Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý jistě zná ten pocit, kdy se vám zdá zlý sen, ale vy se jak na potvoru ne a ne probudit... Tak já vám o jednom takovém budu vyprávět.

Ráno mi zazvoní budík, vstanu, abych ho mohl umlčet, zakolísám a jsem zpátky v posteli, jako by se nic nedělo. O chvíli později mi budík zazvoní podruhé, což znamená, že nestíhám!
Vstanu, rychle vyřídím věci v koupelně, obleču se, hodím batoh na záda, vezmu snídani do ruky a peláším na tramvaj.
Na zastávce se kouknu na hodinky. "Uff, 7:37, to musím stihnout!"
Tramvaj naštěstí přijela přesně, jak měla. Nastoupil jsem tedy do ní, jenže ona už na první odbočce zatočila jinam než obvykle a jaksi ne a ne zastavit. Když konečně zastavila, vystoupil jsem a ocitl se na mně neznámém místě před polorozpadlým zámkem, který mě jako kouzlem tahá k sobě. Mé myšlenky už nepatří tomu, abych přišel v čas do školy, ale spíše tomu, co mne to tak táhne dovnitř a proč jsem tady vystoupil jenom já sám. Nedá se nic dělat, jdu dovnitř...
Otevírám masivní dřevěná vrata, která skřípou, jako by se měla každou chvílí vyrvat z pantů. Vstupuji do jakési předsíně, ze které vedou troje dveře. Vybírám si ty prostřední. Otevřu je pomalu...strašně pomalu. Slyším tam jakési nepopsatelné zvuky připomínající psí vrčení! Už vidím dovnitř. Dávám se okamžitě na útěk. Zombie! Spěchám k vratům, jimiž jsem sem vstoupil, ta jsou však náhle zavřená a zamčená. Jsem v pasti. Otevírají se i zbývající dveře a z nich vychází zástupy zombie, které cítí živé maso. Dělají kolem mě hlouček a já se už jenom krčím co nejblíže k zemi a modlím se o to, aby mne to příliš nebolelo, až se budou chtít dostat k mému mozku...

Bzzz, bzzzz... zvoní můj budík a já zhluboka oddychuji a pomalu vycházím do školy. Na zastávce jsem o pět minut dříve, abych se ujistil, že tato tramvaj opravdu jede k mé škole a ne ke strašidelnému zámku z mé noční můry.