Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl slunný den. Zahrada vzkvétala, čerstvě zalitá deštěm. Ráno jsem zkontrolovala záhony, že se v nich neschovávaly kočky, a odehnala veverky z políček brambor. Teprve potom, co mi byla naservírována snídaně, samozřejmě.

S prací hotovou jsem našla perfektní místečko na cestě z vyšlapaných kamenů, které zatím odolávaly postupům trávníku. Na čumák mi dopadal stín z mladých jablečných stromků, rozkvetlé s bílými kvítky, a sluneční paprsky mi hřály záda.

Vtom jsem zaslechla otevírání branky.
"To bude určitě páníček," pomyslela jsem si. "Jestli si myslí, že budu vstávat, protože mu ležím v cestě, tak se mýlí!" bručela jsem v duchu.

Až pozdě mi došlo, že kroky byly příliš neohrabané, aby to byl páníček. Vetřelec už se přiblížil na vzdálenost dvou kamenů a začal žvatlat pískavým hlasem. Otevřela jsem oči. Přede mnou sedělo na bobku lidské dítko: kolena kalhot zelená, boty od bláta, vyceněné zuby, krátké vlasy a smrdělo cizím parfémem. Natáhlo ke mně baculaté chňapadlo a já měla chuť mu ho ukousnout. Ale protože jsem hodný pes, jen jsem na něj štěkla, zavrčela a frkla, aby mu bylo jasné, že mi páchne. Moje výhrůžky fungovaly perfektně a hnátu si stáhl k tělu.

Něco se v něm ale muselo porouchat, protože se ušklíbl a začal se smát. To mě zarazilo.
"Jsi v pořádku? Spadl jsi na hlavu?" pomyslela jsem si.

Zvedla jsem se a on se polekal a spadl na zadek.
"Teď budeš celý od bláta! Nejen boty!" smála jsem se mu a on, přesto že byl člověk, tomu rozuměl. Podíval se na mě důležitě a mě to rozesmálo ještě víc. Rozhodl se, že si také zasloužím bláto, a kus po mně hodil.
"To teda ne!" a skočila jsem do kaluže a osprchovala nás oba.

Když se páníček vrátil domů, našel dvě veselá stvoření, obě celá obalená v bahně. Až později jsem zjistila, že malý návštěvník byl sousedovic chlapeček, který utekl z jejich zahrady.