Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Poprvé jsem byla u moře ve svých 5-ti letech. Bylo to v Chorvatsku, kde je moře nádherně čisté a průzračné. Také je tam spousta mořských živočichů, kteří se dají pozorovat pouhým šnorchlováním.
Už tenkrát jsem zažila příhodu, která moji mamku natolik vylekala, že mě nechtěla pouštět do vody.
Každý den jsme sledovali odliv a příliv vody v moři. Jednoho dne byl však příliv tak velký, že jsme se museli posunout na pláži o několik metrů zpět a také vlny dosahovaly velikých výšek. Pro mnohé to byla zábava. Ve vlnách řádili i dospělí lidé.
I já jsem chtěla ochutnat vlnobití a tak jsem začala žadonit: "Mami, mamko, můžu jít prosím do vody?" Mamce se to moc nelíbilo, ale nakonec svolila: "Ano, ale jen na chvíli!" Protože jsem ještě neuměla plavat, mamča mě vyzbrojila rukávky a já šla vstříct vlnám.
A tu se valila obrovská masa vody. Lidé křičeli nadšením. A teď se to stalo! Z vody vypluly jen rukávky a já nikde. Máma začala zděšeně pobíhat po břehu a volala: "Kristýnko, Kristýnko, kde jsi?"
Ovšem, když se zase vlna vracela zpět do moře, vyhodila mě na břeh. A já, jak dlouhá tak široká, jsem ležela rozpláclá jako mořská příšerka. Vlasy pocuchané, plavky napůl vyslečené a obrovský strach v očích. Mamka mě popadla a ihned si mě odnesla k lehátku.
Byla jsem šťastná.
Teď, když už plavat umím, mám k moři a vodě vůbec obrovský respekt.