Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

To, o čem chci dnes psát, se stalo před dvěma lety. Byl krásný jarní den, foukal příjemný vánek, který si pohrával se záclonou v okně. Seděla jsem na terase a pozorovala dění před domem. Najednou se na terasu vyřítí mamka s prachovkou v ruce a se slovy: "Nemůžeš alespoň vynést ten odpadkový koš?" Chtěla jsem se zeptat, proč nemůže jít bratr, ale nakonec jsem vstala. Popadla jsem koš a unuděně jsem se blížila ke starým popelnicím. Když už jsem se s vysypaným košem chtěla vrátit domů, uslyšela jsem, jak něco za popelnicemi šustí. Strašně jsem se lekla. Pomyslela jsem si, že je to určitě krysa. Už jsem odcházela, ale zvědavost mě přemohla a donutila mě se vrátit zpátky. Šla jsem se opatrně podívat. Za popelnicemi ležela hromada odpadků, ale pod nimi se něco skrývalo. Počkala jsem. Za okamžik ta domnělá krysa začala kňourat. Z odpadků vykouklo malé stěně kokršpaněla, které bylo úplně vyhublé a hladové. Opatrně jsem ho vyzdvihla do náručí a běžela zpátky domů. Hned jsme se o malého nalezence začali starat. Dala jsem mu masovou konzervu, kterou během chvíle sežral. Potom vypil i celou misku vody. Připravila jsem mu provizorní pelíšek z krabice od bot, ve které štěně usnulo jako dudek. Přemýšlela jsem, jak se bude jmenovat. Rodiče mi řekli, že pokud nenajdeme majitele, může pejsek zůstat u nás. Všude jsme nalepili cedulky s fotografií štěněte, popisem a naším kontaktem. Naštěstí se nikdo neozval, tak nám Dasty, jak jsme pejskovi začali říkat, zůstal. Potom jsme s ním museli k veterináři. Po vyšetření nám oznámil, že je úplně v pořádku. Dasty je u nás už dva roky. Od té doby, co jsem pejska našla, jsme nerozluční přátelé.