Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Abych mohl začít vyprávět tento příběh z naší rodiny, musím se vrátit o pěknou řádku let zpátky. Píše se rok 1990, z tohoto roku si až na výjimky jako byl můj první školní den a radost rodičů z teprve krátké svobody od minulého režimu, příliš nepamatuji. Taky se není čemu divit, vždyť od té doby uběhlo už pěkných 16 let - ale přece jenom jsem ještě na jeden moment do dnešního dne nezapomněl. Byl zrovna konec září, takový ten pěkný, slunečný podzim a táta měl v říjnu jako každý rok oslavit své narozeniny. On ty narozeniny vždy nějak odmítal slavit a ani netoužil po žádném dárku, ale přece jsme se ho rozhodli s mámou nějak mile překvapit. Úkol to nebyl jednoduchý, ale naštěstí nápad se dostavil celkem rychle a vzhledem k tomu, že do té doby neměl kdo hlídat náš dům, zatímco jsme v noci spali, volba padla na psa. Ano, rozhodli jsme se darovat tátovi psa, a zároveň udělat radost ostatním členům rodiny. Věděli jsme, že táta má všeobecně dobrý vztah ke zvířatům, ale nevědeli jsme, která rasa hafana by ho mohla potěšit nejvíce. Po neúspěšných námluvách na leč pěkného ale příliš kudrnatého kokršpaněla a trochu "ošklivého" boxera jsme vyrazili jedno sobotní ráno pro štěně jezevčíka. No spíš jezevčici. Po necelé hodině a krátkém rozhodování jsme si tohle více než živé stvoření vezli na zadním sedadle auta domů. Uvítání proběhlo trochu rozporuplně, jelikož táta čekal všechno, ale s jezevčíkem určitě nepočítal...o to to bylo větší překvapení. Další otázka byla, jaké dostane jméno. Nakonec padlo jméno Ája - dneska už ani nevím, koho a proč to napadlo - ale naše Ajka, jak jsme na ni doma volali, se rychle adaptovala do naší rodiny. Nastalo nejhorší období, jelikož - jak bývá i u psů zvykem - nastává "psí puberta", která trvá minimálně jeden rok. To byste nevěřili, kolik dokáže za jeden rok jeden pes rozkousat bot, míčků a v podstatě vše, co se válí na zemi a vleze se do psí tlamy. Párkrát jsme měli i pěkně nahnáno, když si naše ještě nedospělá Ája usmyslela, že chce poznat svět nejen z naší zahrady a nebo si chtěla užít jen trochu svobody a proto se vydala dírou v plotě vstříc dobrodružstvím. Někdy to trvalo pár minut, než jsme si ji zavolali zpátky a vše bylo v pořádku, ale dodnes si vzpomínám, jak utekla a pár hodin po ní nebylo vidu ani slechu, volání ani pískání nepomohlo a jak se pomalu ale jistě schylovalo k večeru, tak jsme se smiřovali s tím, že Ája nás zřejmě opustila. O to byl pak větší šok, když jsem před půlnoci uslyšel srdceryvné kňourání za vchodovými dveřmi. Po otevření se mi naskytl pohled na cosi, co bylo obalené bahnem a listím a určitě nevypadalo jako náš milovaný pes. I když po dukladné koupeli se přece jen ukázalo, že jsme se nespletli a všichni jsme byli nesmírně rádi, že náš chlupatý člen rodiny je zpátky doma.
Když se ohlédnu zpátky do minulosti, tak jeden z nejhezčích momentů, co se naskytl, byl, když si Ája vymyslela, že si pořídí rodinku. No, jak už to tak bývá, po pár týdnech se narodily tři chlupaté kuličky, které dováděly a skotačily stejně jako jejich matka, když byla štěně. Bohužel i přes protesty některých členů rodiny musela štěnata opustit náš domov a zabydlet se jinde. Nakonec všechna skončila v dobrých rukou.
Byla to doba, kdy Ája byla v nejlepších letech, její dlouhá, pěkná mahagonová srst a dobrá psí postava napovídala, že se o ni pečlivě staráme a ona nám to oplácela čím dál větší poslušností a čím dál menší tvrdohlavostí. Na procházkách lesem, které patřily mezi její nejoblíbenější, sice občas zaběhla někam mezi smrčky, ale vždy se ochotně vrátila zpátky ke svému pánovi - mému tátovi, který si ji oblíbil natolik, že jakákoliv delší chvíle odloučení mu dělala vrásky na čele, jen jestlipak je naše Ajka v pořádku. Stala se natolik naším členem rodiny, že do našeho domu prostě patří...no spíš patřila, nesmírně rád bych tento příběh zakončil hezky, ale vše má svůj začátek a konec, i psí život...
Je to pár dní, co naši rodinu Ája po 16ti letech opustila, a možná proto taky píšu toto vypravování, ve kterém vzpomínám na její nesmírně hravou a živou povahu, paličatost - jak už to u jezevčíků bývá - ale taky oddanost naší rodině. Určitě na ni nikdy nezapomeneme.