Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na svůj první den ve škole jsem se dlouho těšila. Moc jsem chtěla vědět, jaké to v té škole je. Vzpomínám si, že večer jsem šla brzy spát, abych náhodou nezaspala. Ale nemusela jsem mít obavy. Ráno jsem už byla brzy vzhůru a připadalo mi, že zažívám něco obrovského - asi něco takového, jako když jsme kdysi jeli brzy ráno za babičkou na Vysočinu. Trošku mě bolelo rozrušením bříško a říkala jsem si, jaké to asi bude. Mamka mi učesala typické holčičí copečky, měla jsem oblečené sváteční šatičky, vzala mně za ruku a vyrazili jsme.
Do školy jsme šli také společně s bráchou, který šel už do páté třídy a já jsem na něm tehdy obdivovala jeho otrávený výraz. Nemohla jsem ho pochopit, protože já jsem prožívala něco obrovského a slíbila jsem si, že až budu velká, tak se taky tak budu tvářit a tím budu dokazovat vyklepaným prvňáčkům, že už jsem velká a že se nebojím (slib jsem si s úspěchem splnila).
Před školou nás uvítal obrovský dav lidí, brácha od nás odešel ke svým spolužákům a mně začala opouštět radost a začala jsem se bát. Měla jsem na krajíčku, když vtom jsem uviděla kamaráda ze školky a to mně trochu uklidnilo. Dále si už jen matně vzpomínám, že jsme přišli do třídy a paní učitelka mě posadila do třetí lavice ke dveřím. Mamka a další rodiče stáli vzadu a paní učitelka k nám něco povídala. Za nějakou chviličku jsme šli domů.
Více zážitků jsem ale měla druhý den, kdy jsem v lavici seděla s nějakým černovlasým klukem, se kterým jsem seděla celé tři roky a celé tři roky jsem ho lépe řečeno nesnášela. Paradox je, že ve čtvrté třídě, kdy se mi začal strašně moc líbit a začínala jsem být do něj zamilovaná, se odstěhoval neznámo kam.
No ale jak jsem seděla ten druhý den ve třetí lavici a dívala jsem se na velký obraz před námi vzorně sedící holčičky, zažívala jsem nějaký zvláštní pocit, asi pocit radosti a štěstí, že tu chci sedět a vzorně se učit. Ten pocit mně sice časem nadobro opustil, ale dodneška si na to vzpomínám, ten pocit si vybavuji a je neuvěřitelné, že od té doby uběhlo už 12 let...