Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Píše se rok dvatisíce dvěstě dvacet šest a pomalu končí 4. světová válka. Začínám toho mít po krk, protože pokáceli už mnoho mých příbuzných. Všude okolo vidím jen kmeny a spadlé listí z mé maminky, tatínka a sourozenců.
Stojíme už jen s mojí nejmladší sestrou na vysokém kopci ve Francii. Každé ráno slyším, jak se má sestřička ptá: "Kdy už bude konec, bráško?" Já jí pokaždé odpovím: "Už brzy." A teď, den po dni doufám, že ráno, až se má sestra zeptá na svoji obvyklou otázku, vykřiknu: "Je konec!"
Přestávají tu už bojovat, ale stejně se pořád bojím, že my dva poslední členové naší rozvětvené rodiny nepřežijeme. Bojím se proto, že už dlouho nepršelo, začínají nám schnout kořeny, lámají se nám větve a padá listí. Každý den se modlím, aby se přihnala bouřka, ale místo toho se znovu přiženou jen vojáci se zbraněmi.
Čtyři dny u nás na kopci nebyl jediný voják, a proto zase začínám věřit, že máme zase o něco větší šanci na přežití. Ani dole pod kopcem neslyšíme už žádné výstřely propojené s křikem. Zdá se mi, že se nám vrací opět štěstí, protože začalo pršet. Takže až se zítra ráno probudím a moje sestřička se mě zeptá, odpovím svou větu, kterou si chystám už dlouhé tři roky: "JE KONEC!"