Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Proč si neřekneme ano? Je spousta důvodů, kvůli kterým by ses mě takto v nejbližších 5 letech rozhodně nezeptal.

Snaž se méně jíst nebo zkus taky občas vyzkoušet nějaký sport. Zase jsi doma a nic neděláš? Já jsem na rozdíl od tebe v práci, holčičko. Jestli to nechceš jíst, tak to nejez, ale nemysli si, že ty snad vaříš líp než já. A co teprve to kouření. Zase kouříš? Ježiš, ty smrdíš. Co to máš proboha na sobě?

Ale je rozhodně více důvodů, proč by ses mě zeptat měl. Teda spíše mohl zeptat. Tak proč jsi se mě ty tedy ještě nikdy nezeptal? Známe se krátce? Ne, to určitě není ten důvod. Nebo ti v tom brání strach? To asi taky není ono. Je to asi spíše nejistota. Říkáš si: "Teď jsme spolu šťastní, ale co třeba za 2 roky? Bude nám to klapat? Bude se vedle mě ráno probouzet pořád ta stejně krásná a sebeironická holka, kterou jsem poznal?"

...hlavně nestárni, miláčku, jo a ty přebytečný kila by měly jít dolu. A prosím tě, udělej si něco s těma vlasama. Vypadáš, jako kdybys měla na hlavě vrabčáka.

Má obavy, že nebudu pořád stejná? Že se postupem času budu měnit v "mámu", která jde naštvaná z práce s igelitkami a doma mezi dveřmi hned zpohlavkuje dítě?

...šéf si na mě snad zasedl nebo co. Oni v krámu neměli tu dobrou paštiku, co jsem kupovala minulý týden! Utrhlo se mi ucho od tašky a celý nákup se mi začal válet na ulici a všichni na mě koukali jako na blázna. Plesk plesk, dítě s krokodýlími slzami utíká naštvaně do svého pokoje.

Uff, tak konečně jsem si ulevila. Néé, prosím tě, Bože, jen ať se tohle nikdy nestane! Ať nemá strach, že se změním, že budu tlustá nebo stále naštvaná na cokoliv a kohokoliv...
Má mě rád takovou, jaká jsem. Teda tak mi to na začátku říkal. Takže proč se mladí lidé jako jsme my dva nechtějí brát? Já si myslím, že v tom není "nechtění", ale doba jde dopředu, všechno jde dopředu. Studium, práce, kariéra a pak už jen vydělávat, nejlépe hodně vydělávat. Teprve pak může na řadu přijít rodina. To znamená svatba a pak po roce dítě, dovolená, nové auto, druhé dítě.
Naši rodiče přeci byli v našich letech už téměř svoji. Nebo je to třeba proto, že dnes se všichni ženou jen za majetkem, penězi a tím kdo pojede na lepší dovolenou. Samozřejmě letecky. A táto, musíme se hlavně hodně opálit, aby Šubrtová z 2. patra viděla, že na to máme.
Ale to přeci ve vztahu není to nejdůležitější, leč velmi pravdivé. Kdybych se zeptala já, dočkala bych se asi této odpovědi: "Ale Wendulko, nemáme přeci kde bydlet. Oba chodíme do školy, ty nepracuješ. Ještě je zkrátka moc brzo."
To je pravda, je brzo. Ale když já si představuji svoji svatbu, vidím se tak o 10 kilo lehčí, s vypracovanýma nohama utíkajíc přes zelenou louku ve zpomaleném záběru, vlasy vlají a já utíkám ke svému muži v lehkých bílých kalhotách s mírně rozepnutou košilí, opálenému od sluce a se sebejistým pohledem. Něco jako "Tak co, bejby, jdeme na to?"
Už abychom oba vydělávali a pořídili si společné bydlení...
Třeba taky psa, takového, který nikdy nevyroste a bude pořád maličký a roztomile chundelatý. Pak to bude ta správná idyla a možná si konečně položíš otázku: "Proč si neřekneme ano?"