Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pátek ráno. Vydávám se směrem k autobusovému nádraží. Je zima. Přidávám do kroku a cestou myslím na to, co by se stalo, kdybych nestihl dojít včas. Už vidím autobus a poslední opozdilce, kteří do něj nastupují. Jakmile se za mnou zavřely dveře, autobus se rozjel. Vzadu mi drží místo a já se proderu skrze stojící lidi. S kamarádem prohodím pár slov a pak vytáhnu sešit na třetí vyučovací hodinu. Snažím se naučit aspoň dvě stránky z těch deseti, ale nedaří se. Pokaždé, když se chci soustředit, vyruší mě smích studentů z jiné třídy. Minuty ubíhají a autobus se blíží ke škole. A hle. Kousek naděje. Nad horami právě vysvitlo slunce a ozářilo hory a kopce. Něco mi říká, že to přece jen nemusí být tak hrozný den. Vždyť je přece pátek! A před námi dva dny volna. Autobus zastavil. Naděje je pryč. Každým krokem se škola blíží. Zavřely se za mnou dveře a se zvoněním docházím do třídy. První hodina utekla strašně rychle. "Honem! Musím se ještě něco naučit!" pomyslel jsem si. Další hodina. Neuvěřitelně nudná a pomalá hodina. Smyla i ty poslední vědomosti, které jsem do své hlavy narval. Už jenom deset minut přestávky. Horečně listuji v sešitě a bezmocně hledím na nákresy. Pět minut. Všichni už jsou ve třídě. Jedna minuta. Nervózně se houpu na židli. Pět, čtyři, tři, dva, jedna... Zvoní. Po třídě se rozlehl zoufalý ston. A pak ticho... Tísnivé ticho. Ve vzduchu je napětí. Kroky. Někdo se blíží. Zacloumal klikou a je tady. Sjel nás hněvivým pohledem a my se postavili. Inkvizice začala. Posadil se. Čekáme na ortel. Listuje ve svém sešitu a jako kdyby si vychutnával naši nervozitu. "Chybí?" ozval se jeho hlas. "Nikdo." Teď to přijde. "Dlouho jsem nezkoušel." Zavřel jsem oči a čekám. První jméno. Nic. Druhé, třetí. Nic. Poslední jméno. Otevřel jsem oči a oddychl jsem si. Skončilo zkoušení. Vzal jsem tedy sešit a chystám se napsat datum, když tu náhle... "Vytáhněte si papíry, A, B, A, B, A, B." Panicky hledám papír. "Váha písemky je čtyři." Trhám papír ze sešitu. "První otázka..." "Ještě ne!" pomyslel jsem si. "Druhá otázka..." Následují ještě dvě další. Snažím si něco vybavit, ale nejde to. "Sbíráme!" Je mi jasné, jakého výsledku jsem dosáhl. Zvoní. Ještě pár vteřin a je pryč. Skončila škola. Sice zbývají tři hodiny, ale pro nás už to skončilo.

Pan profesor se nedá slovy popsat, on se musí zažít.