Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hej ty! Ano ty, mluvím s tebou! Nedělej, jako že mě nevidíš! Podívej se níž! Ano, teď na mě koukáš! No ano, i dlažební kostky umí mluvit. Proč? No, vysvětlení je docela logické - já si tu ležím už pěknou řádku století a byla jsem sem dána za dob, kdy mluvilo téměř všechno. Chceš slyšet můj příběh? Ano? Tak se tedy postav hezky pohodlně, ale ne na mou kamarádku, někde by tu měla být - i po těch četných rekonstrukcích nás tu ještě pár zbylo.
Jako první zde bylo slovanské hradiště, které se nazývalo Provincia Bechin, a které zabrali pražští biskupové. To jsem tu ještě neležela, ale vím to. Kostka se za těch pár století dozví ledacos - i to, co nechce.
Přemysl Otakar II. si tu ve 13. století nechal postavit hrad, aby zabránil rozpínavosti rodu Vítkovů - leč nebylo mu to vůbec nic platné, stejně se sem dostali.
Jan Lucemburský nechal v předhradí zřídit město. I další majitelé zde podnikali četné přestavby. Jeden den jsem ležela na příjezdové cestě do hradu, druhý zase na náměstí. Těžké časy, jen co je pravda. A těch těžkých vozů naložených vším možným, co po mě projelo! Jau! Ale pak si zvyknete a znecitlivíte - nic už vás nebolí. Kde jsem to skončila? To víte, má paměť už není nejlepší.
A, už vím, pak tu byl docela rozruch okolo 16. století, protože se tu ženil Petr Vok s Kateřinou z Ludanic a místo hradu jsme se mohli kochat pohledem na zámek. Petr Vok pak zámek prodal Šternberkům. Ale za těch se nic zajímavého nestalo.
Už skočím rovnou do současnosti - po posledním vládnoucím rodu na zámku (Paarech) ho koupil pan Šťáva a teď ho spravuje.
Víte, už byste měl raději jít, nechci vám nijak radit, ale za vámi stojí obrovský pes! Ano, tady se můžete setkat s mnoha zvířaty - psy, papoušky, loskutákem, kozami atd. Ale být vámi, tak toho velkého psa bych se opravdu bála a vzala nohy na ramena!