Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl studený podzimní večer. S mojí rodinou jsme společně seděli pod okny u velkého kulatého stolu. Z okna jme pozorovali barevné poletující listí a pochutnávali si na dobrém horkém čaji. Já, tehdy desetiletá holka, jsem začala prosit: "Dědečku, vyprávěj nám, prosím!" Babička, aby navodila tu správnou atmosféru, zhasla světla a zapálila svíčku, jak se to dělávalo v dřívějších dobách, když ještě neexistovala elektřina, a dědeček nám začal vypravovat o svém mládí, co vše zažil, jaké prováděl "lotroviny" a také jak musel doma pomáhat s dobytkem i dědečkovi a tatínkovi ve mlýně. V neděli zase chodil do kostela ministrovat.

Nejvíce mě zaujal příběh, jak se za války jednoho rána probudil a měl plnou světnici německých vojáků, kteří - když spatřili mlýn - si přišli pro chléb. Ve mlýně uviděli malé děti, a tak pradědečkovi dali na oplátku dřevěnou bedýnku. Dědeček, jakožto malé zvídavé dítě, ji otevřel a v ní našel plno sklenic marmelády.
Dále nám vyprávěl, jak na konci války šel se svým tatínkem vítat sovětské vojáky a jak spolu obdivovali, jaké mají nádherné koně, že oni mají doma podobné. Když přišli domů, čekalo na ně překvapení. V konírně jim chyběli koně. Vydali se po jejich stopách, aby své koně získali zpět. Vojáci jim odpověděli, že za žádnou cenu jim jejich koně nevrátí a místo nich jim dali svoje zesláblé a unavené, které by už další delší cestu nezvládli.

Ráda poslouchám vyprávění z minulosti, jsou velice zajímavá a často nás i poučí o tom, že se máme nyní přece jenom lépe než v dřívějších dobách...