Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Probíhaly letní prázdniny a právě po nich mě čekal nástup do první třídy. Volno jsme trávili u babičky a u dědy na vesnici.
Babička chodívala vždy k večeru krmit a my čtyři - tedy já, sestra, bratranec a sestřenice - s ní. Než zvířatům byla přidělena jejich "večeře" a mléko od krávy se nebělalo v konvi, my - vnoučata - jsme dováděli ve stodole.
Ten den někoho z nás - nevím už koho - napadlo zahrát si na schovávanou. Po několika prohrách jsem už přímo toužila konečně vyhrát a umínila si: "Tak, teď se někde zašiju a oni mě nesmí najít!" Usilovně jsem přemýšlela kam. A v tom mě to napadlo! "Přikrčím se tam za ty balíky slámy a pak určitě zvítězím," myslím si nadějně a už se drápu nahoru. Už už jsem si podřepávala a: "Pomóc! Au! To bolí!" ...Když se po chvilince otřepu a začnu vnímat, zjišťuji, že jsem se propadla do sklepa. "Aha, tak to je ten otvor do sklepa, ke kterému, jak nám jednou babička povídala, nesmíme chodit," říkala jsem si v duchu a zvedala se ze země. "No škoda, že jsem na to nepřišla dřív." Trochu potlučená jsem se vydala k východovým dveřím. To jsem však ještě netušila, že se dveřmi ven nedostanu. Chňapla jsem po klice a ony ne a ne se otevřít. Byly zamčeny! Co teď? Začala jsem bušit a hulákat ze všech sil, ale nikdo nepřišel na pomoc. Asi po deseti minutách řvaní jsem vše vzdala, sedla si na hromadu brambor a brečela a brečela. Mezitím mě už celá vystrašená rodina hledala všude možně.
Nakonec mě celou uplakanou objevili a já vzlykala snad ještě hodinu. Touha po vítězství se mi tehdy pořádně vymstila. Od té doby se vždy snažím jednat opatrně.