Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Asi každý tuto větu zná, ale zamyslel jste se někdo nad ní? Já osobně se nad ní pozastavila a mohu jen konstatovat, že není vždy tak snadné ocenit toho, na kom nám záleží. Ono se snadno řekne, toto je můj nejlepší přítel či přítelkyně, ale jak se k těmto lidem chováme?

K cizímu člověku se většina z nás chová s úctou, protože neví, co od toho cizince čekat, ale od blízké osoby to již víme, a tak si dovolíme i to, co nám by nebylo zas až tolik příjemné. Bohužel si často neuvědomíme, jak se ta naše blízká osoba cítí, když vidí, jak podle jejího názoru hovoříme tak mile s cizím člověkem a s ní pak jak s kusem hadru.

Představte si situaci, ve které jste zcela sami, vtom potkáte velice nevlídnou společnost, která vás svými slovy uráží. Vzpomenete si na člověka, jehož máte rádi a začnete litovat, že tam není s vámi. Tato situace nastiňuje i to, že ne vždy si svých blízkých vážíme, i přestože jsou často s námi a snaží se nás podporovat i třeba přes telefon svým vlídným hlasem nebo radami. Proto bychom dle mého názoru neměli marnit čas samotou a přemýšlením, jak jsou všichni špatní.

Člověk by neměl vidět vše tak, jak to ve skutečnosti není. Občas se nám snaží blízká osoba poradit a místo vděku se dočká jen hořkosti ze strany druhé, která je jen špatně naladěna. Poté je pozdě vrátit ošklivá slova zpět.

Svým nejbližším bychom měli říkat to, čeho si na nich ceníme a každý den je něčím potěšit, třeba i upřímnou lichotkou, místo odmítnutí jejich snažení.
Já teď v podstatě dělám to samé. Místo abych se věnovala svému okolí, které mě má rádo, píši tu text, který každý jistě zná, jen si ho v danou chvíli neuvědomí. A tak pro ty, co dočetli mou práci až sem, je tu malá otázka: Co teď uděláte? Já jdu pochválit mamce buchtu. Je moc dobrá a ještě jsem jí to neřekla. Taťkovi poděkuji za připravený čaj a příteli, že na mě oddaně čeká, až dopíši...