Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zemřeli, přece dávno vymřeli, již před miliony lety! A přece se nemýlím. Mnu si oči, ale ještěři zůstávají v klidu na svém místě. Nestarají se o mě, že by mě neviděli, či mají svých starostí dost? Nevypadají ani nijak hrozivě. Vidím ještěří maminu, jak hlídá svá nevylíhlá mláďata. S láskou hledí na svá vajíčka. Jedno se právě začalo hýbat a pomalu ale jistě praskat. Až vykoukla maličká ještěří hlavička. Je tak roztomilé, jen těžko si představit, že by dokázalo někdy ublížit. Matka je hrdá na svého prvorozeného. Náhle zbystří, rozhlíží se kolem. Nejspíš se jí něco zdálo. Jenže i já cítím záchvěv. Něco se sem nemilosrdně blíží. Chci se schovat, ale nedokážu se pohnout. Nemůžu odvrátit zrak od právě vylíhlého dinosaurka. Vyděšeně zírám na příchozího. Ty hrůzné oči. Nevidím v nich nic dobrého. Ten záblesk nevěstí nic pěkného. I ještěří mamina byla stejného názoru. Teď šlo jejím dětem o život, ubrání je? Sama nevěděla. Ale tušila, že bude bojovat do posledního dechu. Netvoři se do sebe za strašného křiku pustili. Bylo to příšerné. Jeden bojoval, aby zachránil své nenarozené potomky, zatímco druhý aby neumřel hlady. Boj byl nepopsatelný. Malý dinosaurek viděl svou matku v zápase na život a na smrt. Snad sama příroda mu poradila. Vzal nenápadně nohy na ramena, utekl směrem do lesa. Nejspíš netušil, že se tím zachránil. Jeho matka byla právě poražena. Padla mrtva k zemi. Nemohla jsem se dál dívat. Musela jsem uprchnout. Nohy se mi podlamovaly hrůzou. Svět věděl, proč se neměl člověk setkat s tímhle netvorem.
Sedím tiše, ani nedutám. Náhle si připadám úplně maličká jako hlavička špendlíku. To zvíře bylo tak obrovské. Zároveň ale vypadalo tak neškodně a přihlouple. Přišlo se napít k vodě. Může být i nebezpečné, varoval mě vnitřní hlas. Ve stejnou chvíli vztyčilo svůj velký krk a vyzvedlo ho vysoko k vrškům stromům a začalo jíst. Vypadalo neškodně, ale moje důvěru byla ta tam. Pomalu jsem couvala pryč. Připadalo mi, že mě něco stopuje. Jako by mi něco dýchalo na krk. Jenže jsem nic neviděla, ani neslyšela. Ohlížela jsem se. Nebylo nikde nic. Není to podezřelé? Možná to je lepší. Najednou se snesl černý stín k zemi. Byl tak zlověstný, že mě pojala hrůza. Co to je? Věděl úplně přesně, co dělá. S nekalým úmyslem sletěl dolů do hnízda. Využil smrti ještěří maminy a začal klobat do nevylíhlých vajíček. To snad není pravda. Pořádal jedno za druhým. V hnízdě nezůstalo ani jediné. To není přece spravedlivé. Vzpomněla jsem si, že jeden z dinosauřích bratrů uprchl. Zachrání se, pomstí svou rodinu? Příroda by měla být spravedlivá a umožnit mu to. Třeba za pár let vykoná svou pomstu. Uvědomila jsem si, že do tohoto světa nepatřím. Ale kudy ven? Kdo mi poradí? Snažím se najít cestu pryč. Mám toho dost a nic víc vidět nemusím. Náhle přede mnou vyrazí vysoký netvor, jeho výška a hbitost mě přiková k zemi. Kam běží, za potravou, nakrmit děti? Možná je lepší nevědět. Ulevilo se mi, že proběhl a ani mě nezbystřil. Spadl mi kámen ze srdce. V běžící obludě jsem poznala Tyranosaura Rexe. Moje znalosti jsou mizivé, nepřežila bych tu. Ale jedno vím jistě, tenhle exemplář rozhodně nebyl býložravec.
Najednou se přede mnou objeví tunel, kde se tu vzal? Nevím, ale neřeším to. Rychle proběhnu ven. Připadá mi nekonečně dlouhý. Není nic vidět, ale ani slyšet, což není k zahození. Zbystřím světlo a následuji ho. Ocitám se tváří tvář člověku. Ani nevíte, jak ráda vidím jeho tvář. Jsem záchraněná! A hlavně doma. To je úleva. Zážitek to byl skvělý, ale nic se nemá přehánět.