Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jen otevřu ústa, hned na mne supí stádo mrchožroutů, kteří čekají, kdy se podvolím jejich útlaku, aby konečně mohli roztrhat zbytek mé duše na cáry snů, které se nikdy nesplní. Není naděje. Není východisko. Už jsem jen obyčejná holka, co píše svůj příběh, který si nikdo nepřečte. Čekajíc na někoho, kdo tu bojovnici uvnitř mě probudí, dá jí sílu a odvahu, aby se nebála říkat své názory. Teď mohu jen svá slova, jež šeptám do tmy, psát na papír. Ani nevím, co budu dělat, až tohle všechno skončí.

Vím, že budu čekat na práh budoucnosti, překročím ho, jen co jej uvidím, ale co potom?
Bojím se budoucnosti víc než nástrah, co mne obklopují každý den. Až zavřu dvířka minulosti, ztratím přátele, záliby, dětství. Koleje na nádraží se začnou pohupovat, já nastoupím do vlaku. Možná zamávám, možná ne. Kdoví. Snad mi ukápne slza ze vzpomínek, které budu zadržovat v sobě. Ale až ve vlaku ta poslední kapka štěstí a smutku dopadne na zem, už nebude cesty zpět. Dveře se za mnou zavřou, znehybní mi tvář. Chytnu se ruky člověka, kterého neznám a nemiluji. Ten pocit samoty mě požene k namluvené lásce, které neuvěřím ani já. A pak zplodím něco, čeho jsem se zařekla už jako dítě. Malou holčičku bez otce se zdrcenou matkou, jíž budu já...