Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nevím, jestli to, co teď píšu, bude někdo číst, jestli to bude někoho zajímat. Delší dobou již uvažuji o sebevraždě, ne o jejím spácháni mojí osobou, ale o lidech, kteří v sobě najdou dostatek odvahy a zároveň zbabělosti spáchat takový čin na sobě samém. Nevím, jestli bych já v sobě našla tolik odvahy sáhnout si na život...vzít nůž, probodnout se...otrávit se...zemřít. Paradoxně je sebevražda zároveň zbabělost. Je to utíkání z boje, je to slabost. Člověk, který už neví, jak dál řešit svoje problémy nebo už prostě a jednoduše ztratil smysl života, chce odejít. Dalším paradoxem toho činu je víra. Když si někdo sáhne na život, musí tak silně věřit v boha a v další život po smrti, že se nebojí toho, že dál už není nic. Jenom temno, žádné pocity. A zároveň musí ta osoba být nevěřící, protože spáchá ten čín, i když ví, že sebevražda je hřích...že jestli nějaký další život je, pro ni se uzavírá. Anebo je snad už člověk v tom stádiu, kdy se chce zabít, tak zoufalý, že neuvažuje nad možnými skutky na sobě a na pozůstalých? Sebevražda je v jistém smyslu sobecká věc, člověk sám ukončí svůj život bez jakekoliv úvahy nad tím, jak se budou cítit jeho blízcí. Třeba si někdo bude jeho sebevraždu vyčítat... Asi to jsou hloupé úvahy, a nejspíš si myslíte, že za monitorem počítače sedí pěkný cvok. Možná máte pravdu, ale já jsem prostě jenom měla chuť se s někým podělit touhle myšlenkou. Pokud jste to vydrželi číst až do tohoto místa, pak vám patří můj upřímný dík. Ať už si myslíte cokoliv...