Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý z nás jistě ví, co znamená, když se řekne Sněžka. Ano, mám na mysli nejvyšší horu České republiky, jež se z hlediska zeměpisného nachází v Krkonoších. Z hlediska mého jde ale o těžce zdolatelnou horu, kterou jsem si sám pro sebe nazval jako "Český Everest".
Sice se mi podařilo ji zdolat, nicméně, nechybělo málo a skončil jsem v nemocnici se zlomeninami nebo i hůř.

Nahoru se dá vystoupit i pěší cestou, přičemž na vrcholu Sněžky stojí několik zajímavých staveb (např. kaple sv. Vavřince), ovšem já si chtěl spíše hrát na horolezce, jako byl Radovan Kuchař, a tím pádem ze sebe udělat hrdinu.

K hoře se dostanete celkem snadno. Ani já jsem s tím neměl problém. U skály jsem si z batohu vyndal vše potřebné - karabinu, lano, úvazek, cepín a lezečky. Lezečky jsem si nasadil místo svých bot, oblékl si úvazek a na něj pak přivázal karabinu, kterou jsem napřed ovázal lanem a poté si vzal do ruky cepín. Následně jsem zahodil provaz někam do skal, aby se zachytil o nějaký kus kamene.
Když se mi to podařilo, začal jsem vylézat nahoru za pomocí cepínu. Čím více jsem se blížil k vrcholu, tím větší jsem měl strach, že se lano utrhne a já skončím někde dole raněný či přímo mrtvý.

A skutečně, lano se nějakou záhadou zničehonic uvolnilo a počalo mě stahovat dolů. Naštěstí jsem cepín vrazil do skály včas a držel se, jak nejvíce jsem mohl. Lano zůstalo viset na mé karabině. Musel jsem tedy pokračovat jen s pomocí cepínu a rukou. Jakmile se naskytlo mezi skalami nějaké místo, odpočinul jsem si. Opět jsem se rozmáchl lanem a vyhodil jej do výše s očekáváním, že se někde zachytí. Povedlo se, ale po předešlé příhodě jsem si dával již větší pozor.

Pokračoval jsem dále ve výstupu, při kterém jsem se i dost zapotil, ačkoliv bylo pár stupňů pod nulou. Několik metrů před koncem jsem pocítil únavu, chtěl jsem to už vzdát a pustit se, to by ovšem znamenalo smrt. V blízkosti nebylo žádné volné místo jako předtím, a tak mi nezbýval nic jiného než pokračovat.
Nakonec jsem se dostal až k lanu a odpojil jej. Ten metr a půl jsem došel úplně bez jištění.

Když jsem konečně vylezl nahoru, padl jsem zimou a vyčerpáním k zemi. Nikdo si mě kupodivu nevšiml. Po půlhodině jsem se probudil a cítil se jako vítěz, byť takřka polomrtvý. Ovšem hned jsem pospíchal po pěší cestě dolů, jestli mi někdo neodcizil můj batoh...