Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Spousta řinčících řetězů a zvonků. Přesně tak to vypadá v mnoha městech i na vesnicích večer 5. prosince. Je možné, že v ulicích potkáte více skupin v obvyklém složení Mikuláš, čert a anděl. Kdo by je neznal, vždyť snad každého z nás alespoň jednou navštívili.

K nám chodívali každý rok. Pokaždé jsem se bála, že se nedožiji Štědrého dne. Později, i když mi bylo asi osm let a už jsem věděla, kdo je pod maskami schovaný, bála jsem se stejně. Avšak již kolem mých dvanácti let jsem se začala převlékat i já. Řekla bych, že je to naše rodinná tradice. Pravidelně obcházíme děti ve vesnici i ve městě ve složení Mikuláše, anděla a tří čertů, a právě jedním z nich jsem já. Když nás vidím, tak musím přiznat, že jsem ráda, že už to nejsem já, kdo se rozechvělým hlasem snaží odrecitovat básničku.

Kamkoli přijdeme, je to obdobné. Rodiče nás přivítají, oznámí hlavní prohřešky a může se začít. Mikuláš se začne dítěte vyptávat, jak se jmenuje, jestli bylo celý rok hodné a prosí o básničku. Mezitím čerti straší a zlobí, až je Mikuláš s andělem napomínají.

Při odchodu nás následuje alespoň jeden z rodičů a vždy děkuje a chválí nás, jak jsme dobří. Přesto se někdy stane, že ještě než odejdeme, zaslechneme, jak dítě vypráví, že se nebálo - v takovém případě stačí jen zazvonit nebo nakouknout za dveře a tyto plané řeči jsou rázem ta tam.