Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Určitě každý, kdo jde večer spát, mívá představy. Většinou se týkají věcí nebo lidí, po kterých toužíme. Uvažujeme nad situacemi, jež se nikdy nestanou. Je možné, že to tak dělají jen teenageři, ale o čem přemýšlejí dospělí? Možná o penězích, sexu, dětech nebo o tom, co budou mít k večeři. Ale zamyslí se někdy nad tím, jaké by to bylo, kdyby k nim v jejich perfektním světě přišla milovaná osoba a s láskou je objala? Nad tím asi vážně přemýšlíme jen my...

Pro mě tyto představy znamenaly vysvobození - krásný pocit, když víte, že můžete upustit uzdu své fantazii a vytvořit si vlastní svět, ve kterém k vám třeba přijede princ na bílém koni, vytáhne vás do sedla a vy s ním cváláte po pláži při západu slunce. Nebo máte rázem spoustu majetku a absolutně žádné starosti.
Bohužel je rozdíl mezi představami, sny a realitou. Realita byla taková, že jsem měla dětských starostí nad hlavu - škola, známky, kamarádi nebo úklid svého pokoje... Každý den jsem se těšila, až si půjdu lehnout a vyberu si, jaký děj se mi bude přehrávat v myšlenkách. Problém nastal, když se mi začal jeden sen zdát pořád dokola.

Začínalo to vždy stejně: Malá šestiletá holčička spinká ve své postýlce, vedle spolu s láskou leží její rodiče. Vypadají jako perfektní rodina. Ale jejich probuzení už není tak spokojené ani šťastné, nýbrž bolestivé a plné pláče.
Muž balí své věci a já vidím jen smutné oči jeho dcery, které pozorují, jak otec přechází k mámině pevnému objetí a říká: "Nechej mi ustlanou postel a připrav mi oběd. Jednou se vrátím. Slibuji."
Posléze ho naloží velké nákladní auto s podobně do zelena oblečenými muži a odváží je někam daleko.
Vysadí je v táboře, dají jim zbraně a naučí je s nimi zacházet. Hlavní pro jejich nadřízené není ochrana svých vojáků, ale to, aby zabili co nejvíce svých nepřátel. Muži tam trpí hladem, zimou i steskem. Komu by se taky nestýskalo po dvou letech odloučení?

Muž stárnul se smutkem na duši a doufal v odpuštění, protože věděl, co se stane. Byl ve válce, a to byl jeho osud. Musel zabíjet.
Když uběhlo dalších pár měsíců mučení a příprav, byli připraveni. Pustili je do boje. Stovky mrtvých, tisíce zraněných a všichni v hlavě měli jeden cíl: "Nevzdám to! Musím se vrátit za svou rodinou. Jen doufám, že na mě čekají s náručí stále otevřenou."
Bojovali tvrdě za své přežití. Ale málokdo dosáhl svého cíle...
Náhle našeho tátu od rodiny zasáhla kulka do hlavy. Už nemohl nic dělat. Odhodil svou těžkou zbraň a padl na kolena. Cítil, jak slábne. Pokoušel se lehnout si na záda, aby naposledy viděl tyrkysové nebe a mohl si představit oči své ženy. Po tváři mu stekla poslední slza. Zemřel.

Probudím se vystrašená a začnu dále přemýšlet.
Moje starosti jsou najednou malé. A malé byly vlastně celou dobu. Proč mít perfektní život, ideální práci a majetek? Stačí být s osobami, které milujeme a držet se jich. Nejde přeci o to, abychom řešili, že jsme druhou polovičku neviděli pár hodin, nebo že máme škrábanec na ruce, nudný život, práci či třeba, že nemáme co na sebe. Tam venku umírají lidé. Umírají kvůli nám, protože my se neumíme chovat. Jsme majetničtí a musíme prosadit svůj názor, jenž se nemusí líbit všem. A proto vznikají konflikty, které zachází tak daleko. Musíme se naučit chovat k ostatním. Vážit si své rodiny a přátel. Nic totiž není navždy.