Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ZADÁNÍ:

Na talíři leží pár koleček salámu. Přidám nakládanou okurku a sýr. Loupám cibuli a pláču. (pokračuj ve vypravování)

SLOH:

Ruská vejce

Na talíři leží pár koleček salámu. Přidám nakládanou okurku a sýr. Loupám cibuli a pláču. Otřu si slzy hřbetem ruky, do dvou mističek rozdělím bramborový salát. Na kopeček salátu položím vejce a naaranžuji uzeninu. Petr si na ruská vejce vždycky potrpěl. Ne že by snad pohrdal domácím jídlem, prostě jen miloval bramborový salát. Na stůl rozdělím prostírání, talíře a příbory, rozsvítím jen malou lampičku. Zasednu ke stolu a čekám. Čekám minuty nebo hodiny. Nevnímám to. Prostě jen čekám. Najednou se pláč vrací. A není to kvůli cibuli...

To ráno bylo stejné jako všechna rána před ním. Vstát z postele byla pro mě zdánlivě nejnamáhavější činnost celého dne. Nasnídala jsem se, odešla do práce, vyřídila pár telefonů, šla na oběd... A pak se všechno změnilo. Můj svět se náhle otočil naruby, nic už nedávalo smysl...

Petra pobolíval žaludek už několik let. Nepřikládal tomu tehdy žádnou váhu, koneckonců přátelé se mu s podobnými problémy svěřovali téměř denně. Pak ale právě jednoho z nich odvezli do nemocnice a Petr se začal bát, vyškrtl z jídelníčku všechna svá oblíbená jídla a zamířil k lékaři. Jeho stav byl ale vážnější, než mohl předpokládat. Několik měsíců jezdil na chemoterapie, ale rakovina žaludku byla zhoubná. Moc času už nezbývalo...

Nechtěla jsem ten den odcházet, měla jsem takový zvláštní pocit, že se něco stane. Na pocity já ale nikdy nedala, a tak jsem se oblékla a vyrazila na nákup. Když jsem se vrátila, Petr už nedýchal. Nebyla jsem s ním. Nemohla jsem mu nijak pomoct. Nerozloučili jsme se. Bylo to jako rána kladivem. A pak jsem dostala šílenou chuť na ruské vejce...