Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V dětství jsem slýchával hodně příběhů, ať už od babičky nebo dědečka. Po dlouhém rozmýšlení jsem došel k názoru, že nejhezčí příběh mého dětství je o papouškovi jménem Pepík. Jelikož se mi tento příběh velice líbil, rozhodl jsem se, že se s vámi o něj podělím.

Když mojí mamce bylo patnáct let, strašně si přála papouška. Jenže v té době to bylo dost složité. Zverimexy nebyly, Internet také ne, tudíž jediným způsobem jak ho získat bylo obrátit se na nějakého chovatele, kterých bylo ovšem pramálo. Mamka měla velmi dobrou kamarádku, která znala její přání, a protože její bratr choval andulky, překvapila ji o narozeninách malým žlutozeleným samečkem, jemuž dala jméno Pepík. Mamka začala Pepíka hned ochočovat, šlo jí to velice rychle, neboť Pepík byl velmi chytrý a chápavý papoušek. Často si s ním povídala, a tak nebylo divu, že brzy začal opakovat první slova. Tajně ho naučila říkat slovo Boříku. Zvládal opakovat věty jako "Pepíček je rošťák" a "Pepíku, ty lumpe!" Bylo to její tajemství, o kterém nikomu neřekla. Jediný, kdo to věděl, byla babička, ale ta jí slíbila, že to nikomu nepoví. Jednoho dne, když se děda vrátil v bujaré náladě z oslavy, mamce Pepík uletěl z pokoje a sedl si dědečkovi na rameno. Všechny je překvapil, neboť mému dědovi, jenž se jmenoval Bořivoj, řekl "Bořík je lump, Pepíček je rošťák, pipipi, Bořík je rošťák!" Dědeček, který netušil, že Pepík umí mluvit, vyvalil očí a sedl si na zadek se slovy: "Ten pták umí mluvit!" Nato mu babička řekla: "Máš dost, běž si lehnout." A jelikož Pepík už nic nepromluvil, dal jí za pravdu a šel spát. Ráno mu to nedalo a šel se na Pepíka podívat a on ho přivítal slovy: "Bořík je rošťák". Dědeček vykřikl na celý dům: "A přece mluví, já jsem to slyšel!" Babička přiběhla za ním a jen tak prohodila: "Co má být, já vím." Na to jí děda odpověděl: "Co to mělo včera večer znamenat?" Babička řekla: "Nic, jen jsem tě zlobila." Děda jí na to nic neřekl a přemýšlel, jak by ji napálil. Povedlo se mu to hned odpoledne, když babička větrala u mamky v pokoji a zapomněla zavřít klec. Přiběhl jakoby vyděšeně do kuchyně se slovy: "Pepík uletěl, co budeme dělat!?" Babička zbledla a běžela se podívat do pokoje. Byl tam spokojený Pepík. Škaredě se na dědu podívala a on na to: "No co, dělal jsem si srandu." Oba se začali smát.

Tento příběh mám moc rád, neboť si s ním vždy připomenu, jaké to bylo, když děda ještě žil.