeština ještě dvojhlásku ou (loutka, nesou, mouka) a ve slovech původem nečeských a v citoslovcích dvojhlásku au (mňau, auto).
Ve slovech původem českých (s výjimkou citoslovcí) netvoří seskupení au dvojhlásku, ale hlásky a a u náležejí do dvou slabik (např. na-učit). Stejně tak seskupení ou není vždy dvojhláskou (např. do-učit, po-učit).

Psaní samohlásek podle pravopisu a jejich výslovnost v řeči se celkem shodují, nicméně, přece jen se vyskytují mezi výslovností a psaním některé rozdíly:

1. Dlouhé u píšeme s čárkou ú, nebo s kroužkem ů (úhel – kůl).
2. Samohlásky i a í píšeme dvojím způsobem – buď jako takzvané měkké i či měkké í, nebo jako takzvané tvrdé y či tvrdé ý, ale je to v obojím případě samohláska jedna a táž (př. bílí – býlí; dni – dny; bil – byl).
3. Písmeno ě neoznačuje zvláštní samohlásku. V slabikách bě, pě, vě, fě (jako běh, pěna, věž, fěrtoch) označuje hlásky dvě ⇒ [je] (např. psané bě a bje ve slovech obětí a objetí zní stejně). – Slabiku psanou mě vyslovujeme třemi hláskami ⇒ [mně] (např. rozuměl a vzpomněl zní stejně). – Ve slabikách dě, tě, ně se sice píše háček nad e, ale náleží písmenům d, t, n; označuje v nich souhlásky měkké, jež se jinde píší ď, ť, ň (např. dělník, tělo, někdo – teď, leť, píseň, sťal, vyňal).

Ve spisovné češtině je potřeba dlouhé samohlásky přesně a správně vyslovovat a také psát. V délce samohlásek se u některých slov liší spisovný jazyk od nářečí a od češtiny obecné; existují ale i jiné rozdíly u dlouhých samohlásek:

1. Místo dlouhých samohlásek psaných ú a ý (a í po c, z, s) bývají v nespisovných podobách jazyka hlásky jiné, v Čechách ou (např. ouvoz, oudolí namísto úvoz, údolí) a ej (např. strejc, zmejlit se namísto strýc, zmýlit se; cejtit, vozejk, sejto namísto cítit, vozík, síto). – Ojediněle se vyskytuje toto ou a ej v některých slovech i ve spisovném jazyce – jako například ouško, upejpat se, husy kejhají (u slov s citovým nebo s jiným stylovým zabarvením).
2. Dlouhé samohlásky psané ů a í jsou často tam, kde v jiném tvaru téhož slova nebo v slově příbuzném je samohláska o a e (ě), například vůz – na voze; kamínek – kámen; nůše – nosit.
3. Místo dlouhého é bývá v nespisovných podobách jazyka í (např. mlíko, zlýho namísto mléko, zlého); jen u nových slov cizího původu někdy é zůstává (např. šéf, montérky, krédo). – Ve spisovném jazyce bývá takové í za é u slov s citovým nebo jiným stylovým zabarvením: ve zdrobnělých slovech (př. kamínek, kolínko) anebo lítá (jako běhá) na rozdíl od létá apod.
4. Dlouhé ó je ve spisovné češtině jen ve slovech cizího původu (např. tón, móda, dóm); jinak jen při citově zabarvené výslovnosti (př. bóže).

Krátké a dlouhé samohlásky a – á, i – í, e – é (a také e, ě – í, o – ů, u – ou) se někdy střídají v kmeni v různých tvarech slova a v kořeni ve slovech příbuzných (pád – padnout aj.).