Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• „malá opera“
• druh hudebního divadla s mluvenými dialogy, zpěvy a tanci, obvykle veseloherního rázu (humor, vtip, satira, parodie či ironie); v operetě se tedy střídá hudba s mluveným slovem
• nesložité rytmické uspořádání, hudebně melodická, založena na lehce zapamatovatelných nápěvech
• srozumitelná (nekomplikovaná) dějovost, bez hlubší charakteristi­ky postav
• přímý předchůdce muzikálu, jemuž se také nejvíce podobá

Opereta se vyvinula v 50. letech 19. století v Paříži („opérette“) z tradice opera comique, největší oblibě se těšila ve 2. polovině 19. století a v prvních desetiletích 20. století.

Zakladatelský význam mají skladby Jacquesa Offenbacha [ža:ka ofnbacha], slovem zesměšňující společenské nešvary doby, hudbou parodující velkou operu, rossiniovské epigony a wagnerovský patos. Jejich oblíbeným zpěvním útvarem byl kuplet (strofická píseň, obsahující obvykle aktuální kritické narážky) v početných tanečních číslech, zvláště kankán a galop.

Význam francouzské operety zůstal omezen na 19. století: Florimond Hervé (Mam´zelle Nitouche), Alexandre Charles Lecocq, Jean Robert Planquette (Zvonky cornevillské) aj.

Ve Vídni se Offenbachův vzor napojil na tradici lidových singspielů (= zpěvoher), ale při celkově nižší úrovni textů tu francouzskou satiru nahradilo nezávazné komediální žertování, k němuž časem jako protipól přistoupila laciná sentimentalita.
V metropoli mnohonárodnostní monarchie opereta záhy využila – v textech, hudbě i v kostýmech – prvky italské, polské, uherské i jiné (Franz von Suppé: Krásná Galathea, Karl Millocker: Žebravý student a další). Johann Strauss mladší opouštěl ve svých skladbách lidové prostředí, hudebně těžil především z kultivovaných podob valčíku (Netopýr) a náročnými požadavky na pěvce se blížil opeře (Cikánský baron).
Světový ohlas si vídeňská opereta udržela i v další generaci (Franz Lehár a Emmerich Kálmán, silně uplatňující maďarské čardáše), která se ve volbě námětů už zcela vyhýbala soudobé společenské problematice. Dějovou osnovu tvořily sentimentální milostné příběhy ze salónního prostředí vyšších tříd, v melodice byla patrna blízkost veristické opeře.

Také v Londýně dal Offenbach podnět ke vzniku anglické operety. Vyhovoval jí satirický způsob glosování společenských aktualit, oblíbila si také orientální náměty a v inscenacích nákladnou výpravnost. Díly Arthura Sullivana získala světový ohlas.

V berlínské tradici se spojil vliv Paříže a Vídně, lokální produkce měla ohlas jen v německých divadlech; ve 20. století sem záhy pronikl vliv jazzu.

V USA tvořily hry se zpěvy už od 18. století hlavní typ hudebního divadla v zemi (nejprve převzatý typ anglické ballad opera, později všechny druhy revuálních představení). Souvislou domácí tradici americké operety, označované jako „comic opera“, vyvolal až ohlas Sullivanových skladeb. Přes skladby Ira Victora Augusta Herberta, Čecha Rudolfa Frimla, rakouského Maďara Sigmunda Romberga a další šel vývoj operety v USA k muzikálu.

Uměleckou degradací evropské operety po první světové válce zůstala nedotčena ruská opereta. Její předchozí tradice byla skromná, ale optimismus porevolučního budovatelského úsilí vedl k bohatému uplatnění agitačního typu her se zpěvy. Isaacu Osipoviči Dunajevskému se zdařila obroda žánru, jeho zásluhou znovu spjatého s živou společenskou problematikou, a to na úrovni soudobé světové populární hudby.

V Čechách se Offenbachova opereta napojila na tradici lidových her se zpěvy. S postupem let rostoucí počet souborů mohl převzít rozsáhlý evropský i americký repertoár, a to včetně děl českých autorů: operety Oskara Nedbala reprezentují takzvanou „novovídeňskou školu“, světově úspěšné skladby Rudolfa Frimla vznikly až v USA. Z domácí početné produkce po 1. světové válce se prosadily zejména skladby melodika Rudolfa Pískáčka. Pozdějšímu odlivu zájmu o operetu nestačily čelit skladby Julia Kalaše, Rudolfa Kubína a jiných.

Nejstarší slovenské operety vznikly v USA (Miloslav Francisci). Nejvýraznějším tvůrcem slovenské operety byl Gejza Dusík, zprvu se řídící vídeňským vzorem, později zdůrazňující národní prvky (takzvané slovenské tango). Díly Tibora Andrašovana a zvláště pak Milana Nováka začal přechod slovenské operety v muzikál.