Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Děti jsou hravé. A podle mě jim to přináší mnoho uspokojení a štěstí.
Když ale člověk vyroste, dospěje, začíná si myslet, že hraní se už pro něj nehodí. A tak se pomalu odnaučuje hraní a připravuje se i o tu radost ze hry. Ale přitom je to zbytečné!
Když mi bylo asi tak 14 let, umínil jsem si, že zůstanu celý život malým klukem. A dělám proto vše, co můžu. Mimo jiné také to, že jsem nezapomněl si hrát. Hraní je krásná věc!
Hraji si všelijak, například se slovíčky, sám se sebou, s cizími lidmi, s věcmi. Hra mě dokáže zcela pohltit. A když je to třeba hra s někým jiným, kdo se do ní dokáže rovněž ponořit naplno, je to super!
Jenže většina dospělých si hrát nedovede. Možná to dokonce považují za svoji vyspělost a výhodu. Je mi jich líto. Hrou se člověk odreaguje, "vyplaví z mysli" špatné myšlenky a zážitky. A že do hry musí vložit něco ze sebe a trochu riskovat, minimálně ztrátu vlastní důstojnosti, to je podle mě velmi očišťující. Mnoho lidí si na své důstojnosti velmi zakládá a představa, že by mohla být i jen trošičku snížena, je pro ně zcela nepřijatelná.
Mně je moje důstojnost fuk. Rovněž mě moc netrápí být nekonformní, trochu odlišný než jiní. A tak mi nečiní potíže si během chůze po chodbě v práci vyskočit a dotknout se stropu, ze schodů nechodit "spořádaně", ale třeba vyskočit či seskočit o několik stupňů, nebo provádět jiné "blbinky".
S lidmi si hraji tak, že se snažím je překvapit nějakou reakcí, která není obvyklá a kterou nečekají. Vypustím "zkušební balónek", jestli má ten druhý také náladu na blbnutí, a pokud na mou nahrávku reaguje smečí, mám nezřízenou radost.
A o hraní s věcmi bych mohl vyprávět moc dlouho. Například jak jsem si hrozně vyhrál, když jsem si splnil jeden dětský sen - mít svůj laser - a koupil si laserové ukazovátko. Těch různých pokusů, které jsem s ním provedl! A napadaly mě takové věci, na které by většina lidí ani nepomyslela. A většinou mi připadají děsně přitažlivé.
Kdo si neumí hrát, jako by byl mrtvý!